Znásilňování jazyka ve jménu ideologie feminismu
O nové kontroverzní příručce ministerstva školství Kultura genderově vyváženého vyjadřování již bylo řečeno a napsáno mnohé. Brožurka, která mimo jiné napadá užívání zástupného mluvnického mužského rodu (generické maskulinum), protože prý diskriminuje ženy, nebo doporučuje vytváření ženských tvarů u slov, kde zatím neexistují (viz např. „hostka“), nemohla zůstat bez odezvy.
Většina komentářů, ať už odborných nebo laických, přitom hodnotila materiál z jazykovědného pohledu, což je do značné míry nezasloužené a nemístné. Tento počin, který si klade ambice na poli českého jazyka, nevzešel z Ústavu pro jazyk český, a bohemisté obecně do něj nebyli nijak zapojeni; o vydání příručky se dozvěděli až dodatečně a mnozí prý byli značně rozčarováni. Žádná z autorek příručky nemá vzdělání v oboru českého jazyka. Ministerstvu postačila profilace v oborech jako je kulturologie, „gender studies“ či bengalistika. V tomto případě byl tedy očividně kozel zahradníkem. O tom, jaká váha byla v celém projektu přikládána jazykovědě dosti vypovídá i skutečnost, že materiál byl zveřejněn, aniž by prošel jazykovou korekturou.
Příručka tedy není v žádném ohledu počinem jazykovědným, ale čistě politickým, a jen z tohoto úhlu je třeba ji hodnotit. Tak jako nedávno minulá doba pokládala za vhodné oslovování soudruhu a soudružské tykání, i tyto nové požadavky jsou promítnutím konkrétní ideologie do oblasti jazyka. Tentokrát přichází ke slovu požadavky feminismu.
Tato ideologie, nakolik v jejích různorodých proudech můžeme hledat jednotící prvky, prohlašuje za svůj cíl boj za „práva žen.“ Nepleťme si ji však s někdejším bohulibým bojem za rovnoprávnost pohlaví ve smyslu rovnosti před zákonem, který byl u nás v podstatě úspěšně završen již za První republiky. Dnešní feminismus má ambice jiné. Útočí na tradiční, zvykové, ale i biologicky podmíněné atributy mužství a ženství v našem civilizačním prostoru, na galantnost a snaží se vybudovat bezpohlavní společnost, kde se typický muž a žena budou lišit jen na elementární tělesné úrovni. Feministé mluví o rovných příležitostech, zatímco má na mysli rovné výsledky, mluví o rovnoprávnosti, a zatím mu jde o stejnost.
V našem prostředí je feminismus cizorodým implantátem, který působí cize a disharmonicky právě tak, jako když zazní v české větě ježaté anglické slovo „gender“ či jeho odvozeniny. V poslední době nicméně začíná být viditelnější než dříve, jistě zejména vlivem našeho členství v Evropské unii. Ta totiž tento politický směr podporuje pod hlavičkou agendy „rovnosti žen a mužů“ pomocí štědrých dotací, antidiskriminační legislativy, specializovaných institucí a řady konkrétních projektů. Příručka ministerstva školství je zatím nejzávažnějším projevem těchto trendů.
Že si tento sílící tlak začínají uvědomovat i samy ženy ukazuje úspěšná iniciativa Stop feminismu, kterou představila Dominika Hužvárová, ve formě internetového portálu a stránky na Facebooku. Autorka chce podle svých slov ukázat, že feministické názory zastává pouze malá část žen. Dodává: „Feminismus dosáhl svých původních smysluplných cílů a nyní se stal ve svých požadavcích nejednotným a extrémistickým hnutím. Feministky jsou z větší části ženy, kterým se nedaří být úspěšné jako ženy a vidí svoji šanci prosadit ve světě mužů. Nemusí to být vždy ženy ošklivé. Rezignovaly však na svou ženskost. Je to menšina žen, která má mužský typ mozku, stejně jako určitá malá část mužů má ženský typ mozku a ženské myšlení. Při lobbování a prosazování svých osobních představ a názorů se feministky zaštiťují něčím, co jim nepřísluší - 'obhajobou práv žen'. Ve skutečnosti zastupují představu o šťastném životě pouze malé části žen.“
Příručka, jakkoli ji mnozí považujeme nebezpečnou snahu o znásilňování jazyka jakožto kulturního dědictví ve jménu ideologie a za projev sociálního inženýrství, by mohla nakonec přinést i zcela protikladné následky, než si tvůrci přejí. Věřme, že upozorní širší veřejnost na to, že boj za rovná práva žen, jakož i jiných skupin (menšin) společnosti, po dosažení svých základních, v zásadě všeobecně přijímaných cílů, začíná v rámci současné „antidiskriminační“ agendy upadávat do absurdity a stává se v projevech typu volebních kvót, převracení důkazního břemene v diskriminačních sporech či úřadech pro rovné příležitosti provádějících hon na čarodějnice, vlastní karikaturou. Umělé napravování jazyka coby spontánně se vyvinuvšího komunikačního prostředku směrem ke „genderové korektnosti“ je jedním z takových projevů.
Vyšlo v časopise Rodina a škola č. 4/2010