EU potřebuje být zachráněna před sebou samotnou
Nově zvolený šéf Evropského parlamentu ve svém inauguračním vystoupení připomněl otřepanou metaforu, která už léta v evropském prostředí koluje a podle které integrace připomíná jízdu na kole: přestane-li cyklista šlapat, spadne - přestane-li se Evropa integrovat, rozpadne se. Není to příliš moudrá metafora: jakou hodnotu by měly instituce, jež by bylo třeba neustále měnit, neboť jinak by podlehly dezintegraci? Velmi dobře však vystihuje myšlení mnoha lidí. Jak se tedy věci mají? Dospěli jsme už ke konci a EU po politických hrátkách s euroústavou či Lisabonskou smlouvou už o ničem dalším nebude chtít slyšet, nebo se spustí zahřívací kolo dalších sjednocujících reforem?
Evropský démos neexistuje
Předpoklad evropských byrokratů vychází z toho, že existuje něco takového jako evropská většina, a tedy evropský démos. Tento předpoklad, jak je známo, provází unijní myšlení už dávno: hovoří se o evropském občanství, o evropské identitě, vznikají evropské strany, euroústava zaváděla sjednocující symboliku, Lisabonská smlouva politické představitele ve funkcích prezidenta a ministra zahraničních věcí. Všechno by bylo absurdní, kdyby za tím nestál předpoklad existence dému.
Ten se však jeví jako falešný, a to dokonce už na první pohled. Nemáme společný jazyk, vyjma převážně prázdninově turistické cestování stále zůstáváme lidmi spojenými s určitými místy a národy nebo státy kontinuálně představují základní centrum skupinové identifikace.
Kdo strávil alespoň půl hodiny v Evropském parlamentu během plenárního zasedání nebo sledoval jednání Komise, ten nemohl přehlédnout, jak silně je tento předpoklad v politickém jazyce zakořeněn. O Evropě se vždy hovoří jako o něčem vyšším a důležitějším než to, co je národní, jako o něčem, co překračuje národní partikularismus. Právě představitelé evropského dému posledně svou většinou rozhodli, že budou bedlivě sledovat ohrožování svobody tisku v Itálii nebo ohrožování svobody homosexuálů na Litvě, i když menšina by se těmito věcmi raději nezabývala, neboť se netýkají evropského dému, ale dému italského a litevského, přičemž Itálie a Litva mají odpovídající nástroje k tomu, aby tyto záležitosti řešily, pokud je skutečně třeba je řešit.
Evropský parlament - soudě podle zkušeností parlamentů národních - by měl v podstatě představovat místo, v němž se projevuje vůle evropského lidu, v němž se tento lid utvrzuje jako společenství, rozhoduje o svých zájmech, v němž řeší případné konflikty a dosahuje porozumění. Existenci evropského parlamentu nebo vytvoření evropského politického jazyka by v takovém případě bylo možné chápat jako přirozený jev, příznivý pro vytváření evropského nadnárodního společenství.
Ale tento dojem je mylný. Především struktura EU vůbec nevychází z předpokladu, že existuje evropský démos. Základní a nejdůležitější evropskou institucí je Rada, v níž zasedají představitelé všech vlád a států. Oni to jsou, kdo způsobem, který je širšímu okruhu lidí skryt, uskutečňují nejdůležitější rozhodnutí, pokud jde o právní a politické záležitosti. Na nižším stupni hierarchie se nachází Komise, která je evropskou kvazivládou, ale v praxi pouze uskutečňuje schválená doporučení Rady. Teprve na samém spodku se nachází Evropský parlament, který je nejméně důležitou institucí, poněvadž má nejméně pravomocí. Jeho faktická moc se omezuje na schvalování nebo nepříliš podstatné modifikace projektů předložených Komisí nebo Radou, a to jen v některých záležitostech. Tento mechanismus se označuje velice vznešeně jako „spolurozhodování“, což je pochopitelně jen jedna z forem jazykové mystifikace.
Z této hierarchie je zřetelně vidět, že kdyby měl parlament být emanací evropského dému, potom nemá taková emanace v podstatě co říci; mnohem více toho mají k povědění emanace evropských vlád. Proti všemu zdání však Evropský parlament není emanací evropského dému. Je zřetelně vidět, že zdroj moci se rozlévá shora, to znamená od vlády, v unijním kontextu od Rady prostřednictvím vládních kanálů. Neexistuje žádný zvláštní tlak voličů na jejich evropské představitele, jak tomu je v případě zastupitelů v jednotlivých zemích. Neexistuje proto, že Brusel i Štrasburk jsou daleko a že zástupci v parlamentu mají tak či onak omezené pole působnosti. Množství klíčových evropských rozhodnutí probíhá bez účasti poslanců EP a voliči o nich nepřemýšlejí. Lidé volí své evropské představitele v souladu s volebními mechanismy v jednotlivých zemích a evropské záležitosti jsou málo srozumitelné a relativně málo atraktivní. Představitelé Evropského parlamentu tak jen v mizivé míře reprezentují démos a v podobně nepatrném stupni jsou démem bráni v potaz.
Podřadná role parlamentu a odtrženost od voličů způsobují, že v EU neexistuje jev, který je nezbytně důležitý pro demokracii i pro zachování existence politického dému. Tímto jevem je demokratické kyvadlo: vláda přechází na základě výsledků voleb a navenek projevených sympatií periodicky z jedněch rukou do druhých, jednou do rukou jednoho, jindy do rukou druhého křídla, jednou je u moci levice, jednou pravice. Tento mechanismus slouží politické hygieně a je formou kontroly lidu nad jeho představiteli. EU však podobný mechanismus postrádá, není vepsán do její struktury, a proto zůstává v rukou více méně stále stejné skupiny.
Trouble-makeři a potížisté
Jazyk EU je jazykem většinovým, někdy až příliš brutálním. „Zde se rozhodujeme demokratickou neboli většinovou metodou,“ tato věta se mnohokrát opakuje jako odpověď na čas od času se objevující výhrady, že je přehlížen hlas menšiny. Výhrada tyranie většiny bývá okamžitě odmítnuta, neboť téměř všichni původci této tyranie jsou přesvědčeni, že menšiny jsou dobře chráněny, a když vyjadřují toto své přesvědčení, mají samozřejmě na mysli takové menšiny jako homosexuálové, transsexuálové, feministické organizace a jiné oblíbené skupiny dnešního politického folklóru.
Tato většina se považuje také za něco, co v sobě nese vyšší hodnotu než sama početní převaha. Považuje se za reprezentaci celku, a to v každém případě takového celku, který má evropskou legitimitu. Vzpomínám si, jak jsem se během kampaně při volbách do europarlamentu při diskusích setkával s jednou z kandidátek levice, která byla poslankyní již v minulém období a stačila si osvojit návyky a způsob myšlení evropských institucí. Když jsem prohlásil, že naším cílem - tj. cílem strany Právo a spravedlnost - je přispět k vytvoření konzervativní parlamentní skupiny, jež by mohla představovat určitou alternativu a jež by v delší perspektivě mohla rozbít kartelový monopol, odpověděla mi, že konzervativci přece už v parlamentu mají silnou frakci, Evropskou lidovou stranu (EPP).
Odpověděl jsem jí, že zaprvé vážně pochybuji, je-li EPP skutečně konzervativní frakcí, a že, zadruhé, konzervativní kvalifikace je věcí samotných konzervativců, nikoli, například, levice; jinými slovy, především já a moji kolegové můžeme hodnotit, jsou-li věci a zájmy konzervativců reprezentovány odpovídajícím způsobem, a ne, například, bývalí a současní komunisté. Stejně tak ona, a ne já, musí vědět, jsou-li odpovídajícím způsobem reprezentováni socialisté.
Z výrazu tváře mé odpůrkyně jsem pochopil, že hovoříme každý jiným jazykem a že ona mne vůbec nechápe. Považovala za zcela samozřejmé, že současné politické spektrum je dané jednou provždy, zahrnuje levici, pravici a střed, a že ten, kdo to zpochybňuje, je buď ignorant nebo dobrodruh. Jako by říkala: My přece rozhodujeme, kdo je konzervativcem zasluhujícím fungovat v evropských institucích - a kdo jím není. Poměrně rychle jsem se přesvědčil, že podobné myšlení je typické a že všichni, kdo chtějí ve složení vládnoucí skupiny něco změnit, jsou, jak se mluví v kuloárech, „troublemakers“, potížisté. Opozice u nás představuje obvykle součást systému. Ve staré parlamentní tradici se dokonce používá zdvořilého obratu „můj vážený oponent“. Zde oponent není vážený, ale má statut dobrodruha.
Vláda většiny, která přijala vyčerpávajícím způsobem reprezentující charakter, vytvořila zvláštní mechanismus, který je opakem mechanismu, fungujícího v demokraciích jednotlivých zemí. Prostředkem získání politického vlivu v těchto demokraciích je odlišování se od stávající vlády a hledání alternativy, ať už v podobě hesel nebo volebních seskupení, nebo prostřednictvím běžné opozice vůči vládě a vládnoucí straně. V EU spočívá hlavní tendence v přidružování se k hlavní skupině. Všichni vědí, že ten, kdo do ní nevstoupí nebo s ní úzce nespolupracuje, je odsouzen k nezdaru. Především toto přesvědčení se stalo součástí veřejného jazyka v zemích tzv. nové Evropy, tj. v zemích jako Polsko. EU je prezentována jako exkluzivní klub, do něhož lze vstoupit, nebo do něj nebýt připuštěn. Z toho důvodu se hlavní zbraní stalo strašení, co by se mohlo stát, kdybychom nebyli do klubu vpuštěni, a tedy byli marginalizováni, vytlačeni na periferii. Proto se straší pádem do Evropy druhé rychlosti, odebráním zdrojů z evropských fondů, nebo se dokonce ostrakizují konkrétní politici.
Základní výstrahou je nebýt „troublemaker“, ale zasloužit si od členů klubu pochvalu. Podobná varování koneckonců nezaznívají z úst samotných východoevropských politiků, ale tvoří součást pohrůžek ve výrocích vlivných evropských politiků na adresu nepodřídivých kolegů. A když se podaří vstoupit do oné vládnoucí většiny, ať už do parlamentní frakce, nebo neformálního klubu evropských politiků, potom se, jak se říká, stáváme - my, Východoevropané - součástí skupiny, která má možnost jednat. Mimo tuto skupinu jsme bez šance. Z tohoto důvodu v menších a slabších zemích prounijní postoj očekává ani ne tak realizaci vědomě stanovených projektů, jako spíše příslib účasti v jakémsi výjimečném a jediném středisku moci, a tedy i naplnění našich snů o velké roli, podporované strachem, že bychom mohli být vyvrženi na okraj. Unie se proto nejeví jako otevřený projekt, na němž máme participovat, ale jako předem připravený scénář, který lze pouze bezvýhradně přijmout nebo zcela odmítnout.
Ideologický monopol
Máme-li tedy v EU vládu většiny, co potom v takovém případě s oním evropským démem, který tvoří východisko mnohých aktivit a deklarací EU. Zdá se totiž, že onen démos, o němž se hovoří, není démem reálným, tj. takovým, jaký je, ale démem takovým, jaký podle představ vládnoucí většiny být má. Vládnoucí většina koneckonců vytvořila rovněž něco na způsob ideologického monopolu, k němuž patří chápání Evropy jako ideologického společenství.
Je už dávno známo, že Evropa v unijním diskursu vůbec neznamená to, co po staletí znamenala pro historiky, historiky literatury, umění, historiky filozofie nebo institucí, a také pro představitele východoevropské opozice, kteří se odvolávali na Evropu, když čelili sovětskému útlaku a ideologické diktatuře nad minulostí. Evropa, to je Evropská unie, a ta je definována spíš formálně „demokratickými hodnotami“, „právy člověka“, „tolerancí“ nebo „otevřeností k druhým“.
Lze se divit, proč se tak děje, proč se Evropa rozhodla odmítnout, odložit, uzávorkovat nebo dát stranou zásadní znaky svého dědictví a své identity. Proč proces výrazných institucionálních změn doprovází citelné oslabení evropské duše a její vlastní zpochybnění. Někteří v tom spatřují kocovinu po kolonialismu, jiní logické důsledky duchovních a intelektuálních procesů, které probíhaly odedávna. Touto oblastí se teď nebudu zabývat, pouze poznamenám, že ono omezování Evropy pouze na formální obsahy, byť si i na ně téměř všichni zvykli, mi připadá jako jeden z nejvíce znepokojujících jevů.
Jeho důsledek - a tento názor jsem připraven obhájit - není pouze mentální změnou, ale představuje rovněž výrazné oslabení tvůrčí síly Evropy. Evropa byla nejsilnější tvůrčí silou tehdy, kdy věřila v sebe. Jakmile začala ustupovat a stahovat se, přestaly z ní vycházet důležité impulzy pro zbytek světa. Nyní přicházejí takové impulzy z A meriky. Evropa i přes svůj špatně zakrývaný a povrchní antiamerikanismus je na nich silně závislá.
Mne však více zajímá jiný důsledek tohoto stavu věcí. Následkem stáhnutí se Evropy a její definování sebe samé prostřednictvím takových formálních kategorií jako jsou „demokratické hodnoty“, je rostoucí role politiky. Takto chápaná ideologie evropskosti se stala výhodným nástrojem upevňujícím vládu většiny v EU. Působí tu mimořádně perfidní mechanismus, málokdy nahlížený, a proto stále účinný. Tato ideologie je totiž svým obsahem neobyčejně pluralistická, kategorie pluralismu koneckonců představuje vedle různorodosti, tolerance, otevřenosti atd. jedno z jejích základních hesel. Ale zároveň tato ideologie poskytuje příležitost ke kategorickému politickému hodnocení. Většina rozhoduje, kdo reprezentuje a kdo nereprezentuje demokratické hodnoty, většina rozhoduje, co tyto hodnoty stanoví, a co je ohrožuje: jinými slovy, většina rozhoduje, kdo je Evropanem a kdo jím není. „Jste proti Evropě,“ takové obvinění lze vyslechnout často, ale vůbec to neznamená, že by se obviněný snažil předělat Evropu na A sii, nebo Evropany odtrhnout od jejich dědictví, ale že se staví proti politické ortodoxii, jejímž téměř výlučným disponentem je ona zvláštní evropská většina. Tímto způsobem se vytváří politicko-ideologický monopol, který ohrožuje svobodu myšlení a činnosti.
Dnes existuje jistý typ člověka, kterého ostatní i on sám ochotně označují za Evropana. Pro takového člověka je charakteristické, že všechno zná lépe a že je zcela imunní vůči všem původním impulzům zvenčí, že vidí svět výlučně dualisticky, neboť všechny lidi dělí na ty vlastní a na ty cizí, na ušlechtilé a moudré stoupence EU a na její hloupé a protivné odpůrce, že se bezpodmínečně řídí zásadou, že EU má vždycky pravdu, že neuznává žádné hranice zasahování evropské byrokracie do života občanů, že je neslýchaně arogantní svým povrchním hodnocením, že všechny straší fašismem, že integraci chápe jako křížové tažení proti tmářské zaostalosti a že slova jako otevřenost, dialog, tolerance, práva člověka a pluralismus používá především jako obušku, aby zavřel ústa svým protivníkům.
Politická ortodoxie zabírá stále širší okruhy a podle záměrů jejích vyznavačů musí tvořit hlavní obsah identity nového vysněného budoucího evropského dému. V budoucnosti musejí všichni Evropané věrně stát na její stráži a změnit se na potlačovatele reálných nebo potenciálních odštěpenců. Takto chápané demokratické hodnoty mají proniknout našimi institucemi, našimi národy, našimi společenstvími a posléze i našimi dušemi.
Tři scénáře
Budoucnost samozřejmě neznám a nebudu riskovat případné ověřování mých prorockých schopností. Podle mne existují tři možné scénáře. Prvním, a autora těchto slov nejvíce znepokojujícím scénářem, je úspěch výše popsaného předsevzetí při zachování v současné době převládajících tendencí. Může se naplnit předpověď vyslovená Alexisem de Tocquevillem v jeho knize o demokracii v A merice vydané v třicátých letech 19. století. Bude-li vláda většiny ve výše popsaném smyslu pokračovat a uspěje-li plán vytvořit novou politickou identitu soustředěnou kolem tzv. demokratických hodnot spojenou s odtržením od fundamentálních obsahů evropského dědictví, potom v Evropě vznikne to, co Tocqueville označoval jako „despotisme bienveillant et doux“, blahosklonný a umírněný despotismus, se silnými byrokratickými strukturami, které budou dopodrobna regulovat život jednotlivců a společenství nebo budou mít zakalkulovaný jejich pasivní souhlas a budou jim poskytovat různá upřednostnění, výhody a bezpečnost.
Druhým scénářem je násilná vzpoura a odstředivé tendence v EU. Vždy jsem tvrdil, že nejvážnější hrozbou pro integraci jsou nekritičtí euronadšenci, které pýcha dohání ke stále silnějšímu tlačení na integrační pedály, ke stále sílícímu směřování k centralizaci, sjednocování a ideologické monopolizaci. Lze si představit i takovou situaci, že se objeví odmítavé a vzdorné reakce, hněv a násilí, jejichž následky lze jen těžko předvídat. Vedlejším produktem může být také ohrožení nepochybných úspěchů EU a otřesená stabilita evropské smlouvy. Podobná hnutí mohou projevovat obnovené nacionalistické tendence, nebo rozviklávat stabilitu národních států prostřednictvím regionalismů.
Poslední a nejoptimističtější scénář předpokládá zracionalizování panujícího unijního mechanismu tím, že většina bude zbavena monopolního postavení ve sféře vládnutí Unii i v oblasti ideologie. Jinými slovy se zřetelně stanoví jasná hranice suverenity států, jejíž respektování bude znamenat jednu ze záruk pluralismu. Vznikne také něco na způsob demokratického kyvadla, které poskytne možnost kontrolovat skupinu aktuálně vykonávající moc, možnost modifikovat dříve učiněná rozhodnutí a tím i větší možnost pro uplatnění politické prozíravosti. Tímto způsobem jednou provždy vypadne z politického jazyka ona nešťastná metafora rozjetého bicyklu integrace, který lze zastavit jen za cenu katastrofy. Zmizí rovněž nemoudré dělení na euroskeptiky a euronadšence a namísto toho se objeví běžná politická hodnocení vládnoucích politických uskupení, jak se to děje v demokratickém životě jednotlivých zemí.
Když Tocqueville psal svoji knihu, jevila se mu vize vzniku blahosklonného a umírněného despotismu jako nevyhnutelná. Zastánci prvního scénáře v Unii - přetvoření vlády většiny ve vládu homogenizovaného evropského dému - se rovněž odvolávají na nevyhnutelnost, ovšem s tou výhradou, že alternativou nemůže být nic jiného než katastrofa. Musíme mít nicméně na paměti, že politika byla už od starověku chápána jako oblast lidské svobody. Na nás, na našich rozhodnutích přece závisejí osudy naší země i naší Evropské unie. Tuto pravdu si musejí vzít k srdci politici z východní Evropy, kteří až příliš často trpí komplexem kibice a aspiranta a podléhají panující integrační ideologii.
Mám za to, že evropský projekt je otevřeným neboli korigovatelným projektem. Jeho korektury jsou závislé na činech, a to rovněž na našich činech a našem působení. Vůbec to neznamená, že se nám naše předsevzetí musí nutně podařit realizovat. Ale stane-li se něco takového, to se dozvíme teprve tehdy, dokážeme-li vynaložit dostatečné úsilí pro to, aby se naše věc podařila. Evropská unie vyžaduje rozhodné úsilí - především proto, aby byla zachráněna před sebou samotnou.
Onen démos, o němž se hovoří, není démem reálným, tj. takovým, jaký je, ale démem takovým, jaký podle představ vládnoucí většiny být má. Vládnoucí většina koneckonců vytvořila rovněž něco na způsob ideologického monopolu, k němuž patří chápání Evropy jako ideologického společenství.
Přednáška pronesená 22. října 2009 v Praze na společné akci CEP, CDK a Polského institutu v Praze. Z polštiny přeložil Josef Mlejnek. Redakčně kráceno. Titulek a mezititulky jsou redakční.
O autorovi| Ryszard Legutko, profesor Krakovské univerzity a poslanec Evropského parlamentu
Newsletter CEP 26. 1. 2010