95 let od genocidy křesťanského národa, aneb utajený holocaust 1. světové války
Arménská genocida ze strany Turků
V sobotu 24. dubna si připomínáme smutné 95-té výročí genocidy Arménů osmanskými Turky. Právě 24. duben 1915, kdy osmanské úřady pozatýkali, a následně popravili, 700 istanbulských arménských intelektuálů, je považován za den započetí genocidy, během níž se Turkům podařilo za pouhé tři roky vyvraždit přes milionu křesťanských Arménů. Kolem této historické události kolují dva mýty a sice že se nejednalo o genocidu, nýbrž o živelné pogromy coby jednu z mnoha násilností 1. světové války. Tuto, jak by dnes někteří řekli, osvětimskou lež, zastávají někteří turkofilové. Dále se mnozí často domnívají, že událost neměla nic společného s náboženstvím a že se jednalo o čistě nacionalistický konflikt. Ani toto však není úplná pravda.
Nejprve je třeba připomenout, že Arméni žili na Blízkém východě už od 6. stol. př. Kr., přičemž až do roku 1915 tvořilo arménské obyvatelstvo ve východních a jihovýchodních oblastech Malé Asie třetinu až polovinu tamní populace. Starověká arménská říše byla prvním státem, který přijal křesťanství (12 let před Římem). Během staletích zde vzniklo několik arménských stáních útvarů. Za zmínku jistě stojí arménský stát v Kilíkii, který existoval při jihovýchodním pobřeží Malé Asie mezi lety 1078 – 1375. Kilíkijští Arméni značně pomáhali křižákům a sami se také účastnili křížových výprav. Jako vděk za četné zásluhy udělil římský císař Jindřich VI. arménským knížatům v Kilíkii dědičný královský titul. Stejně tak kostel Narození Páně v Betlémě byl, vedle církve katolické a pravoslavné, svěřen do správy také arménské apoštolské církvi, s tím že arménská církev zde spravuje hlavní oltář.
Genocida, nikoli válka
Vraždění Arménů bylo plánované a řízené. Organizovala jej tehdejší mladoturecká vládní strana ittihádistů (ittihad, arab. sjednocení), vedená ministrem vnitra a pozdějším velkovezírem Talaatem beyem a ministrem války Enverem pašou. Istanbulská vláda vydávala rozkazy, následně implementované místní úřady, k deportacím arménských obyvatel z jejich domovů v Malé Asii do neobyvatelných pouští mezi Irákem a Sýrií. Tak se dělo pod záminkou evakuace arménských obyvatel z míst blízkých bojištím světové války, kde údajně kolaborovali s nepřítelem, do nových domovin, v nichž měli začít hospodařit.
Obvinění z kolaborace nebo masové dezerce arménských vojáků z osmanské armády se však ukázala jako lživá. Skutečné důvody k vyřešení arménské otázky (takto skutečně osmanská vláda nazývala odstranění arménského obyvatelstva) však byla snaha tehdejší vládní strany sjednotit turkofonní národy od Řecka po Mandžusko pod jednou islámskou říší. Arménské křesťanské obyvatelstvo, rozprostírající se od Středozemního k Černému moři, tedy stálo v cestě sjednocení s turkickým Ázerbajdžánem, který se ittihádisté chystali dobýt na Rusech.
Dalším z důvodů bylo uvolnění životního prostoru pro muslimské vystěhovalce z Balkánu. Dodnes v Turecku žijí podle odhadů 2 miliony lidí se slovanskými (bosensko-muslimskými) předky. Osmanská vláda také vydala nařízení, že všichni, kdo nechtějí být deportováni, musejí přestoupit na islám. Uskutečnilo se tedy nespočet násilných konverzí křesťanských Arménů, přičemž nejhůře na tom byly ženy, které zůstaly ve svých vesnicích samy, poté co muži byli odvlečeni (muži šli do transportů většinou jako první). Na tyto ženy pak byl činěn nesnesitelný nátlak, aby přijaly islám a vdaly se za muslimské muže. Ony však mnohdy raději volily sebevraždu, než aby padly do rukou muslimských pánů.
Osmanská vláda dále vydávala zákony umožňující konfiskaci arménského majetku. Deportovaní Arméni si mohli vzít s sebou jen to, co unesli, maximálně nějaké domácí zvíře. O většinu zbylého majetku však byli během pochodů (deportace se nekonaly po železnici, Arméni museli jít pěšky) okradeni tureckou nebo kurdskou lůzou, neboť „karavany“ deportovaných sloužily jako pojízdná burza s veteší, dobytkem a otroky, kde se nakupovalo bez placení. Mnohé křesťanské (nezletilé) dívky byly v průběhu transportu odvlečeny do harémů kurdských náčelníků nebo do tureckých bordelů, kde až do roku 1923 byly nuceny k prostituci. Většina transportů mířila do koncentračního tábora v syrském Aleppu nebo do vyhlazovacích táborů v okolí Deir el-Zor v irácké poušti, kde všechny čekala smrt žízní, hladem a nemocemi.
Krvavé události mezi léty 1915 a 1917 byly v pravém slova smyslu genocidou. Vždyť právě neologismus genocida (lat. kmenovražda) vymyslel americký židovský právník Raphael Lemkin, v souvislosti s vražděním Arménů v Osmanské říši, kterým se během své práce intenzívně zabýval. Pro realizaci deportací arménských obyvatel vytvořila osmanská administrativa speciální jednotky, složené z odsouzených kriminálníků, propuštěných z vězení právě pro tento účel. Ti se pak dopouštěli nejhorších zvěrstev. Mnozí deportovaní zemřeli již během pochodů smrti. Obyvatelé oblastí, kterými pochody procházely, měli pod trestem smrti zakázáno podat pochodujícím vodu nebo jídlo. Jiní lidé byli systematicky vražděni, masově upalováni, zavíráni do vagónů, kde byli ponecháni, dokud nezemřeli, úmyslně infikováni nemocemi nebo shazováni ze člunů do moře. Dokonce jsou zprávy o zabíjení arménských dětí ve školních budovách jedovatým plynem. Zbytek pak pomřel v pouštích okolo Deir el-Zoru.
Nacionální, nebo náboženský konflikt?
Jakkoliv se o arménské genocidě příliš nemluví, ještě méně, skoro vůbec, se však ví o genocidě Asyřanů (aramejsky mluvících křesťanských obyvatel Mezopotámie), která proběhla na území Osmanské říše v tom samém období a během níž bylo vyvražděno na 250 tisíc Asyřanů, tj. polovina asyrské populace pod osmanskou správou. Dále v tomtéž období bylo povražděno na 250 tisíc osmanských Řeků, také křesťanů. Přičemž na masakrech Arménů i Asyřanů, se podíleli Kurdové, a to mnohdy větším dílem než sami etničtí Turci. Přitom indoevropští Kurdové mají k Arménům etnicky mnohem blíže, než k Turkům, avšak jsou to muslimové.
Egyptská historička a novinářka Bat Ye'or říká: „Genocida Arménů byla džihád. Žádný dhimmi se na ní nepodílel. Jakkoliv sice mnozí muslimští Turci a Arabové se zločiny nesouhlasili a odmítli se na nich podílet, byly masakry prováděny pouze muslimy a pouze muslimové z nich profitovali – majetek, domy a půda obětí připadla muhájirům (muslimským vystěhovalcům z Balkánu), nemluvě o přidělování ženských a dětských otroků. ... Čtyři stupně likvidace porobeného lidu – deportace, zotročení, násilné konverze a masakry – odpovídají průběhu džihádu, který je veden v dar-al-harb od 7. století. Historické záznamy, zvláště od muslimských autorů, dávají detailní popis organizovaných masakrů a deportací zajatců, nucených pochodů, které odpovídají Arménské zkušenosti z počátku 20. století.”
Počátky Turecké nenávisti k Arménům, které vyvrcholily v letech 1915 – 1917, lze vysledovat až do poloviny 19. století, kdy evropské mocnosti vnutily Osmanské říši reformy, rušící status dhimmi, uvalený na křesťanské obyvatele. Arménské obyvatelstvo, povzbuzené těmito reformami, se potom masově začalo hlásit o svá práva. Turci však snahy Arménů brali jako neloajálnost, nebo dokonce rebelantství. Nevraživost Turků vůči Arménům rostla a byla doprovázena častými pogromy, z nichž nejhorší byly masakry mezi lety 1894 a 1896, vedené samotným sultánem Hamidem II., při nichž bylo zavražděno 200 tisíc Arménů. Bat Ye'or říká: „Genocida Arménů byl přirozený důsledek politiky zděděné z politicko-náboženských struktury dhimmiství. Tento proces fyzické eliminace rebelujícího národu už byl použit proti vzbouřeným Slovanům a Řekům, který nedospěl k jejich kolektivnímu vyhlazení díky intervenci evropských mocností...”
Náboženství tedy v arménské genocidě, představovalo nezanedbatelnou úlohu, byť nelze říci, že by se jednalo o čistě náboženskou záležitost. Osmanští ittihádističtí protagonisté sice prosazovali v první řadě panturkický šovinismus, nicméně islám brali jako jeho nedílnou součást. Nejednalo se rozhodně o nějaké sekulární reformisty, jako v případě později nastoupivšího Kemala Atatürka.
Michael Anděl
