Politická korektnost, neomarxismus a smrt veřejné debaty v moderní Británii
Anthony Browne: Úprk rozumu
Britský konzervativní novinář a poradce londýnského primátora Borise Johnsona pan Anthony Browne napsal knihu, která je prvním uceleným pojednáním o fenoménu politické korektnosti. Autor se odkazuje na řadu prací, které se však tématem politické korektnosti zabývaly vždy jen v rámci specifických problémů (český čtenář může např. znát knihu Bernarda Goldberga „Jak novináři manipulují“, která popisuje praktiky politické korektnosti v jedné americké televizní stanici.)
Browne definuje politickou korektnost jako „ideoloigi, která klasifikuje určité skupiny lidí jako oběti, jež potřebují ochranu před kritikou, a jejíž příznivci věří, že jiný přístup nelze tolerovat“. Její zastánci věří, že jsou nejen na straně pravdy, ale i na straně dobra – a tudíž, že se jejich oponenti nejen mýlí, ale že jsou i zlí – proto Brown nazývá politickou korektnost „diktaturou dobra“.
Politicky korektní lidé vlastně vždy straní slabším bez ohledu na to, jestli si slabší věcně ochranu zaslouží – politická korektnost tedy bude velet protežovat v rozličných sporech přistěhovalce proti starousedlíkům či Tibeťany vůči Číňanům atd.
To je ale podle Browna chyba: „Kdyby všichni mocní a byli zlí a všichni bezbranní dobří, neexistoval by konflikt mezi zdravým rozumem a politickou korektností. Ale tak tomu není.“ Politická korektnost může často být v rozporu s věcnou správností.
Browne vyvozuje, že lidé mají vnitřní potřebu stát na straně práva a spravedlnosti, a proto z pohodlnosti často berou za své názory, které jsou všeobecně – v médiích uznávané jako správné. Politická korektnost funguje podobně jako televizní reklama: všichni popírají, že by je ovlivňovala, ale ve skutečnosti se jí řídí úplně každý.
Browne dokazuje, že řada rozdílů, které zastánci politické korektnosti svádí na diskriminaci, má racionální základ. Např. rozdíly v platech mezi muži a ženami jsou způsobené spíš tím, že muži odcházejí do důchodu později a mají v průměru za sebou více pracovních zkušeností. Ženy častěji dávají přednost rodině – muži v průměru za život tráví v práci dvakrát více hodin. Navíc, ženy častěji dávají přednost povolání, které je nějakým způsobem naplňuje (i na úkor mzdy), zatímco pro muže je rozhodující finanční ohodnocení.
Ideologie politické korektnosti odměňuje status oběti. Vede ke zvrácenému chování, v lepším případě k závislosti na sociálních dávkách, v horším případě k inscenování rasistických útoků na sebe sama. Co je horší, někdy – v případě lpění na socialistickém zdravotnictví, které potlačuje kvalitní péči – doslova zabíjí lidi.
Jak je možné, že se politická korektnost tak snadno zabydlela na amerických univerzitách a posléze v celém západním světě, od médií přes úřady po nadnárodní korporace? Proto, že ekonomický marxismus evidentně prohrál s kapitalismem. Politická korektnost se stala vhodnou náhražkou, vtělením marxistické ideologie do oblasti kultury.
Politická korektnost je produktem bohatství a zhůvěřilosti západního světa. V chudých státech samozřejmě nemá šanci, je luxusem, který si chudé společnosti nemohou zkrátka dovolit. A v tom je i naděje, že jednou opustí i Západní svět, kterému již šlapou na paty Indie a Čína, a Evropa brzy pochopí, že už je jen politicky korektní, ale už není nejbohatší.
Kniha je uvedena předmluvou, z pera novináře Lidových novin Martina Weisse, která představuje samostatnou esej. Martin Weiss asi mluví z duše mnohým čtenářům, když říká: „Politická korektnost je k smíchu a u nás nemá šanci. Tak mi to aspoň připadalo. Práce Anthonyho Browna nás však přesvědčuje, že politická korektnost je záležitost velmi vážná.“
Z anglického originálu „The Retreat of Reason. Political Correctness and the corruption of public debate in modern Britain“ přeložila Milena Turner.
Vydalo nakladatelství Dokořán, 2009.
Cena 250 Kč, 156 stran.
Petr Mach
Laissez Faire březen 2010