Augusto Pinochet – Zločinec nebo hrdina?
Zesnulému generálovi Augusto Pinochetovi, bývalému prezidentovi Chile je dávána vina na vraždách několika tisíc lidí po 11. září 1973. Pinochet stál tenkrát v čele vojenské junty, která svrhla prokomunistickou vládu prezidenta Salvadora Allendeho. Osobnost stařičkého generála dodnes rozděluje nejen Chilany, ale vůbec světovou veřejnost včetně katolíků. Jedni v něm vidí hrdinu, který zachránil zemi před komunismem, jiní ho považují za sprostého vraha a zločince. Jaká je vlastně pravda? To nás zajímá i jako věřící katolíky – a to jak z důvodů morálních, tak i proto, poněvadž část tehdejší katolické hierarchie v Chile byla obviňována z podpory Pinochetova režimu.
Nejprve je třeba analyzovat režim prezidenta Allendeho. Tento marxista a osobní přítel kubánského komunistického diktátora Castra stál v čele země v letech 1970-73. Zvítězil díky tomu, že volební výsledky byly zfalšovány, což přiznává i Pinochetův odpůrce Jiří Chalupa ve svých nedávno vydaných Dějinách Argentiny, Uruguaye a Chile. V jeho knize se lze také dočíst, jak do země proudili kubánští „poradci“, ve skutečnosti tajní agenti, aby v Chile uspíšili zavedení komunistické diktatury pod vedením Allendeho a generálního tajemníka chilských komunistů Luise Corvalána. Pod taktovkou kubánských „poradců“ řádily v zemi levičácké teroristické bandy, které přepadaly banky a obchody, kradly a vraždily za blahosklonného přihlížení policie. Toto zastrašování obyvatelstva mělo zajistit, aby komunistický puč v Chile proběhl v klidu a bez odporu.
Zároveň Allende tvrdohlavě prováděl v ekonomice socialistické experimenty neustálého „znárodňování“ a byrokratické likvidace svobodného trhu, což vyvolalo v zemi hlad. Když ženy, matky rodin, vyšly ze zoufalství do ulic s prázdnými hrnci v rukou jakožto symbolickým vyjádřením, že jejich děti nemají co jíst, marxistické teroristické skupiny je napadly, některé zabily, jiné vážně zranily. Podobně se dělo, když později vyhlásili „hladovou“ stávku chilští autodopravci a také část horníků. Země opravdu byla postižena hladomorem, v odlehlejších provinciích se již objevily případy smrti hladem, neboť obchody zely úplnou prázdnotou a rozmohl se černý trh, na němž stály základní potraviny tak horentní sumu, že prostý člověk si je nemohl koupit.
Pokračování marxistického hokuspokusu prezidenta Allendeho by během dvou let způsobilo smrt hladem statisíců lidí, nehledě ke krvavému teroru, který by nepochybně nastal po definitivním zavedení marxistické diktatury a likvidaci demokratické opozice. Tento scénář uplatňovali bolševici všude, kde přišli k moci, proč by Chile mělo být výjimkou?
Za těchto podmínek přišel vojenský puč generálů Leigha a Pinocheta 11. září 1973 jako pomoc v pravou chvíli. Armáda byla jedinou institucí, kterou se socialistům a komunistům ještě nepodařilo ovládnout. Allende zahynul při ostřelování prezidentského paláce a dodnes není jasné, jestli si sám vzal život nebo jej zasáhla střela vojáků. Bolševický pokus o převrat v Chile ztroskotal.
Otázka ale zní, jestli lze ospravedlnit oněch nejméně 3 tisíce povražděných, z nichž někteří dokonce zmizeli beze stopy? Odpověď z katolického hlediska je jasná: Nelze. Účel nikdy nemůže posvěcovat prostředky, nota bene je těžko představitelné, že všichni tito mrtví byli komunistickými zločinci. Zcela jistě nutno tyto vraždy lidí bez soudu kategoricky pranýřovat právě tak jako mučení, jehož se dopouštěli stoupenci vojenské junty na fotbalovém stadioně v chilském hlavním městě Santiagu. To všechno jsou skutečnosti, které katolický křesťan nikdy nesmí schvalovat a naopak je musí co nejrozhodněji odsoudit.
Může však za to Pinochet? Pokud mne někdo obviní z naivity a namítne, že to je totéž jako se tázat, jestli za gulagy ruských bolševiků může Lenin nebo za nacistické koncentráky Hitler, tak odpovídám, že zde existuje principiální rozdíl. Již před 11. září se rozhodli mnozí Chilané bránit před terorem levičáckých guerill a vytvářeli vlastní antikomunistické oddíly domobrany, které na rudý teror odpovídaly bílým. Po vojenském převratu 11. září, kdy situace byla ještě nestabilizovaná a těžko kontrolovatelná, právě tyto krajně pravicové bojůvky se rozhodly vypořádat s levičáky a to jak skutečnými, tak domnělými. Nejednalo se o vojenské oddíly, podřízené generálu Pinochetovi, nýbrž o skupiny ozbrojené milice, které nepodléhaly vojenské juntě, ta nad nimi neměla nejmenší pravomoc.
I když odpor marxistů byl relativně slabý, neboť komunistické vedení pochopilo prohru boje o moc, přece jen trvalo více než měsíc, než se situace aspoň trochu konsolidovala a Pinochet měl zemi plně pod kontrolou. Koncem října přikázal rozpustit všechny ozbrojené oddíly chilských antikomunistů a vydal zákaz jakýchkoliv svévolných poprav bez soudů.
Jistě, bylo vyhlášeno stanné právo a začaly fungovat vojenské soudy, které vynesly též řadu rozsudků smrti, avšak vždy za prokázanou teroristickou nebo sabotážní činnost. Aby Pinochet zemi stabilizoval, musel zpočátku vládnout diktátorsky a tvrdou rukou. Úměrně s tím, jak se poměry konsolidovaly, vojenský režim v represích polevoval, až r. 1990 Pinochet dobrovolně abdikoval a vyhlásil svobodné volby.
Za jeho vlády nejenže ustal hladomor, ale Chile se ekonomicky povzneslo mezi nejvyspělejší latinskoamerické země. Krom toho tvrdost Pinochetova režimu záměrně zveličovala komunistická a socialistická propaganda. R. 1976 chilská vláda propustila z vězení generálního tajemníka komunistické strany Corvalána a povolila mu vycestovat do zahraničí. Z toho, co sám sdělil médiím, vůbec nevyplývá, že se měl v pinochetovském vězení špatně. Četl, chodil na procházky, stravu měl dostačující, ani slovo nepadlo o mučení. Přitom šlo o muže, který měl velkou politickou zodpovědnost za stav země před 11. září. Corvalánovo vězení bylo absolutně nesrovnatelné s poměry kupříkladu našich věznic a pracovních táborů pro politické vězně v 50. letech.
Pinochetovi by se spíše mělo dostat veřejného projevu díků a ne jejobviňovat. On má obrovskou zásluhu, že statisíce Chilanů nezemřely hladem a země se nestala obětí bolševického teroru. Tisíce bez soudu popravených a umučených se jistě hájit nedají, ale – nehledě k tomu, že Pinocheta osobně lze z toho vinit těžko – proč nikdo nepoukáže na oběti řádění levičáckých band před datem 11. září a do jisté míry ještě i po něm? Proč si nikdo nedal práci, aby toto vyčíslil? V zájmu pravdy by to bylo nanejvýš nutné. Pinochetův režim byl typickou vojenskou diktaturou, která bývá v latinskoamerických státech obvykle instalována tehdy, kdy se země dostane do nebezpečné situace. (Je potěšující, že se chilského antikomunisty zastala bývalá britská premiérka Margaret Thatcherová – pozn. EUportal).
Vojenské vlády na rozdíl od komunistických či jiných totalitních režimů nejsou podbarveny ideologicky, jde jim jen a pouze o to, aby byl „pořádek“, ostatní je nezajímá. Proto nechtějí poručníkovat ve školství či kultuře, pokud tyto rezorty nejsou semeništěm politické opozice, rovněž tak se nesnaží reglementovat soukromý život občanů. Přesně toto bylo charakteristické i pro Pinochetovo Chile.
Za Pinochetova režimu vládla v zemi naprostá náboženská svoboda, nikdo nebyl pro své světonázorové přesvědčení pronásledován. Pinochet sám byl vlažným katolíkem, který ctil křesťanské dědictví své země a kulturu z něho vzešlou, ale krom velkých svátků a státních ceremonií, spojených s církevními slavnostmi, na bohoslužby nechodil. Jeho vztah ke Katolické církvi byl velmi rezervovaný, čemuž napomohl mimo jiné též postoj primasa kardinála Silvy Henriqueze, jenž nenalezl téměř jediné slovo odsouzení Allendeho prokomunistického režimu, zato však nešetřil ostrou kritikou Pinochetovy diktatury.
Chilský episkopát se rozdělil na dva tábory. Část biskupů v čele s kardinálem Henriquezem se postavila proti Pinochetovi, jiná část, šlo zejména o biskupy z jihu země, podporovala vojenskou juntu. Pinochet také zakázal potraty, povolené za Allendeho vlády a umožnil je pouze v případě ohrožení života matky. Po obnovení demokracie zakázal chilský parlament potraty i z tohoto důvodu, což platí v této andské zemi dodnes. Vojenská junta rovněž uvalila přísné tresty na šíření pornografie.
Co tedy říci závěrem? Pinochet jistě nebyl světec a jeho politika snese mnohou kritiku. Jeho režim byl vojenskou diktaturou, která si vždycky počíná represivně. Ke cti tohoto muže budiž však řečeno, že neukládal svým občanům více tvrdých opatření, než bylo bezpodmínečně nutné v zájmu záchrany země. Tohoto cíle se nakonec podařilo dosáhnout. Proto je třeba, posuzováno komplexně, hodnotit Pinocheta kladně a ne jej hnát před soud.
Jestliže za jeho vlády došlo, byť bez jeho viny, jak jsem výše analyzoval, k vraždám a mučení tisíců, tak je to jistě odsouzeníhodné, ale to nijak nebrání konstatování, že právo a spravedlnost byly tenkrát na straně Pinochetově a nikoli na straně Allendeho. Ve válce a v krizových situacích, jak ukazují nesčetné případy v historii, se velmi často dopouští neomluvitelných krutostí i ta strana, která je v právu, což je třeba samozřejmě odsoudit, ale nikdy nelze obrátit znaménka a vydávat obránce za útočníka a agresora za nevinnou oběť. Přesně toto platí i v případě Pinocheta a vojenské junty v Chile let 1973-90.
PhDr. Radomír Malý
Autor je historik
........................................................................................................................
Dodatek historika PhDr. Lukáše Petříka:
Salvador Allende byl marxista-leninista, přítel Fidela Castra a Sovětského svazu.
Marxistický prezident na veřejnosti sliboval, že půjde „chilskou cestou k socialismu“ v souladu s demokracií, ale francouzskému novináři Debrayovi se svěřil, že garance svobod byla pouhá „taktická nutnost“, neboť „v té chvíli to skutečně důležité bylo převzít vládu“. Kvůli financování své rozhazovačné socialistické politiky tiskla Allendova vláda nové a nové bankovky. Zprvu to přineslo hospodářské oživení, ale v souladu s tím, co tvrdí Milton Friedman, došlo zanedlouho k hyperinflaci a s ní spojeným rozvratem ekonomiky. Docházelo i k rozsáhlému vyvlastňování na hranici legálnosti. Za dva roky stát ovládl více než 415 podniků, které produkovaly přes 60% HDP, a není v to počítáno vyvlastňování z období vlády křesťanských demokratů. Na konci Allendova vládnutí bylo kolem 80 % hospodářské produkce pod kontrolou státu.
Členové revolučního maoistického hnutí MIR přepadali banky, zabírali násilně půdu, připravovali bombové útoky a neskrývaně prosazovali násilnou cestu ke komunismu. Jejich jednotky, které byly cvičené i na Kubě, měly přes 30 tisíc mužů. Allende miristy toleroval. Jejich vůdcem byl jeho synovec. Stejně tak vládní komunisté a socialisté stavěli své ozbrojené brigády. Do Chile se dovážely zbraně pro levicové bojůvky z Kuby a sjížděli se tam ozbrojení revolucionáři z ostatních latinskoamerických zemí-bylo jich kolem 15 tisíc. Allendeho přijel podpořit i jeho vzor a soudruh Fidel Castro, který mu věnoval samopal, se kterým chilský prezident v době vojenského puče spáchal sebevraždu. Při této návštěvě byla slavnostně odhalena socha masového vraha a obdivovatele Stalina Ernesto Che Guevarry, který v době kubánské jaderné krize přesvědčoval Chruščova, aby použil nukleární zbraně. Roku 1972 navštívil Allende SSSR, který nazval „starším bratrem Chile“.
Parlament několikrát vyjádřil nedůvěru ministrům Allendeho vlády. Ten je pouze přesunul na jiný post, místo aby je odvolal. V květnu 1973 Nejvyšší soud vydal prohlášení, že „země prochází vážnou krizí právního státu, o níž tento soudní dvůr nemůže dále mlčet“. V srpnu poslanecká sněmovna přijala usnesení o tom, že „je skutečností, že současná vláda se už od samého počátku pokoušela získat totalitní moc…, což je v příkrém rozporu se systémem zastupitelské demokracie, o němž hovoří ústava…vláda neporušila ústavu či zákony několikrát, nýbrž učinila z jejich systematického porušování svůj politický program.“ Vláda rovněž začala ve školách zavádět jednotnou výuku marxismu-leninismu. Životní náklady za necelé tři roky vzrostly o 705 % a inflace za toto období vzrostla o 1172 %. V zemi se množily protivládní demonstrace a ekonomika byla po socialistických experimentech v naprostém rozkladu.
Kvůli obavám z komunistického puče provedly chilské ozbrojené složky státní převrat, do jehož čela se na poslední chvíli postavil Pinochet, protože byl šéfem nejdůležitější ozbrojené složky-armády.
