Marcel Lefebvre: Mše svatá všech věků
Recenze na knihu Mons. Marcela Lefebvra The Mass of All Time
Není obvyklé, aby byla v Te Deum recenzována kniha, která není dostupná, alespoň prozatím, v českém vydání. To je případ publikace vydané americkým nakladatelstvím Angelus Press, nesoucí název The Mass of All Time (Mše svatá všech věků). Jedná se o ucelený soubor řady textů, přednášek a kázání francouzského arcibiskupa a zakladatele Kněžského bratrstva sv. Pia X. (FSSPX) Mons. Marcela Lefebvra. Kniha je pozoruhodná už tím, že ačkoli obsahuje úvahy a komentáře psané či vyslovené v rozpětí několika desítek let, působí zcela uceleným dojmem – jako by ji arcibiskup Lefebvre psal jako jeden souvislý text. Což nakonec odpovídá celému životu a dílu tohoto dosud nedoceněného muže Církve.
Každý, kdo se jen trochu zajímal o okolnosti vzniku motu propria Summorum Pontificum, dobře ví, že bez působení Mons. Lefebvra a FSSPX by tento dokument nikdy nevznikl. Samo vyhlášení motu propria ukázalo, nakolik je Církev vnitřně rozdělená. Zatímco se v některých farnostech slavilo, v jiných převládaly rozpaky až zděšení. Jeden italský biskup dokonce prohlásil, že se jedná o nejhorší okamžik jeho života, neboť hrozí, že dílo „liturgické obnovy“ bude opětovným zpřístupněním tradiční liturgie ohroženo. Přál bych si, aby tato jeho slova byla jednou hodnocena jako prorocká.
Ti z nás, kteří mají již delší dobu, zvláště díky působení kněží z řad FSSPX, tu milost být přítomni „mši všech věků“, si možná dostatečně neuvědomují, jak odlišnou zkušenost ze života Církve od naprosté většiny praktikujících katolíků mají. I když si dobře vzpomínám na dobu, kdy téměř každá návštěva bohoslužby znamenala bolestnou konfrontaci s různými nešvary a poklesky z oblasti liturgie, herezemi či jinak nekatolickými myšlenkami v kázání, pozdější pravidelná účast na tradičních mších mi tuto předchozí zkušenost překryla bohatstvím a krásou starobylé liturgie a čistotou víry, hlásanou v témže smyslu, ve kterém ji Církev hlásala po celá dvě tisíciletí.
Je ovšem smutnou skutečností, že naprostá většina katolíků mladších 55 let vůbec neví, jak mše svatá v katolickém obřadu vypadá. Proto také mnozí ani netuší, že mše svatá není společenstvím hostiny, ale ve vlastním slova smyslu obětí. Již pouhá přítomnost na tradiční mši svaté ke katolickému chápání mešní oběti vede, přesto je třeba nezapomenout ani na dobrou katechezi. Už i proto, že vnitřní dispozice má vliv na účinnost milostí, které ze mše svaté plynou.
Pro ty, kteří vládnou angličtinou, je kniha Mše svatá všech věků učiněným pokladem, neboť přináší právě ta poučení, která jsou k co nejhodnější účasti na mši svaté potřebná. Ještě než se dostanu k vlastnímu obsahu knihy, dovolím si uvést několik poznámek na adresu jejího autora. Mons. Marcel Lefebvre bývá svými ctiteli označován na Atanáše naší doby. Projevil bezmeznou věrnost zděděné víře, a to v době, kdy se většina episkopátu předháněla v tom, jak se co nejvíce přizpůsobit duchu doby. Za tuto věrnost také tvrdě zaplatil – pomluvami, ústrky, otevřeným pronásledováním své osoby i svých stoupenců a na sklonku života také sub specie aeternitatis neobhajitelnou exkomunikací. Co bylo důvodem jeho neochvějné pevnosti a věrnosti? Jedním z motivů byla zcela jistě hluboká láska k oběti mše svaté, které je tato publikace věnována.
Kniha je rozdělena do dvou základních částí. V té první se Mons. Lefebvre věnuje důkladnému výkladu částí mše svaté, jednotlivých modliteb a posvátných úkonů, druhá část obsahuje texty, ve kterých vysvětluje, proč principy, ze kterých vyrůstá nová liturgie, nejsou katolické, a popisuje škody způsobené zavedením nového mešního obřadu.
Považuji za šťastné, že editor Lefebvrových textů a kázání zařadil kritiku nové liturgie až do druhé části knihy, tedy až poté, co se čtenář seznámí s výkladem tradičního mešního obřadu. Právě na pozadí autentické katolické nauky o mešní oběti vyvstane tragédie „liturgické reformy“ ještě přesvědčivěji. Nikoli nadarmo se o novém mešním obřadu vyjádřil kardinál Ottaviani, bývalý prefekt Kongregace pro nauku víry, těmito slovy: „Nový mešní ritus se odklání od katolického učení o mši svaté, jak ji stanovil a k věření předložil Tridentský koncil na svém 22. zasedání.“
První část knihy působí jako hymnus k oslavě Boha, jenž se pro nás stal člověkem, aby nás na kříži vykoupil z otroctví hříchu a pozvedl k životu nadpřirozenému skrze svátosti, jež z jeho drahocenné oběti pramení. Komentáře k jednotlivým modlitbám a úkonům jsou srozumitelné, přesto nás vedou k hlubokému poznání. Výjimkou nejsou ani úvahy, které lze oprávněně hodnotit jako mystické. Prvních 170 stran tak poskytuje nepřeberné množství myšlenek, vhodných k pravidelnému rozjímání. Kdo je pochopí a vezme za své, nemůže být mši svaté přítomen bez velkého duchovního užitku. Po celou dobu četby je zřejmé, že to, co Mons. Lefebvre promýšlí, není pouhá připomínka Kristovy oběti, ani pouhé společenství modlitby a svátostné hostiny, ale actio Christi, právě se obětujícího za naše hříchy, nekrvavé zpřítomnění Kristovy oběti na kříži.
Z četby knihy si čtenář hlouběji uvědomí, že mše svatá stojí v samotném středu křesťanského života, že bez ní nedávají ostatní prvky křesťanského života smysl. Proto je oběť mše svaté trnem v oku všech nepřátel Církve, neboť je zdrojem nepřeberných milostí k posvěcení duší věřících. Útok na mši svatou je tedy útokem na samotné srdce křesťanství. Oslabení či přímé odmítnutí smírné mešní oběti platí jak pro protestantismus, tak i modernismus a průkopníky pokoncilní liturgie.
Mons. Lefebvre se zmiňuje o tom, že mezi katolíky, kteří ve víru pokoncilní revoluce neztratili sensus catholicus, jsou velice oblíbené různé druhy pobožností (novény, medailky, posvěcené předměty apod.). Mohlo by se potom zdát, že se katolický život skládá právě z nich. Jakkoli jsou jednotlivé pobožnosti samy o sobě dobré a užitečné, neměly by nikdy vést k přehlížení hlavního zřídla všech milostí, kterým je mše svatá.
Mons. Lefebvre také přesvědčivě prokazuje souvislost mezi obětí oltáře a rozvojem křesťanské kultury a civilizace. Dokládá to mnohými příklady z vlastní zkušenosti, kdy se jako jeden z velkých misionářů Afriky z doby pontifikátu papeže Pia XII. podílel na proměně smýšlení a života původně pohanských příslušníků místních kmenů a etnik. Celé vesnice se prostřednictvím katolického kultu proměňovaly v křesťanské obce, a to nejen po stránce morální, ale také kulturní, politické a hospodářské. Srovnáváme-li tehdejší metody evangelizace s dnes praktikovaným programem inkulturace, nelze se divit, že se dnes mnohé africké společnosti navracejí k pohanským praktikám, jež se stávají součástí „katolické“ liturgie a života afrických křesťanů obecně. K tomuto trendu významnou měrou přispěl Jan Pavel II., když v roce 1993 přijal velekněze démonického kultu vúdú, aby ocenil „duchovní bohatství“ místních náboženských tradic. Do paměti se mnohým věřícím jistě vryly i záběry z papežských mší, při kterých čte epištolu do půli těla svlečená domorodkyně a liturgickou hudbu obstarávají kmenoví bubeníci…
Ve druhé části knihy se Mons. Lefebvre zaměřuje na hodnocení nového mešního ritu a jeho plodů v životě Církve. Nalezneme tu i řadu zajímavých postřehů z osobních setkání s architektem nové liturgie arcibiskupem Bugninim a dalšími členy kurie. Je neuvěřitelné, jakou moc získal jediný muž – Annibale Bugnini – nad celou Církví, papeže nevyjímaje. Osoba, kterou později Pavel VI., na základě důvěryhodných důkazů o vysokém stupni zednářského zasvěcení, zbavuje privilegovaného postavení při Svatém stolci a činí z ní vyslance v íránském Teheránu. Mons. Lefebvre se také věnuje otázce podílu protestantských konzultantů na vzniku nového mešního obřadu a i z této skutečnosti dokládá, že úmyslem průkopníků „liturgické reformy“ nebylo vést věřící k hlubšímu pochopení Kristovy smírné oběti, ale protestantizovat katolickou liturgii, a to v té míře, aby došlo k odstranění všeho, co protestanti na katolické liturgii z principu odmítají. Protestantismus popírá obětní charakter mše svaté, proto bylo nutné obětní aspekty liturgie co nejvíce oslabit – nahrazením oltáře stolem, novou orientací kněze (ad populum), odstraněním modliteb, ve kterých je poukaz k oběti nejvíce přítomný, oslabováním významu svátostného kněžství a převzetím specificky kněžských úkonů a rolí laiky.
Mons. Lefebvre netvrdí, že nový mešní ritus přímo popírá základní články víry, stejně jako netvrdí, že by pozbyl, jako takový, svátostnou platnost. Jenomže pouhá platnost k důstojnému a hodnému přinesení mešní oběti nestačí. Platná mše svatá může být zároveň rouhavá, což je ostatně případ mnoha mší, které se dnes v kostelech slouží. I když tedy není nový mešní ritus heretický, k destrukci katolické víry otevírá dveře. Proto Mons. Lefebvre tvrdí, že dlouhodobé působení nové liturgie na věřící vede k postupné, i když často neuvědomělé, protestantizaci, a to jak u kněží, tak i u laiků. Ostatně ani nástup protestantismu v šestnáctém století neproběhl naráz, ze dne na den. K odpadu od víry mnoha křesťanů došlo až poté, co se po delší dobu užívaly obřady, jež se v mnohém podobají obřadům „obnovené liturgie“ dnes. Kdo si chce tedy uchovat katolickou víru neporušenou, udělá lépe, bude-li se novému mešnímu obřadu a všemu, co s ním souvisí, vyhýbat. Tím více je třeba ocenit důslednost, se kterou Mons. Marcel Lefebvre hájil právo (a povinnost!) kněží latinského obřadu sloužit mši svatou (a vysluhovat i ostatní svátosti) v tradičním ritu. Nebýt jeho a mnoha dalších věrných kněží, nebylo by dnes na co navázat. Dílo Mons. Lefebvra trvá a roste na významu i dobrých plodech, protože je dílem Církve, kterou brány pekelné nepřemohou.
Nakonec i ti, kteří využívají možností daných nedávným motu proprio papeže Benedikta XVI., uvolňujícím okovy, do nichž byla tradiční liturgie po desetiletí uvržena, nemohou popřít, že bez příkladné odvahy a pokory Mons. Lefebvra by situace v Církvi bývala byla ještě o poznání horší. Úpadek posledních čtyřiceti let nepopiratelně souvisí se zcela neoprávněným potlačením tradiční mše svaté. Odstranění smyslu pro oběť v katolické liturgii vedlo k postupné ztrátě smyslu pro oběť v životě křesťana vůbec.
Obnova Církve nebude možná bez toho, že se do katolických kostelů navrátí mše svatá, jejíž obřad je Boha důstojný. Kdo o tom pochybuje, ať se seznámí s myšlenkami, postojem a životním dílem arcibiskupa Marcela Lefebvra. Nepřekvapilo by mne, kdyby tím svoje pochybnosti jednou provždy odstranil.
Knihu The Mass of All Time si lze objednat na adrese Angelus Press, 2915 Forest Avenue, Kansas City, Missouri 64109, USA (www.angeluspress.org) za cenu 25 USD.
Te Deum 3/2008
