Euro může Evropu stáhnout do pekel
"Řecko nechce ani cent. Prosíme však o politickou podporu", ujišťoval ještě počátkem března řecký premiér Giorgos Papandreou. Přestože ho nadšeně citoval kdejaký evropský politik, byla jeho slova asi tak věrohodná, jako tvrzení malého dítěte, že nenávidí hračkářství.
Řecko zoufale potřebuje především peníze; jenom do konce května musí Atény refinancovat dvacet miliard euro dluhů. Papandreouvy sliby také vydržely sotva čtrnáct dní. V Bruselu se 24. března jednalo pouze o penězích a přitom se stalo něco nevídaného: Německo odmítlo výlučně evropskou záchrannou akci a prosadilo zapojení Mezinárodního měnového fondu. Peníze od MMF však nebudou stačit a mezeru vyplní "dobrovolné" půjčky členských zemí eurozóny. Německo samozřejmě zaplatí lví podíl, ale přesto stojí Berlín na pranýři. Šok, který v evropských hlavních městech vyvolalo německé "ne", svědčí o nepochopení podstaty problému a závažnosti situace.
Politika chce vládnout ekonomice
Proces evropského sjednocení je od svého počátku pojímán především politicky. Společným jmenovatelem každého politického jednání je kompromis, zatímco v ekonomickém rozhodování jsou to čísla. Při hledání politické dohody lze pozice změnit, zamlžit nebo opustit. Čísla však oddiskutovat nelze. Současná krize evropské integrace je způsobena tím, že se po desetiletí čísla přehlížela a manipulovala.
Zpočátku byla nadřazenost politického částečně pochopitelná. Sjednocení Evropanů ve společném státě slibovalo smíření včerejších nepřátel, obranu proti hrozbě z Východu a trvalé pacifikování notoricky neklidného Německa. Fascinace projektu evropské státnosti zatlačila do pozadí skutečnost, že sjednocení kontinentu je možné pouze na základě jeho ekonomické sourodosti.
Evropští vůdci tento problém posléze rozeznali a pokusili se od 60. let minulého století vyrovnávat hospodářské rozdíly uvnitř společenství. V průběhu let byly v tzv. kohezních a infrastrukturálních programech vydány obrovské sumy, chyběla však promyšlená modernizační strategie a zejména důsledná kontrola toho, jak účelně se s penězi zachází.
V Evropě vznikaly instituce symbolizující a prosazující politické sjednocování. Kontinent tak sice srůstal politicky, avšak nikoliv ekonomicky. Místo energické modernizace zaostalých států převažovalo přerozdělování, tehdy ještě bujně tryskajících, finančních zdrojů z bohatších do chudších zemí. Přislovečnými se stalo finanční "všimné" pro kverulantské vlády, kterým byl při klíčových jednáních pravidelně odkupován jejich souhlas. Pravé mistrovství v tomto ohledu vyvinuly španělské a řecké elity nezávisle na své stranické příslušnosti.
Konzervace místo modernizace
Vedle váhavé hospodářské modernizace probíhal gigantický a desetiletí trvající konzervační program, jménem společná agrární politika. Náklady na něj daleko přesahovaly polovičku rozpočtu Evropského společenství.
Evropská zemědělská politika je ztělesněným triumfem politického nad ekonomickým pojetím integrace. Pomiňme desítky milionů vydaných za neexistující olivové plantáže a vinice, nemluvme o subvencování pěstitelů tabáku doprovázeném financováním boje proti kouření. Daleko podstatnější je skutečnost, že moderní ekonomika se vyznačuje nízkým podílem zemědělského sektoru a vysokým podílem služeb. Ve jménu Evropské agrární politiky se však investovaly miliardy do konzervování zaostalé hospodářské struktury, zejména v zemích středomořského prostoru.
Také v případě evropské zemědělské politiky šlo hlavně o peníze, ale skoro vůbec ne o jejich efektivní nasazení. Není divu, že země odměněné za svou zaostalost mají dodneška naprogramovaný rozpočtový schodek. Prostě nedokáží vyrábět a prodávat tak výnosně, aby to stačilo na zaplacení rostoucí životní úrovně.
V průběhu let se prokázalo, že Evropská unie umí lépe přerozdělovat než modernizovat. Naposledy tuto slabinu potvrdila tzv. Lisabonská agenda z roku 2000. Podle ní měla být Unie právě letos nejdynamičtějším regionem světové ekonomiky a vykazovat nejvyšší konkurenceschopnost.
Spasitelské euro
Historie společné měny euro dokonale zapadá do tradice politického inženýrství, které sugeruje nadřazenost politické vůle nad ekonomickými fakty. Pochyby o tom, zda-li hospodářská situace zavedení eura vůbec připouští se sice (velmi izolovaně) ozývaly z vědecké oblasti. Realismus však byl stigmatizován jako euroskepticismus. Političtí vůdci se o takové hnidopišství nestarali vůbec a prostě se usnesli, že zavedení společné měny povede k očekávaným výsledkům.
Tradici politického pojetí evropské integrace odpovídal i výběr členů eurozóny. Z této perspektivy nebyla samozřejmě představitelná eurozóna bez Řecka, kolébky evropské kultury nebo Itálie, země v níž byly podepsány "Římské smlouvy". Ekonomické deficity některých členských zemí byly zlehčovány odkazem za závaznost a disciplinující funkci "paktu stability". Avšak již při zkoumání zralosti adeptů členství mohli všichni, kteří chtěli absolvovat lekci o manipulaci a zamlžování ekonomické reality, dojít smutného úspěchu. Jenže převládající politické pojetí evropské integrace vylučovalo přísnou kontrolu a hlasitou kritiku.
Hospodářskou modernizaci, kterou nezajistila kohezivni a infrastrukturální politika a kterou sabotovala společná zemědělská politika, mělo samospasitelně vynutit členství v eurozóně. Pro její ekonomicky slabší členy měla kriteria paktu stability vytvořit atmosféru fitness clubu, ve kterém svou formu doladí až na potřebnou úroveň. Společná měna měla být nástrojem k dosažení ekonomické stejnorodosti a tím i dodatečnému splnění předpokladů pro skutečnou a stabilní evropskou integraci.
Členství v eurozóně situaci ekonomicky zaostalých států ztížilo a usnadnilo zároveň. Vzhledem k zastaralé struktuře jejich hospodářství mohly pouze obtížně vyvážet své málo výnosné a kvůli silnému euro předražené výrobky. Dříve by si ulevily oslabením vlastní měny, teď však nemohly ani dost vyvážet, ani nechtěly dost spořit. Ze svěrací kazajky - pro ně příliš silného - eura se vyvlékli zadlužováním. Díky počátečně skvělému renomé eura měly prakticky neomezený kredit, který také plně využily. Pomocí společné měny tak (opět) přenesly zodpovědnost za své hospodářské problémy na bohatší členy eurozóny. Euro se tak přiřadilo k nástrojům přerozdělování blahobytu uvnitř EU. Ale ruku na srdce. Kdo by odolal, může-li si ušetřit nákladnou a nejistou modernizaci?
Evropané tak dostali další lekci o tom, že hospodářské rozdělení kontinentu je překonatelné obtížněji, než politické rozdělení. Přijmout rezoluci a založit další úřad je podstatně snažší, než provést strukturální změny v ekonomicky zaostalém regionu. Není divu, že se ekonomické rozdělení Evropy nepodařilo překonat ani po desetiletích integrační politiky.
Co se stalo v Německu?
V logice dosavadní integrační politiky by bylo, aby bohatší země řecké deficity vyrovnaly. A tak se pohledy všech automaticky obrátily na Berlín. Německo však poprvé v dějinách EU bezvýhradnou pomoc odmítlo. Co tomu předcházelo a k čemu to povede?
Evropské sjednocení bylo (z mocensko-politického hlediska zcela oprávněně) motivováno také snahou vázat sílu Německa a neutralizovat jeho přirozenou dominanci na kontinentě. Německé vlády od Adenauera až po Kohla s tím souhlasili. V čase se měnila pouze jejich sebereflexe. Nejprve vděčnost, protože byli po druhé světové válce vzati namilost, časem rutina a posléze místy i jistý cynismus; mnohdy o sobě po straně hovořili jako o "německé dojné krávě".
Zavedení eura mělo spoutání Německa v evropských strukturách učinit nezvratným. I tento záměr a jeho důsledky byly rozhodujícím aktérům zřejmé. Zaprotokolována jsou slova Helmuta Kohla, který 18. prosince 1989 vůči americkému ministrovi zahraničí Jamesi Bakerovi ke zrušení marky poznamenal: "Vždyť ja tím jednám proti německým zájmům." Významnou roli hrála v těchto souvislostech Francie, věčný německý rival. Její evropská politika byla vždy nesena snahou o vyrovnání německé dominance.
Paříž měla při zavedení eura stejný zájem jaký má při jeho krizi - zrušit nebo alespoň oslabit německou mocenskou pozici. Zánik marky skutečně vedl k dočasnému oslabení německé hospodářské nadvlády v Evropě. V následujících letech se však Německo vzpamatovalo z nákladného sjednocení země a bylo by ochotné k další podpoře evropské integrace. Připravenost Němců obětovat svůj prospěch na oltář evropského sjednocení ostatně byla po desetiletí mnohokrát prokázána. Pro zdrcující většinu německé veřejnosti je evropská integrace dodnes v nejvlastnějším zájmu jejich země. V pozadí stojí až mystické pojetí procesu sjednocení kontinentu jako posloupnosti symbolických reparací za vinu země ve druhé světové válce.
Evropská ekonomika v globální krizi
Příčinou nynějšího německého odmítnutí i nadále bezvýhradně financovat selanku na plážích Středozemního moře, není germánská zlovolnost, nýbrž důsledky globalizace.
Dokud Západ dominoval světové ekonomice, mohla fungovat koncepce evropské integrace založená na přerozdělování bohatství ve prospěch chudších členů Unie; bylo prostě z čeho dávat. Před dvaceti lety však západní model zvítězil v soupeření systémů - a vzápětí začal ztrácet svou hospodářskou nadvládu. Čína a další členové seskupení BRIC již přes dvacet let odsávají také z Evropy pracovní přiležitosti a kupní sílu a zároveň agresivně bojují o investiční kapitál. Německo a další výkonné evropské ekonomiky, jako holandská, rakouská nebo finská, se této výzvě pokusily relativně úspěšně vzepřít. Avšak zatímco Německo udržuje svou konkurenceschopnost za cenu realného poklesu mezd, reagovaly jihoevropské státy právě opačně. V Řecku, Španělsku, Portugalsku a Itálii rostly v posledních letech (jaksi ze zvyku) mzdy rychleji než produktivita práce.
V této situaci vypukla finanční krize, která přerostla ve světovou hospodářskou krizi a odhalila skutečný stav eurozóny. Na tomto pozadí již nepomohla zamlžovací konferenční rétorika, příznačná pro politicky pojatou evropskou integraci. Konečně začala platit neoddiskutovatelná čísla. V minulém roce snížily světové ratingové agentury dlužnickou bonitu Řecka a teď "objevili" i ekonomickou slabost Portugalska a Španělska. Ekonomickou rozpolcenost eurozóny již nelze přehlédnout.
Kde je Helmut Kohl?
Na pozadí těchto skutečnosti působí až dojemně bezmocně chování těch, kteří ostentativně vzpomínají na "skutečné" německé Evropany, jako Konrad Adenauer nebo Helmut Kohl. Biografické rozdíly mezi nimi a Angelou Merkelovou však nevysvětlují prakticky nic. Ve skutečnosti by dnes jakýkoliv německý kancléř jednal stejně jako ona a měl by k tomu nevyvratitelný důvod. Nemůže totiž jinak. Berlín si již luxus dosavadní bezvýhradné podpory evropské integrace nemůže dovolit.
Německo musí důsledně šetřit a zároveň udržet politickou stabilitu. To není snadné, protože průměrní Němci v posledních letech nezadržitelně chudnou. Ano, proti Řekům jsou na tom pořád ještě dobře. Ale ruku na srdce: nás také nezajímá, o kolik hůře se vede Ukrajincům nebo Bělorusům než Čechům. Žádná německá vláda by nedokázala i nadále velkoryse financovat dosavadní nehospodárnou formu evropské integrace a udržet zároveň vnitropolitickou stabilitu.
Evropa si však zvykla na to, že Německo je prostě v roli finančníka Evropy neustále "stand by". Zhutnělou formou tohoto typu myšlení byl nedávný požadavek francouzské ministryně financí Christine Lagardeové, aby Německo podpořilo ostatní evropské ekonomiky tím, že sníží své exporty a zvýší importy. Francouzská ministryně není žádná naivka a dobře ví, že od německých politiků požaduje harakiri. Kritické hlasy z evropských hlavních měst však dokazují, že mnozí evropští státníci očekávají, že Berlín přinese pro Evropu každou oběť. V pozadí stojí nevyslovený předpoklad, že Německo má za svou historickou vinu trvalou reparační povinnost. Tato argumentace je sice myslitelná, racionální úvaha by však měla připustit i význam historické zkušenosti. Německo se již jednou v moderní historii - a sice po první světové válce - politicky zbortilo pod tlakem příliš vysokých hospodářských reparací. Výsledek je znám.
Pro evropské sjednocení Německo tudíž ani zdaleka nemá zašité kapsy. Avšak hlavní ekonomickou zátěž evropské politické konstrukce již nedokáže nést, protože tím přímo ohrožuje svou vlastní stabilitu. Bude zajímavé sledovat, jestli a jak úspěšně bude za těchto podmínek evropská integrace pokračovat. Již teď se však můžeme pousmát nad ironii dějin. Dokud Německo prosperovalo, fungovala i plánovaná politická koncepce jeho obklíčení v celoevropských institucích bez obtíží. V současné krizi však jde i Německu o všechno. Jelikož je připoutáno k euru, brání stabilitu "své" měny stejně tvrdošijně, jakoby to byla pořád ještě marka a vnucuje ostatním členům svou politiku.
Neúspěšné politické inženýrství evropského sjednocení, které mělo Německo definitivně spoutat ve svých strukturách vedlo nakonec k tomu, že tato země opět zaujímá svou dominantní roli na kontinentu.
Hrozí dezintegrace Evropy
Zastánci dosavadní politicky definované integrační strategie nabízejí svá obvyklá řešení. Patří k nim založení Evropského měnového fondu a Evropské hospodářské vlády. Odpověď na otázku, kdo má EMF financovat a jak by měly fond a hospodářská vláda Evropy vynutit radikální modernizaci zaostávajících zemí, je nejasná. Obojí by předpokládalo minimálně změnu Paktu stability - a ta by na sebe nechala dlouho čekat. Právě ukončené schvalování Lisabonské smlouvy by se oproti ní jevilo jako expresní záležitost. A i kdyby se vše, s odkazem na nouzovou situaci, odehrálo velmi rychle zůstane jedna zásadní otázka: Bude loyalita národních vlád silnější vůči EU než vůči vlastním voličům? Pochybuji. Vlády by jistě zvolily vlastní voliče a to by byl další krok k evropské dezintegraci.
Přerozdělování blahobytu uvnitř EU vedlo až do přelomu 80. a 90. let nahoru. Slabší členové byli podporováni silnějšími, ale i ekonomicky rozvinutějším zemím se vedlo stále lépe. Současná krize eura ukazuje, že pokračování dosavadní politicky definované evropské integrace je možné pouze za cenu trvalého finančního vyrovnávání. I kdyby k tomu bylo Německo a další bohatší země eurozóny ochotny, tak by tentokrát cesta vedla "vzhůru-dolů". Životní úroveň by klesala ve všech státech eurozóny.
Euro, které mělo zvýšit sourodost a koncentraci celé Evropské Unie začíná působit jako odstředivka. Další prosazování pojetí evropské integrace, které nehledí na peníze, by totiž stejně jako udržování společné měny všude a za každou cenu velmi pravděpodobně vyvolalo přesně ty nacionalistické nálady, kterým chtěli otcové evropského sjednocení jednou provždy zabránit. Okázalý rozmach měnového sjednocení bez vyvážené hospodářské modernizace celého kontinentu přinesl nebezpečí politického rozvratu. Euro mělo sjednocení Evropy urychlit, avšak stalo se jeho překážkou.
Ekonomické podmínky pro pokračování evropské politické integrace budou splněny pouze tehdy, když se zásadně zvýší hospodářská výkonnost jižního křídla EU. Jestli k tomu v součané globální ekonomické situaci a - vzhledem ke stavu jejich financí - vůbec dojde, tak až za velmi dlouho. Nepochybné je, že se v pojetí evropského sjednocení musí konečně obrátit pořadí důležitosti. Budování politických institucí a konzervace hospodářské nerovnováhy uvnitř spolku nepředstavuje nosný rozvojový model. Jeho pokračování přesahuje finanční možnosti i těch nejbohatších evropských států. Budoucí politické integrační kroky mohou následovat pouze na základě rostoucí ekonomické sourodosti kontinentu.
Chceme-li zabránit tomu, aby přibyla další kapitola v nekonečném příběhu o neslavných koncích epochálních plánů, je třeba přemýšlet o budoucnosti eurozóny, která je samozřejme i budoucností EU, racionálněji než doposud. Zdá se mi nepochybné, že za daných okolností by bylo pro EU úspěchen, kdyby měla na konci této dekády zhruba srovnatelnou životní úroveň jako dnes a stabilní demokratický systém.
Předpokladem by však bylo přestat ignorovat hospodářská fakta a začít podle nich nekompromisně jednat. Poslední dramatické události v evropské ekonomice naznačují, že se rozšířená EU postupně redukuje na tu formu, která jí odpovídá nejlépe, totiž evropský hospodářský prostor s různě rozvinutými zeměmi a společným zájmem na zbožní výměně. Taková Evropa nepotřebuje ani ústavu, ani prezidenta, ani společnou bezpečnostní a zahraniční politiku, ani Evropský parlament a dokonce ani společnou měnu. Politicky viděno, by realistickým cílem neměla být jednota v té či oné formě soustátí, nýbrž rovnováha. Snaha dosáhnout více přesahuje naše možnosti a nese sebou hrozbu dezintegrace Evropy.
Dr. habil. Petr Robejšek, politolog
MF Dnes, 10.04.2010
www.cepin.cz