Neomarxistická kulturní revoluce v Zapaterově Španělsku
Nad mou Říší slunce zapadá
Znáte to: na břehu moře stojí Filip II. Španělský, žhavé slunce se kutálí po obloze a kousíček od Jeho katolického veličenstva uctivě naslouchá malé a příští Apoštolské veličenstvo Rudolf II. Starý praktik a říše rozmnožitel Filip plavně máchá rukou k obzorům a dí nad hošíkovou plavou hlavou: „Nad mou Říší slunce nezapadá.“ A malý Rudi spokojeně naslouchá. To se nám to bude vládnout, říká si, to bude bašta, to bude povládnutíčko: strejda tady, já tam a slunce se bude pořád kulit kolem té naší Říše a ne a ne zapadnout. S hrdostí kroutí habsburský svůj ret, vysouvá ho, až je skroucený k bradě jak barokní kartuše, až vlaje v západním větru jak plachtoví karavel a mává na pozdrav tomu nekonečnému impériu.
Tolik dějepisná čítanka a její obrázky. Ten s Filipem a Rudim jsem poprvé viděl v Kalouskem ilustrovaných quasi-komiksových Dějinách národa českého, které po mně pořád žádala vrátit paní knihovnice v místní knihovně. Mně se tehdy líbily takové barokní punčocháče, co přes ně hopsala pouzdra s rapírem. Líbily se mi Filipovy a Rudiho pláštěnky, srandovní kalhoty rozkrájené jako pomeranč, barety šejdrem a krajky z Bruselu. Současnost mi připadala banální.
Leč Filipovo Španělsko, metr, jímž jsem leccos onehdá měřil, smrsklo se do podoby trpasličí. Španělské sluníčko se kutálí jen takový kousíček. Nad Atlantikem zamává a jde dál do Říše svobody. Co však je horší, k soumraku se blíží už i to smrsklé Španělsko, samo vykazujíc všechny znaky rychlé degenerace.
Kde a kdy to vzalo však ten špatný konec, musí se jeden pořád ptát, patře na obludnost a ubohost španělské současnosti. Jak se to semlelo, že národ sv. Hermenegilda a sv. Isidora Sevillského považuje za svou rozkoš největší váleti se v moderní močůvce, když ještě před sedmdesáti lety budil dojem Fénixe z popele znovusebeuplácávajícího?
Názory se různí. Pro ty, kdo křičí až tehdy, když jim rudý komisař krade hodinky a znásilňuje dceru a ve všem, co tomu předcházelo, vidí rajskou zahradu demokracie, započala tragedie až tehdy, když se ve Španělích ujal moci socialistický předseda vlády Zapatero. Ten vystřídal svého „konzervativního“ soupeře Aznara, jenž se zkompromitoval svým pro-americkým patolízalstvím a vysláním španělských vojáků do krajně nepopulární války v Iráku. Co naplat, že v domácí politice zastával relativně konzervativní postoje, když je poskvrnil servilním přitakáváním báchorce o ZHN v Iráku. Tím hůř. A to není samozřejmě problém tzv. „pravice“ jenom ve Španělsku. Osvobozující pro skutečné konzervativce může být poznání, že tzv. „pravice“ má k po staletí prověřené pravicovosti dál než k soudruhům, se kterými se teď přetahuje o krajáč sádla. To platí již o jejich vztahu k pravicovosti anglosaského typu a tím spíš to platí o vztahu k španělské politické tradici, která je té albionské na hony vzdálená. Takže, když ukážeme souboj lidovců a socialistů na Pyrenejském poloostrově jako střet dvou kohoutů z téhož liberálního smetiště, nebudeme asi daleko od pravdy. Odpověď na otázku po původu současného marasmu ve Španělsku se z tohoto úhlu pohledu posouvá do doby mnohem vzdálenější, do doby, kdy se tam současný demo-liberální systém etabloval.
Křivopřísežník
Malost současného Španělska se vyjímá jen na pozadí jeho gigantických dějin. Bez nich bychom řadili tento stát mezi středně velké, prosperující zemičky, jakých je v Evropě do tuctu. S Ferdinandem III. Kastilským, Cortézem, Cervantesem, Pizarem, Filipem II. za zády však působí španělská realita dneška úděsně. V roce 1895, po fiasku španělské armády na Kubě, se zdálo tehdejší mládeži, že Španělsko kleslo na dno. Šťastné doby optimismu! Jak byli tito ohniví hoši z generace 1895 vzdáleni od pojmu toho, co se nazývá dnem.
Poslední člověk, který přinutil svět vůbec se Španělskem zabývat v jiné rovině, než jsou kupříkladu prasečinky Penelope Cruz a její povedené rodiny, byl generál Franco. Ať je hodnocení jeho osoby jakékoliv, a ať jsou vřídla levicově-liberálních slin jakkoliv hluboká a bohatá, jeho osobní velikost je nepopiratelná. Po něm už ve Španělsku skončila éra mužů a nastala éra šašků a deviantů.
Tragédie Francova života spočívala v neschopnosti připustit fakt, že není zakladatelem nové španělské velikosti, ale pouhým posledním výhonkem odumírající rostliny, jejíž květy se proplétaly evropskými dějinami celá staletí a teď zacházejí na úbytě. Kola neúprosného vývoje rozdrtila jeho sny na prach. Franco je dalším exemplářem do sbírky potvrzující moc okolností nad sebevětší vnitřní silou jedince. Čeho Bůh nedopustí, nestane se, sic by se sebevětší génius rozkrájel. Politik není umělec a stát není umělecké dílo, ale organický útvar, jenž si žádá života ke své existenci. Toho se mu může dostat jen od živých. Nutně proto musí hledat tvůrce státu svého následníka, který bude oživovat svým duchem korály institucí navršené do státního atolu, když už zde tvůrce nebude. Nenalezne-li ho, vbrzku se dílo jeho odporoučí v zapomnění.
V případě Franca a jeho díla padl los a volba na Dona Juana Carlose, syna tehdejšího exilového pretendenta španělského trůnu Dona Juana de Borbón y Battenberg, hraběte Barcelonského. Již tatík kandidátův dával tušit, jakým asi způsobem bude naloženo se Španělskem. Notorický liberální kverulant, který do umdlení omílal svou mantru: „Chci být králem všech Španělů,“ čímž naznačoval, že je mu v podstatě jedno, jací ti Španělé jsou, hlavně, že jsou občany jeho státu. Přístup vpravdě liberální. Jelikož slýcháváme totéž moudro před každou volbou prezidenta od Kordiller až po Pamír, nebude zatěžko rozpoznat v něm duševní impotenci, dnes tak hojně žádanou na těchto kandidátech. To se samozřejmě nemohlo líbit Francovi a tak odložil tatíka bokem do jeho liberální almárky a sáhl po jeho mladším vydání, které si psalo za Juana ještě Carlose.
Psal se rok 1968, všude hrály kytary a voněly halucinogenní květy a 15. ledna se Franco definitivně rozhodl pro mladého Juana Carlose. Otec Don Juan se kupodivu docela neliberálně urazil a na určitou dobu přestal se svým vykutáleným synkem vycházet. To však Juana Carlose nezmátlo a šel cílevědomě za svým snem – stát se španělským králem. Jenže bylo zde malinké „jenže“, které spočívalo ve Francově nedůvěře a to „jenže“ se jmenovalo „přísaha na Movimiento“ tj. přísaha na principy frankistického hnutí zaručující jejich kontinuitu po Francově smrti. Franco byl hodně mazaný, ale jeho mazanost se vždy snažila pohybovat v rozmezí vojenské cti. Pravděpodobnost, že by se šlechtic a princ dopustil veřejně přísahy, kterou nemíní dodržet, mu připadala minimální. I mistr tesař se však utne.
A tak se dostáváme k základnímu kameni současného španělského marasmu, který jest, jako ostatně vše zakládající na tomto světě, povahy metafyzické.
Dnes již sotva kdo věří tomu, čemu se zhusta věřívalo v dobách minulých, že vládce státu a národa, Bohem mocí obdařený, může svým chováním uvalit na svou vlast pohromu a dopuštění, na čemž nic nemění relativní (ale vskutku jen relativní) nevinnost mas jemu svěřených. Církev svatá trestala však interdiktem celé národy za nepravosti jejich vládců, vědouc, že komu dal Bůh moc, tomu nadělil odpovědnost strašnou, ze které bude mu dlužno skládati účty. Odpovědnost ta spočívá ve vedení lidu k spáse. Vládce, jenž žije ve stavu smrtelného hříchu, táhne svůj lid do Pekla s sebou. A i když zajisté nemá moci stáhnout všechny, jeho příklad je erbovním znamením národa, hanbou a potupou celého státu. Bude souzen, až se čas naplní, a jeho národ s ním. Stát a národ jako živý organismus citlivě reaguje na své zahnívající tkáně, sněť se pomalu rozmáhá, plížíc se stezkami neviditelnými, až zasahuje morek kostí a národ uhnívá jako celek. Jak neuvěřitelné pro polykače denních zpráv, a přitom se na to díváme v přímém přenosu. Což není právě Španělsko živoucím, nebo spíš umírajícím důkazem oné magické změny? Kam se podělo to katolické Španělsko, jež tu ještě před čtyřiceti lety bylo? Kde jsou všechny ty plné kostely, poutě, vlajky, procesí? Řeknete, že je to tak všude, jenže Španělsko nebylo to co „všude“. A zde s politováním nutno konstatovat, že ve Španělsku jsou na tom hůř než v mnoha zemích nekatolických, že nejsou již schopni toho, co schizmatici pod Uralem – namlátit holemi demonstraci deviantů, naopak, stavějí ji na piedestal, z něhož shazují svého zachránce před bolševismem. Španělsko se rozkládá Evropě před očima.
Nepochybně jednou z příčin čistě lokálních, doplňujících a vylepšujících vliv pandemonia univerzálního, je fakt, že Juan Carlos je křivopřísežník. Přísahal na krucifix, přísahal Bohu Všemohoucímu, že bude zachovávat dílo protibolševické a protizednářské politiky Francova Španělska, a už při té přísaze věděl, že lže. I kdyby skutečně věřil tomu, že touto nejapnou lstí přinese svému lidu světský blahobyt, je neskonale ohavné zatahovat do svých časných čachrů Boží velebnost a nakládat s ní jako s pouhým nástrojem své machiavelské taškařice. Dokonce se nechal ubezpečit svým právním poradcem Fernandézem Mirandou, že přísaha se dá právními kličkami obejít a bude následně možná „demokratizace“ země. Věděl tedy přesně, co se od něho bude žádat.
Rozklad
S takovým červem v jádru počalo jablko vbrzku hnít. Krátce po 20. listopadu 1975, kdy Franco zemřel, se odpoutali všichni běsové let šedesátých, držené pod pokličkou autoritativním režimem. Stánky s tiskem se naplnily erotickým zbožím, kina slavila úspěchy s dlouze očekávanými nahotinkami a celebrity soudobého Španělska okamžitě odstartovaly hnutí tzv. destape – odhalování, které spočívalo v ukazování jejich nahých těl v magazínech. Tato činnost byla prezentována jako boj s frankistickým „puritanismem“ a byla bouřlivě vítána světovým liberálním tiskem. Nejradikálnější byl časopis Party, kde byly postupně ženské akty nahrazovány mužskými, až se nakonec vybarvil jako deviantský plátek tím, že započal zveřejňovat seznamovací inzerci homosexuálů. Krátce na to se počalo rodit tzv. movida madrilena, hnutí madridské zlaté mládeže, které dohánělo to, co zameškalo v předcházejícím režimu. Perverze, alkoholismus, narkomanie, deviace všeho druhu se staly známkou pokrokovosti a byly velebeny liberálním a levicovým tiskem. Jedné z ikon tohoto hnutí, režiséru Pedru Almodóvarovi, se dostalo světové publicity jako symbolu nového Španělska.
Ruku v ruce s revolucí kulturní šla revoluce institucionální. V roce 1976 byl rozpuštěn oficiální orgán frankismu Movimiento sdružující vítěze občanské války od sociálně zaměřených falangistů až po monarchisty a tradicionalisty. Přísaha Juana Carlose se proměnila v cár papíru. Následovala legalizace Komunistické strany, kterou liberální strany nazvali „kritériem demokratické transformace“, protože prý strana za Francova režimu mnoho vytrpěla. Jak dojemné! Bolševický teror a masakry byly zapomenuty, z komunistů se stala nevinná jehňátka úpící pod frankistickou knutou. Komunistická strana se chtěla liberálům zavděčit a po demonstraci deviantů v Barceloně roku 1977 iniciovala zrušení zákona penalizujícího homosexuální chování, čehož bylo dosaženo v roce 1979 k veliké radosti celosvětového tisku. Z těch dob pochází také okřídlené heslo španělské levice: „Lepší teplouš než fašoun.“
Po prvních liberálně-pluralitních volbách v roce 1977 se etabloval jako všude na teritoriu „rozvinutých demokracií“ systém dvou stran: centro-pravicové a centro-levicové, jejichž realita vykazuje stejné známky ubíjející banality jako všude v Evropě, a proto je zbytečné ji blíže analyzovat. Vše probíhá podle obecně známé formule: jednou já, jednou ty. Deklarované antagonismy mezi těmito stranami se v politické realitě postmoderního dialektického chaosu mění, jak bude patrno níže, na pouhou frašku.
Za oponkou této demokratické selanky docházelo dál k dekonstrukci konzervativně katolického Španělska. 29. prosince 1978 byla přijata nová ústava, která již v hojné míře přinášela vymoženosti moderní doby: byla provedena odluka Církve od státu; v článku 16 odst. 3 se praví: státní náboženství je nepřípustné; stát legalizoval manželské rozvody; potraty samozřejmě nenechaly na sebe dlouho čekat, zákon z 5. července 1985 je plně legalizoval. Španělsko se pomalu, ale jistě stávalo pokrokovou zemí. Zpočátku bylo nutno brát ohledy na zapšklé staromilce, kteří umírali jen pozvolna a nevykazovali chuť opustit dobrovolně své reakcionářské pozice, ale po počátečním ostychu nabrala revoluce na obrátkách. Zejména armáda těžce nesla vývoj po roce 1975, obzvláště byla-li oblažována neustálými přeškolovacími kampaněmi, jež měly ze zlých konzervativních důstojníků vysoustružit bodré přátele všeho pokrokového. Poslední pokus o zvrácení dosavadního vývoje se uskutečnil 23. února 1981 pod velením podplukovníka Antonia Tejera. Špatně zorganizovaný puč skončil fiaskem, stihl však ještě ukázat v televizním přenosu několik trapných scének: poslance krčící se strachem za svými stolečky, Juana Carlose dřepícího za pultíkem a domlouvajícího pučistům a samotné pučisty prchající spořádaně oknem do vedlejší ulice, jako amanti přistiženi vracejícím se manželem. Král navečer v televizi vojáky vypeskoval a oni se pak se všichni rozešli do svých domovů.
Pozoruhodný je na pozadí tohoto vývoje osud Francovy rodiny, jež se stala obětí několika „náhodných“ požárů, přišla o pár členů při těžko vysvětlitelných nehodách a byla soustavně skandalizována v tisku za pašování zlatých mincí, údajné podvody apod. Nenápadným způsobem se nová moc mstila bývalým vládcům. Za vrchol msty přímo rituální je možno považovat využívání bývalého Francova sídla Valdefeuntes k natáčení pornografických filmů a filmových hororů. Francova rodina měla být potupena a následně vymazána z paměti, což se ostatně vcelku zdárně povedlo.
A vývoj se valil dál. Nálada lidu se přehoupla natolik, že v říjnových volbách roku 1982 zvítězili socialisté (PSOE) na čele s Felipem Gonzálesem. Ti pak spustili kolotoč liberální hysterie, jež v bývalých zemích s katolickou tradicí nemá obdobu a který vrcholí v současnosti, s příslibem dalších lahůdek do budoucnosti. Cetro-pravicovou „opozici“ přestala představovat Unie demokratického středu, kterou k volebnímu vítězství dovedl v roce 1977 pragmatický technokrat z Francova režimu Adolfo Suaréz, a stala se jí nová Lidová strana (PP). Od roku 1982 se dvě strany střídají u moci a vedou Španělsko ke zkáze.
V médiích bývá často PP prezentována jako konzervativní strana. O jaký konzervativismus se jedná, si ukážeme na příkladu homosexuálních manželství, jež byla jedním z úspěchů vlády PSOE. PP sice hlasovala proti zákonu, avšak ani to ne jednotně, ale zároveň se nechala slyšet, že celou kauzu odmítá jen z právního hlediska pro termín „manželství“, přičemž navrhovala „prohloubení institutu registrovaného partnerství“, který PP podporuje a schvaluje. Ó, jak konzervativní! Ale i tenhle konzervativismus lze ještě „prohloubit.“ Někteří starostové za PP se rozhodli nový zákon podpořit činem. Zejména starosta Madridu Alberto Ruiz-Gallardón nenechává za sebe jako mnozí jiní starostové své zástupce oddávat homosexuály, ale oddává je hrdě sám. Předseda PP v Galicii Núňez Feijoo se spolu s dalšími členy PP zúčastnil „svatby“ dvou deviantů, z nichž jeden je také členem PP. Důkazem o pandemické vlně obecné tuposti ve Španělsku může být ta skutečnost, že bývalý frankistický ministr, označovaný v šedesátých letech za skalního a militantního falangistu a donedávna prominentní člen PP Manuel Fraga, v rozhovoru pro list ABC na adresu manželství deviantů řekl, že zákon je zákon a je nutno jej respektovat. Jaký by to musel být zákon, aby jej tento španělský katolík nemusel respektovat, je hrůza se domýšlet, je-li vůbec takový. Vidíme tedy, že politická korektnost a rozklad se vznáší nad Španělskem jako drak a žere všechny nalevo i napravo. O nějaké funkční opozici vůči liberalismu nemůže být řeči.
V průběhu let devadesátých byla již tato země plně ve vleku euroglajchšaltování, ba co víc, platila za avantgardu. Socialistická vláda dělala přímo liberální zázraky. Již v roce 1994 zavedla v Barceloně institut registrovaného partnerství a do roku 1998 se dočkali čtyřprocentní vyvolenci i definitivní celoplošné právní úpravy. Manželství jim pak dal Zapatero zákonem z roku 2005. Socialisté se udrželi u moci až do roku 1997, kdy je porazila PP, ale ani pak se nic nezměnilo. Samozřejmě pokračoval boj s netolerancí a všechny regionální vlády přijímaly úpravy protežující co možná nejvíc homosexuály ve společnosti. Pravicovost PP se dále vybíjela v zavádění ekonomického liberalismu a v servilní proamerické politice. Ta vyvrcholila vysláním 1300členné vojenské mise do Iráku, kde by tito hoši pomáhali hledat virtuální ZHN snad dodnes, kdyby je výbuch v madridském metru a následné vítězství PSOE nekatapultoval zpět do sluncem prozářené vlasti. To už byl na scéně španělské tragikomedie jeden z jejich hlavních současných hrdinů, levicově-liberální blázen těžkého kalibru, který smrsknul duchovní význam Španělska na minimum. S mocenským již nic dělat nemohl, poněvadž od nuly se dá odečítat jen v abstraktní rovině. Jeho jméno je José Luis Rodríguez Zapatero a jeho láska ke zvířátkům jde tak daleko, že snad kromě Tarzana a Dactariho jim nikdo lépe nerozumí.
Planeta opic
Zapatero a jeho klika představují jev, který by byl ještě v sedmdesátých letech anomálií i mezi levicí. Z pohledu současných multi-kulti misionářů a modloslužebníků minorit byla španělská levice nasáklá machismem stejně jako pravice a jako celá španělská společnost vůbec. Pod machismem je třeba v tomto případě rozumět jakékoliv trvání na tradiční formě rodiny a prosazování takových „zvrácených“ hodnot u mužů, jako jsou: hrdost, čest, odvaha apod. Ještě v osmdesátých létech byly vůdcové levice tak opovážliví, že napadali genderové a feministické divy obviňujíce je z lesbismu. To vše se již změnilo.
Nejde jenom o schvalování sodomských svazků. Sám Zapatero jde ještě dál ve své osobní prezentaci. Nechal se vyfotografovat na obálku sodomitského časopisu Zero, kde se na obálce prezentují lidé, kteří se hlásí ke své homosexualitě. To je víc než jen tolerance, to je přímo identifikace, i když se jedná o otce dvou dětí. (Mirek Topolánek patrně našel svůj vzor – pozn. EUportal)
S příchodem tohoto 48letého právníka pocházejícího z Valladolidu, jenž sám sebe označil v roce 1988 za „levicového konzervativce“ (zřejmě ekvivalent dnešního neo-con), do vlády v roce 2004 se roztrhl přímo liberální pytel a otevřela Pandořina skříňka se všemi neduhy postmoderní degenerace. Samotný výčet opatření, jež zavedl spolu se svou PSOE, by vystačil každému katolíkovi na celoživotní noční můru. Registrovaná partnerství se změnila na manželství. Byla povolena adopce dětí sodomitskými páry. Vraždění nenarozených dětí bylo liberalizováno na maximální možnou míru. Dokonce i při umělém oplodnění (jež je odsouzeníhodné již svou podstatou) se bral ohled na genderovou a lesbickou hysterii, což vedlo k tomu, že dnes má každá lesba přístup ke spermatu v bance, bez ohledu na její rodinné zázemí. Útok na tradiční rodinu představuje vůbec základnu, na které budují španělští utopisté svou vizi budoucnosti. Brutální růst rozvodovosti, které napomáhá uvolněná legislativa, svědčí za vše. V roce 2006 po usnadnění zákona o rozvodech vzrostl počet rozvázaných manželství ve srovnání s předchozím rokem o 75 %. Celkem španělský stát v roce 2006 ukončil 167 tisíc manželství. Největší nárůst rozvodů je u té skupiny manželů, kteří společně žili v jedné domácnosti méně než rok. Tam je nárůst ve srovnání s rokem 2005 neuvěřitelných 330 %. K tomu se druží permanentně klesající porodnost, jež v roce 1996 klesla na ubohých 1,16 % dítěte na ženu, a za pomoci sebedestruktivní benevolence k imigraci se podařilo nafouknout toto číslo na 1,37 % v loňském roce. Že jednou Španělé za ty desetiny procent draze zaplatí, je nabíledni, ale kdo by jim co jiného ještě přál, když vidí jejich zvrhlost? Již v madridském metru muslimští emigranti ukázali, že se umějí o své liberální spoluobčany postarat.
Připravují se na to i Španělé. V roce 2006 vydali první slabikář pro muslimské děti v Evropě, aby se mohly učit o islámu a mohly tak činit v místním jazyce a necítit se jako někdo, kdo stojí na okraji společnosti. První vydání ve španělštině, 15 tisíc výtisků knihy Objevujeme islám, bylo vytištěno jako součást vládního projektu, jak potvrdil Jose Manuel Lopez, ředitel Nadace pro pluralismus a harmonii, která je součástí ministerstva spravedlnosti. Ministerstvo dohlíží též na náboženské záležitosti. Nepochybně se malý školáčci panu Lopezovi brzo odvděčí. Vláda ostatně počítá – na základě vědecké studie ústavu IEA v Barceloně – s tím, že Španělsko bude potřebovat v důsledku poklesu obyvatel o 1,2 miliónu nejméně 4 miliony imigrantů na pokrytí ekonomického provozu. Pan Lopez může brzy tisknout druhé vydání.
Aby se umíralo líp a rychleji, uzákonili si Španělé ještě eutanazii, zřejmě pod dojmem, že je jich stále přece jenom moc.
To vše jde ruku v ruce s oficiální kampaní za změnu přirozeného sociálního jednání. Například v Kantabrii na severu Španělska v současné době realizovala vláda brainwashingový projekt, který formou billboardů na zastávkách veřejné dopravy a reklam v tisku informoval všechny machisty (ale nejen je) pomocí sloganu: „Ve tvém okolí se něco mění“ o existenci „nových vzorů mužů“. Tito „noví muži“ zde byli prezentováni na fotografiích – například dědečci, kteří se starají o své vnuky a vnučky, muži věnující se domácím pracím, muži v profesích, které jsou tradičně pojímány jako ženské. Potomci vítězů od Lepanta válčí se žehličkou a mixérem, ó jak povznášející.
Španělská církev surfující od šedesátých let na vlně protifrankistické hysterie a převlékající svoji tradiční reverendu za postkoncilní triko, se pomalu, ale jistě probouzí z liberálního snu. Je to probuzení špatné, jaké znají všichni přátelé alkoholu, zejména po ránu. Zapatero jim plánuje uzavřít finanční kohoutek a trošku zamíchat karty ve vyučování na církevních školách. Biskupové začínají protestovat, svolávají demonstrace (ta poslední v Madridu na podporu tradiční rodiny dosáhla slušných 1,5 milionu účastníků), katolíci při návštěvě papeže v roce 2006 vypískali Zapateru, ale co naplat, aggiornamento nepřichází a nepřichází. Semena rozkladu byla zaseta, vyrostla, nastal čas žně. Z jejího pískání si Zapatero pramálo dělá, on ví své. Církev v dnešním stavu pro něj není nebezpečím.
Má ostatně úplně jiné starosti. Jako správný levičák ctí vše živé, vše, co zplodila dobrá matka Gaia, a proto trpí se zvířátky a pohled na jejich holocaust ho nenechává chladným. Přišel proto s iniciativou, která zatím, Bohu dík, nemá ve světě politiky obdobu. Zapatero chce udělit opům lidská práva, protože jsou to jednak naši starší bratři (neplést prosím s jinými staršími bratry) a za druhé jako živé bytosti, jež jsou si všechny rovny, mají nárok na stejná práva jako zlí lidé. Zde je patrno, že katolická země, když se spustí, dosáhne dna propasti a zhovadilosti snáz než země, kde sestup probíhá pozvolna. Míra úpadku je přímo úměrná míře milosti dřív jí dané. Moc bych se proto nesázel, že se to Zapaterovi nakonec s těmi makaky nepovede.
Levicové a liberální štěstí zdá se být za Pyrenejemi neohrozitelné. V březnu vyhrál Zapatero volby znovu, což mu umožňuje táhnout svou káru plnou hnoje dál, budoucnosti v ústrety. Co by si mohl ještě přát?
V jeho kartotéce však zůstávala ještě jedna žhavá položka nevyřízená a tou byl onen generál, jenž se zdál být definitivně Španěly zapomenut. Teď bylo nutno politicky otevřít jeho hrob a jeho ostatky rozmetat na žurnalistické cáry. Již před třemi lety si žurnalisté pochvalovali, že zmizela poslední jezdecká socha Franca, která ještě hyzdila náměstí v jeho rodném městě. To byla jen předehra. Teď je tady zákon z konce roku 2007, jenž přikazuje, že musí být odstraněny všechny památníky připomínající vítězství protibolševické armády v roce 1938, a dokonce i změněny názvy ulic. Zákon dostal jméno jako vystřižené z Orwellova románu 1984: zákon o historické paměti. Ostouzením katolických bojovníků to samozřejmě nekončí. Je třeba ukázat, kdo byl ten dobrý. A tak se vyrábí bolševicko-republikánská truc-martyrologie, v níž vystupují Moskvou řízení vrazi jako ubohé oběti klerofašistické zvůle. Nový zákon je nejenom plně rehabilituje, ale činí z nich hrdiny. Kruh se uzavřel. Španělsko je tam, kde bylo v roce 1936, nebo ještě hůř, je ještě hlouběji, protože žádný Franco na obzoru a lidský materiál ve Španělsku ani nedává naději na nějakou změnu. Opětovné vítězství PSOE to jenom potvrzuje.
Co asi říkají všichni ti světci a rekové dávného Španělska, když patří z Nebes na tuto spoušť? Snad si už jen zakrývají oči a pláčou nad pádem tolika duší. A když se císař Rudi, jenž se při troše štěstí ocitl pravděpodobně v očistci, koukne nahoru za strejcem Filipem, toho jména druhým, a zeptá se, jak to jde, tak si starý pán jen smutně povzdychne: „Ech, Rudi, nad mou Říší slunce zapadá.“
Te Deum 2/2008