V Německu jsou vězněni příznivci domácí školy jako za Hitlera
Od chvíle, kdy se v českých zemích prosadilo právo rodičů na výchovu a vyučování svých dětí (ve věku 1. stupně základní školy) v prostředí domova, uplynulo již více než osm let. Během této doby bylo nutné překonat nejednu překážku, vzniklou působením socialistických ministrů školství (Zeman, Buzková) a domácímu vzdělávání nepřejících úředníků v předchozích vládách. Ti, kdo učí svoje děti doma, proto s napětím očekávali, s čím přijde obměněný personál Ministerstva školství poté, co socialisté vládnoucí posty se skřípěním zubů opustili. Koaliční šachy přisoudily tento nadmíru důležitý ministerský úřad straně Zelených, což pro katolíky a konzervativně smýšlející rodiče rozhodně nebyla dobrá zpráva. Zelení jsou na mezinárodní scéně a v rostoucí míře i u nás propagátory sociálně-kulturní politiky neslučitelné s křesťanskou morálkou a sociální etikou. Podle plánů ministerstva půjde část peněz z evropských fondů na pilotní kurs v libereckém kraji, ve kterém se učitelé základních škol budou seznamovat s „nejmodernějšími metodami výuky sexuální výchovy“. V programu se výslovně uvádí, že projekt má za cíl odstraňovat u žáků předsudky proti párům stejného pohlaví, žijících ve společné domácnosti a vychovávajících děti. Ano, takový projekt u nás zaštiťuje „pravicová“ vláda.
O to více překvapilo, když Ministerstvo školství na počátku března vyjádřilo souhlas s dlouhodobým, ale dosud neúspěšným návrhem Asociace pro domácí vzdělávání, umožnit domácí výuku i dětem druhého stupně základních škol. Je tedy více než pravděpodobné, že od školního roku 2007/2008 se na vybraných školách otevře možnost ke čtyři roky trvajícímu zkušebnímu ověřování domácího vzdělávání i u starších dětí. Zelená ministryně Kuchtová je nejspíš vedena představou, že učit děti mimo školu odpovídá duchu postmoderní revolty, odmítající ustálené pořádky ve společnosti. Je sice pravda, že se i mezi domácími učiteli-rodiči najdou tací, již se této charakteristice blíží; naprostá většina rodičů, volících domácí vzdělávání, však má motivaci zcela jinou. Jsou nespokojeni se stavem škol z toho důvodu, že se v nich šíří duch liberalismu a demokratismu, který do výchovy nepatří. Přejí si, aby jejich děti byly vychovávány v křesťanském duchu, aby se nemusely již v útlém věku setkávat s jevy, jež narušují mravní a duševní vývoj velké značné dnešní mládeže. Umožněním domácího vzdělávání i na období puberty je tak nečekaně dobrým krokem ministerstva, nacházejícího se v rukou jinak světonázorově nekompetentní osoby. I když ještě nevíme, zda domácí vzdělávání na druhém stupni nebudou provázet kroky, jež přinesou nadměrnou regulaci a kontrolu.
O co lepší je situace v naší zemi, o to horší je stav svobody ve vzdělávání dětí v sousedním Německu. Vláda, v jejíž čele stojí křesťanská demokratka Angela Merkelová, domácí vzdělávání neuznává a ty, kteří o ně usilují, aktivně perzekuuje. Tím bohužel navazuje na hitlerovský režim, jenž předválečné preceptorské vyučování zakázal a nařídil všem dětem Říše povinnou školní docházku. Navzdory existujícím překážkám roste, většinou z náboženských důvodů, zájem o domácí vzdělávání i v Německu. Přes čtyřicet rodin zde vede soudní spor s úřady o to, zda smějí učit svoje děti svépomocí. Německý ústavní soud svoji negativní judikaturu opírá o tvrzení, že stát má zájem na tom, aby nevznikala společenství, žijící paralelně k většinové společnosti a vyznávající odlišné postoje od těch, které charakterizují moderní liberálně-demokratické režimy. Nespokojenost s rozhodnutím Ústavního soudu vedla Fritze Konrada k tomu, že v roce 2003 podal žalobu k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku, ve které uvedl, že povinná školní docházka oslabuje právo rodičů na výchovu dětí v křesťanském duchu. Ve zmíněné žalobě se také kriticky vyjadřuje o všeobecné povinnosti německých dětí absolvovat tzv. sexuální výchovu ve škole. Soudní výnos ESLP z roku 2006 je třeba chápat jako přelomový, neboť je to poprvé, co se ESLP výslovně postavil na stranu státu proti přirozenému právu rodičů na mravní a náboženskou výchovu svých dětí.
To nejspíš podnítilo silové složky německé státní moci k větší aktivitě. V roce 2004 bylo na dobu 6–11 dnů uvězněno celkem sedm otců rodin, ve kterých se děti vzdělávaly doma. Uvěznění matky dvanácti dětí Kathariny Plettové vedlo její rodinu k opuštění Německa a přestěhováni se k přátelům do Rakouska, kde je domácí vzdělávání uzákoněno.
Příběh, o kterém dnes referují sdělovací prostředky po celém západním světě, bohužel s výjimkou médií českých, však svým významem přesahuje příběhy předcházející. Hlavní postavou tohoto dramatu je šestnáctiletá Melissa Busekrosová. Jde o dívku, jejíž vzdělávací výsledky ve škole byly rozkolísané. Zatímco ve většině předmětů měla hodnocení dobré, v latině a matematice jí hrozilo opakování ročníku. Její rodiče byli přesvědčeni o tom, že se jí nedaří také z důvodu špatného mravního klimatu ve třídě a z důvodu osobní zaujatosti učitelů. Rozhodli se proto Melissu ze školy uvolnit a učit ji doma. Kdo ví, zda by se takto rozhodli, kdyby tušili, jakou reakci státních úřadů jejich čin vyvolá.
1. února letošního roku vstoupilo do domku Busekrosových patnáct neuniformovaných policistů a Melissu odvezli, bez souhlasu rodičů, do psychiatrického zařízení pro mládež v Norimberku. Zakázali jí kontakt s rodiči, který byl obnoven teprve poté, co byla z tohoto zařízení svěřena do náhradního rodinné péče. Melissa se smí se svými rodiči setkat jednou týdně na jednu hodinu na půdě úřadu pro děti a mládež a nesmí jim sdělit adresu rodiny, u které momentálně přebývá. Rodičům Melissy a dalším rodinám, které se sdružují v organizaci usilující o legalizaci domácího vzdělávání v Německu, se naštěstí podařilo upozornit na toto hrubé porušení rodičovských práv širokou veřejnost v celé Evropě a získali i podporu ze strany spolků propagujících domácí školu v jiných evropských státech a v USA. Melissiným případem se začala zabývat organizace The International Human Rights Group (IHRG), která usiluje o její navrácení rodičům. Úřad pro mládež se nyní tváří, že chce nastalou situaci řešit ve prospěch rodiny, ale pouze pod podmínkou, že se psychiatrickému vyšetření podrobí rodiče Melissy i jejich pět dalších dětí. Melisse se prostřednictvím IHRG podařilo veřejnost oslovit vlastnoručně psaným dopisem z 12. března, ve kterém žádá o pomoc a návrat ke své rodině.