Ale to jsou sečtené výkony národních států, na kterých se zatím nepodepsal účinek řízení z EU.

Brusel ohrožuje demokracii i svobodu (Roland Vaubel)

Autor: Lukáš Kovanda

16.05.2010 12:00

Foto Týden - Karel ŠandaROLAND VAUBEL, profesor ekonomie na univerzitě v Mannheimu, říká: „Kancléřka Merkelová o ekonomii nic neví a vzděláníve společenských vědách má velmi slabé. Proto se uchyluje k tomu, že sleduje průzkumy veřejného mínění. A řídí se podle nich."

Myslíte - jako někteří němečtí ekonomové -, že Řecko kvůli dluhům mělo opustit eurozónu?

Nápad, že by opustilo eurozónu, je velmi dobrý. Bylo by to vhodné pro Řecko samotné a bylo by to kýžené i pro Pakt růstu a stability (smlouva států eurozóny týkající se fiskálních otázek, pozn. red.). Naplnění se však ta idea nedočká. Z právního hlediska tato možnost totiž prostě neexistuje: jakmile daná země do eurozóny jednou vstoupí, nemůže ji již opustit. Za takových podmínek je pak podle mého druhým nejlepším řešením státní bankrot jako v případě Argentiny.

Řecko nyní získá obří sanace. Mnozí se však obávají podobných problémů v zemích, jako je Itálie, Portugalsko či Španělsko...

Řecko se skutečně stává velmi nebezpečným precedentem. Chovalo se špatně, přesto mu bylo pomoženo. Za dluhovou krizi jsou přitom Řekové odpovědní sami. Za její aktuální vyhrocení pak mohou volby, které se tam letos konají - podobně jako ve Velké Británii. Není náhodné, že v obou zemích v poslední došlo k enormnímu nárůstu zadlužení; vlády ve snaze vyhrát volby fiskálně stimulovaly - navzdory finanční krizi - své ekonomiky. Řecko se tedy programově zadlužilo - a za takové situace by mu nemělo být pomoženo.

Častý argument ale zní, že v Řecku jsou značně zaangažovány i banky z jiných členských zemí EU. Ty by se v případě bankrotu Řecka mohly dostat do potíží.

Pak je ale přece mnohem levnější podpořit ony banky, a nikoli zachraňovat rovnou celé Řecko. Když podpoříme Řecko, podporujeme vlastně všechny držitele řeckých vládních dluhopisů, nejen ty banky. A je pošetilé sanovat všechny držitele dluhopisů.

Přibližte trochu německou debatu nad tímto problémem.

Ta debata se vede v podstatě mezi ministrem financí a zbytkem veřejnosti. Správce státní kasy, Wolfgang Schäuble, je „euromantik" - už je jím celá desetiletí: přeje si evropský federální stát. Je mu 68 let a věří, že na konci své politické kariéry si postaví pomník, pro nějž na něj bude vzpomínáno - konkrétně Evropský měnový fond. Není ekonom, je to právník. Ani kancléřka Angela Merkelová o ekonomii nic neví - vystudovala teoretickou fyziku. Má rétorické schopnosti, ale vzdělání ve společenských vědách velmi slabé. Proto se uchyluje k tomu, že sleduje průzkumy veřejného mínění. Pokud je pro něco většina lidí, je pro to i ona.

A většina Němců je proti sanaci Řecka.

Ano. Proti je i většina, přesně dvě třetiny, německých profesorů ekonomie. Němcům ani tak nevadí, že by se tak utratili značné peníze, nýbrž to, že v evropských smlouvách je jasně řečeno: žádné sanace. A toto je sanace. Jde tedy o porušení zákona. A pro Němce je dodržování zákonů alfou i omegou. Samozřejmě dalším důvodem, proč k sanaci přetrvává taková nechuť, je skutečnost, že si Řekové za své problémy mohou sami. Byli bychom pro finanční pomoc třeba v případě živelní katastrofy, ale ne v tomto případě, kdy jsou vinni sami Řekové, míní mnozí Němci.

Může za problémy Řecka i euro?

Řekl bych to tak, že na příkladu Řecka se nyní ukazují nevýhody společné měnové politiky. Ty se vyjevují ale i v případě zemí, jako je Itálie, Španělsko, Portugalsko a dokonce Francie. Nárůst mezd ve všech těchto zemích byl po uvedení eura větší než v Německu. To znamená, že se stávají méně konkurenceschopné - trpí a nezaměstnanost roste. Potřebovaly by devalvovat měnu, což však kvůli sdílení eura nemohou.

Myslíte proto, že je pro Českou republiku dobré, že je stále mimo eurozónu?

Ano. Domnívám se, že Česká republika - i přesto, že je to malá ekonomika, by neměla přijímat euro, dokud bude růst české produktivity rychlejší než ten v západní Evropě. Totéž platí pro Slovensko a další východoevropské ekonomiky.

Proč přesně?

Souvisí to s tím, co ekonomové označují jako Balassův (zesnulý maďarský ekonom, pozn. red.) efekt. Roste-li v jedné skupině zemí produktivita rychleji než v druhé skupině, což je momentálně případ východní Evropy v porovnání s Evropou západní, po zavedení jedné měnové unie pro obě oblasti dojde k tomu, že ceny zboží budou v první skupině zemí - ve východní Evropě - růst mnohem rychleji než ceny zboží v druhé skupině, v západní Evropě. Důvodem odlišného růstu cen bude právě rozdílnost v produktivitě.

To jsme ostatně mohli vidět v poslední době třeba v Pobaltí.

Ano, země jako Estonsko či Litva zavěsily kursy svých měn na euro a mají mnohem vyšší míry inflace než samotná eurozóna. Je to skutečně kvůli rozdílnému růstu produktivity. Pamatuji se, že před dvěma třemi roky mělo Estonsko míru inflace deset procent. Vysokou inflaci mělo i Lotyšsko či Bulharsko. Pro východní země je tedy hlavním důvodem, proč nepřijmout euro, citelná inflace, kterou to vyvolá. Pro země, jako je Řecko, Španělsko či Itálie, je pak problémem spjatým s eurem, jak jsem již řekl, skutečnost, že nemohou devalvovat.

V čem je tedy podle vás euro přínosné?

Přináší výhody ve smyslu úspory na transakčních nákladech, na ošetření kursového rizika. Hlavně však jde o centralizaci peněžní politiky. A centralizace vede k přeregulovanosti a nakonec i k vyššímu zdanění. Náklady eura tedy předčí jeho přínosy. Ostatně i historicky se ukazuje, že politicky rozdrobené regiony byly ekonomicky úspěšnější než velká, centralizovaná impéria typu Číny, Indie či Otomanské říše.

Jak to?

Politicky roztříštěným regionem bývalo třeba dnešní Německo či Itálie; ty byly před sjednocením rozděleny na nesčetná knížectví či ministáty, což ovšem umožňovalo poměrně značnou míru svobody. Když občan jednoho knížectví či státečku cítil, že je jeho svoboda potlačována až příliš, že třeba platí tuze vysoké daně, mohl snadno přesídlit jinam. To například v Číně možné nebylo. Politická soutěž ale nevedla jen k větší svobodě, nýbrž i k častějším inovacím. Každé inovaci předchází mnoho experimentů. Kde je ale možnost experimentů omezená, budou se inovace objevovat těžko. A to se týká i experimentů politických. Tam, kde existuje soutěž politických systémů, se lze rychleji poučit - ne jako v Číně, kde jistý císař zakázal na sto let námořní obchod, což mělo krajně ničivé účinky. Politická soutěž v Evropě vedla k rozkvětu a pokroku věd, k průmyslové revoluci. I přesto, že Čína a možná i Otomanská říše byly kolem roku 1500 v podobném stádiu vývoje, nakonec za Evropou silně zaostaly. Byl to prostě „evropský zázrak".

V jedné studii jste přišel s tím, že politická konkurence hrála na evropském kontinentu podstatnou roli i v kulturní oblasti, konkrétně při rozvoji renesanční a barokní hudby.

Ano. Politická soutěž v Evropě byla historicky úspěšná nejen ve vědě a průmyslu, ale měla rovněž velmi příznivý kulturní dopad. Mnoho vlád a mnoho států totiž znamená také mnoho vládců. Ti pak mezi sebou museli soutěžit - a také ve sféře umění. To je zvláště důležité na poli hudby. Není totiž možné mít efektivní trh s hudbou, jestliže neexistují dobře vymahatelná vlastnická práva. A vlastnická práva v této oblasti jsou poměrně novým fenoménem, jenž se objevil až v 19. století.

A předtím?

Třeba právě v období baroka žádná taková práva neexistovala. A tak když Johann Sebastian Bach složil své concerto, nemohl nikomu zabránit, aby tu skladbu hrál. To je odlišné například od sféry malby. Tam jsou vlastnická práva definována tím, kdo onu malbu, onen obraz, fyzicky vlastní; ostatní lze vyloučit z jeho vlastnictví. Kdo jej chce vlastnit, musí zaplatit. V rané fázi se tudíž rozvinul dobře fungující trh s malbami, ale nikoli s hudbou. Ta se rozvíjela prostřednictvím soutěže mezi jednotlivými vládci a dvory. Každý vládce chtěl zvýšit svoji prestiž tím, že bude mít dobrou kapelu, dobré skladatele.

A v té studii jste konkrétně dospěl k čemu?

Vyšel jsem z předpokladu, že během barokní éry tvořili nejúspěšnější skladatelé v Itálii a v Německu, a nikoli ve Francii nebo Anglii. Položil jsem si otázku, zda to může být vysvětleno soutěží mezi vládci. Velký rozdíl mezi těmito státy byl totiž ten, že v té době byly Anglie a Francie - ta hlavně - politicky centralizovány, zatímco Itálie a Německo zůstaly dosti rozdrobené a decentralizované. Statistická analýza, již jsem provedl, prokázala, že skladatelé měnili zaměstnavatele mnohem častěji právě v Německu a Itálii - s tím, jak přecházeli ze dvora na dvůr -, a nikoli ve Francii a Anglii. Zkrátka, mobilita skladatelů byla mnohem větší v decentralizovaných územních celcích. Na základě toho jsem odvodil, že i soutěž mezi skladateli byla mnohem větší a tedy efektivnější právě v Itálii a Německu. Politická soutěž mezi dvory, mezi vládci, tak výrazně přispěla rozvoji barokní hudby. To samé platí i pro renesanční hudbu, při jejímž rozvoji hrála první housle Itálie.

Plyne z toho všeho lekce i pro nynější EU?

Jistě. Nynější centralizace EU je hrozbou nejen inovacím a ekonomickému růstu, ale vážně ohrožuje i samu svobodu a demokracii.

Rozhovor vedl Lukáš Kovanda

Foto Týden - Karel ŠandaRoland Vaubel (62)

Profesor ekonomie na univerzitě v Mannheimu vystudoval Oxfordskou univerzitu a Kolumbijskou univerzitu v New Yorku. Působil též na Rotterdamské a Chicagské univerzitě. Vzdělanec v pravém smyslu slova je členem edičních rad mnoha prestižních odborných žurnálů a kromě jiného též autorem knihy „Evropské instituce jako zájmová skupina", která vyšla loni v češtině. Je ženatý; baví jej historie, vážná hudba a pěší turistika.