Nechci euro. Nechci obdobu Řecka ani u nás, ani jinde v Evropě
Není jediný důvod k tomu, abychom systematicky podporovali, za cenu neuvěřitelných nákladů, ztrát a obětí, umělé projekty. Jakákoli centralizovaná moc nad národy je jen cestou k morální bídě.
John Dalberg-Acton napsal v roce 1887 v dopise Mandellu Creightonovi mimo jiné toto: „Všechna moc korumpuje, a absolutní moc korumpuje absolutně.“ Uplynulo 123 roky a na tomto poselství se nic nezměnilo. Také vznik eura byl činem úzké skupiny politiků s cílem posílit moc. Bláhově se domnívali, že mohou dalším nástrojem sešněrovat trh a hospodářství a snadněji je ovládnout. Čin jim bohužel vyšel a vepsal se do dějin. Otázkou zůstává, za jakou cenu.
Zkuste si někde najít věrohodnou souhrnnou informaci o tom, kolik už státy eurozóny (tedy jejich občané z daní) vydaly na vznik, obhajobu a udržení této měny. Já osobně bych takovou informaci očekával od zastánců eura jako jednu ze zásadních, neboť není snadnější cesty, jak jedním číslem obhájit oprávněnost existence. Marně. Možná, že právě z důvodu neobhajitelnosti takové číslo nenajdete. Jistě by bylo prima najít i informaci o tom, kolik stály související změny u podnikatelů, v bankách, na úřadech. Jak vysoké měly všechny soukromé subjekty v eurozóně náklady se zavedením. Náklady, které nakonec stejně zaplatí spotřebitel.
Řecko se na první pohled zdá být daleko. Problém je, že peníze a informační technologie žádnou vzdálenost neznají a je jim jedno, zda se problém vyskytne tisíce kilometrů od nás. Reagují okamžitě. Je jedno, kdo tam vládl dříve a kdo vládne nyní. Základem je skutečnost, že i tamější „pravice“ si na pravici jen hrála. Řekové se prostě svého navyklého socialismu vzdát nechtějí. Státní zaměstnanci mají například osmitýdenní dovolenou, odchod do důchodu v 56 až 58 letech, automatické 13., ale také 14. a 15. platy.
Mezi státní zaměstnance patří armáda úředníků, učitelé, zdravotní sestry, ale také například kněží. A mají takzvanou definitivu a nemohou být propuštěni. K odchodu do důchodu dostávají bohaté výslužné v řádu desítek tisíc eur. K pravidelnému platu, který se pohybuje kolem 1200 eur měsíčně, navíc dostávají nejméně stejně vysoký bonus. Člověku se při takových informacích z míst reálného evropského socialismu o to snadněji vybaví památná větu nejmenovaného českého politika „dámy a pánové, nechci se vás dotknout, ale kdo z vás to má“.
Zavádění eura a s ním související vědomé lži a manipulace řeckých politiků se na současném stavu v Řecku podepsaly mírou vrchovatou. Vzhledem k faktu, že problémy se státním rozpočtem a neudržitelnými náklady na stát tam měli již dříve, člověku se vkrádá myšlenka, jaká motivace ve skutečnosti žene národní politiky jednotlivých států na starém kontinentu k tlaku na vstup do EU a následně do eurozóny. Jsem přesvědčen, že jsou si velmi dobře vědomi neudržitelnosti socialismu a jeho zadlužování a přerozdělování a snaží se hodit řešení vlastních národních problémů na někoho jiného.
Děkuji, ale nechci ani socialismus, ani politické euro místo české koruny, ale ani ulice plné podobných scén někde jinde v Evropě. To, co se děje nyní v Řecku, mi bohatě stačí k pochopení potřeby zásadní a žádoucí změny směřování politiky v České republice. A to je také jediné, za co bych paradoxně Řekům poděkoval. Někdy prostě věci vypadají tak, jak opravdu jsou a není třeba hledat složitě a spiklenecky jiné vysvětlení. I špatný příklad je cenný, pokud jste schopni jej vidět.