O euru a jeho problémech mluvme vážně
Pondělní Lidové noviny přinesly článek národního koordinátora pro zavedení eura Oldřicha Dědka s názvem „Euro – co ho nezlomí, to ho posílí“. Očekával bych, že hlavní vládní odborník pro zavedení společné evropské měny si bude ve světle současné krize Řecka, eurozóny a de facto i dosavadního směřování evropské integrace klást podstatné otázky, které si každý zodpovědný člověk klást v této situaci musí. Že kriticky zhodnotí příčiny, které k dnešní situaci vedly, že se pokusí zamyslet nad alternativami možného vývoje. Pro naši zemi je přece dění kolem Řecka a dalších zemí a eura zásadní.
Namísto toho národní koordinátor čtenářům opakuje stokrát omleté výhody, které fungování eura nepochybně nabízí – odstranění kursové nejistoty, snížení transakčních nákladů, pozitivní efekty pro rozhodování o alokaci kapitálu, odstranění možnosti kompetitivních devalvací atd. To jsou notoricky známé součásti eurooptimistické propagandy, kterou léta čteme a slýcháme. Ne že by některé z těchto pozitivních efektů v neexistovaly. Existují a působí a bylo by nádherné, kdyby existovaly pouze ony, a nikoliv také efekty negativní, s jejichž důsledky se právě Evropa potýká. A o těch by stálo za to mluvit především a alespoň dnes, když vážná diskuse na toto téma byla až dosud odmítána a kritické názory ignorovány a zesměšňovány. Dnes nelze vystačit s uhlířskou vírou, kterou předvádí Oldřich Dědek, že do společné měny už bylo nainvestováno tolik politického kapitálu, že přece tento projekt zkrachovat nemůže a že by přece bylo tak pěkné, kdyby euro se všemi výhodami fungovalo, takže přežít musí. Bohužel, reálný svět se zbožnými přáními neřídí.
Euro je v krizi proto, že vzniklo jako politický projekt, který měl svým ekonomickým působením stimulovat ekonomické a politické sjednocení Evropské unie. Dnešní eurozóna vznikla nikoliv v souladu s ekonomickou teorií a racionalitou jako optimální měnová zóna, ale na základě politických priorit jako konglomerát nikoliv plně kompatibilních ekonomik, které pouze pro okamžik vstupu byly srovnány na společnou startovní čáru splněním (dnes se ukazuje že mnohdy fiktivním) společných maastrichtských kritérií. Uplynulých deset let existence eura jasně prokázalo, že působením eura nedošlo ke konvergenci hospodářského vývoje v eurozóně, ale naopak k jeho divergenci.
Dnešní krize také potvrdila oprávněnost předpokladu, že logika společné měny bude vytvářet nesmírně silný tlak na sjednocení Evropy. Dlouhodobou neudržitelnost existence společné měnové politiky a plurality národních fiskálních a hospodářských politik si mnozí uvědomovali, nepředpokládali však, že tento nesoulad se tak rychle vyostří do zásadní krize. A v té nyní jsme.
V celé debatě není podstatné, zda Řekové fixlovali a žili si nad poměry, či to, že tu a onde vznikaly vlivem společné měny na jednotlivých trzích různé bubliny. Zásadní otázkou je to, že stabilní vyřešení dnešní krize by vyžadovalo urychlené sjednocení fiskální a hospodářské politiky v rámci eurozóny, což de facto znamená její politické sjednocení. Představa, že dnešní problémy jsou řešitelné pouhým „trváním na dohodnutých pravidlech“, tj. striktním dodržováním maastrichtských kritérií, jak si to představuje náš národní koordinátor, je úsměvná. Eurozóna se buď musí urychleně ekonomicky a politicky integrovat, nebo nemůže v současné podobě přežít.
Toto dilema odpovídá logice společné měny, ale nikdo neočekával, že bude nastoleno tak rychle a dramaticky. Evropu tato realita zastihla zcela nepřipravenou. Politické sjednocení, které by integrace fiskální a hospodářské politiky vyžadovala, je iluzorní. Neexistuje společně sdílená evropská identita a z ní plynoucí pocit solidarity mezi obyvateli různých členských zemí. Neexistuje evropský politický národ a demokratické mechanismy, které by umožnily vytvořit funkční politický systém mnohonárodního superstátu. Lisabonská smlouva, zjevně zcela neadekvátní současným problémům, byla přijata pouze za zády občanů politickými triky a nátlakem. Je nepředstavitelné, že by dnes, po řecké zkušenosti, měl šanci projít řádově daleko radikálnější integrační krok. Na prvním místě by byl odmítnut v těch zemích, které dosud platily za hlavní motor integrace.
Daň, kterou Evropa zaplatí za politické inženýrství, ambicióznost a ignoranci svého dosavadního integračního směřování, bude ohromná. To neznamená, že by společná měna se všemi výhodami, o nichž mluví Oldřich Dědek, byla sama o sobě nesmyslem. V její současné podobě ji ale udržet bude nesmírně obtížné.
Jiří Weigl, vedoucí Kanceláře prezidenta republiky, Lidové noviny, 7. května 2010