Před několika měsíci jsem ve svých článcích i na demonstracích varoval před ničivými dopady Lisabonské smlouvy na naši státní suverenitu. Byli jsme tehdy ujišťováni, a to i samotnými euroskeptiky, že prosazením Lisabonské smlouvy dosáhli eurokrati maxima možného a že si v průběhu několika příštích let k dalšímu posílení centrální moci přikročit nedovolí. A vida – od ratifikace LS Václavem Klausem uběhlo sotva půl roku a smlouva nesmlouva, centrální evropské politické a finanční orgány využily řecké krize k ještě spektakulárnějšímu mocenskému tahu, než jak tomu bylo v případě Lisabonské smlouvy.

Vstříc Spojeným státům evropským, hlásá titulek na blogu Financial Times, a článek zdůvodňuje, proč se budou členské státy EU ve jménu stability eura a finančních trhů vzdávat vlastního rozhodování v oblasti fiskální politiky. Dech beroucí výše záruk, ohlášených na počátku tohoto týdne, ve své podstatě znamená, že členské státy eurozóny a výhledově celé EU začnou přebírat spoluodpovědnost za závazky ostatních členských států. To povede k nezbytnému vytvoření centrální ekonomické vlády, o které Herman van Rompuy poprvé hovořil v situaci, kdy ještě nebylo zřejmé (?), jak tohoto cíle bude možné dosáhnout.

Ve skvělé knize Skryté dějiny evropské integrace (v originále The Great Deception, tj. Velký podvod) její autoři uvádějí, že vznik Evropské unie je tím nejúspěšnějším a zároveň nejméně prozkoumaným politickým převratem v lidských dějinách. Pod záminkou hospodářské spolupráce se od počátku evropské integrace pracuje na projektu ryze politicko-ideologickém – na vytvoření jediného evropského státu, v němž se historicky vzniklé evropské národy a státy rozplynou jako ona příslovečná pára nad hrncem.

Někteří ekonomové a komentátoři současného dění vznášejí podezření, že kataklysmické události ve finančním sektoru posledních let nejsou výsledkem náhodných procesů, ale že jsou více méně řízenou operací k posílení moci globální finanční oligarchie nad politikou a životem každého z nás. Stávající finanční systém, generující dluhové ekonomiky, jí k tomu dává velký prostor.

Má-li pravdu americký senátor a kandidát na úřad prezidenta Ron Paul, pak následkem neustálé monetizace dluhu, doprovázené sanací velkých bank a podniků z veřejných prostředků, vstoupíme již brzy do éry hyperinflace a kolapsu papírových měn. Nastane výrazné snížení životní úrovně, další nárůst nezaměstnanosti a zavedení nových daní. Dojde k dalšímu posílení moci centrálních úřadů, evropských i těch celosvětových.

 Jak budou lidé na tuto změněnou situaci reagovat? Vyjdou do ulic, tak jako vyšli obyvatelé Atén? A jak bude na rostoucí nespokojenost občanů reagovat státní moc? Kdybych měl hledat odpověď v postojích předvolební kampaň vedoucích českých politických stran, nedozvěděl bych se zhola nic. I to je svědectvím o neblahém ideovém vyprázdnění naší politické scény.