Symbolika svatopetrského stolce
Papežský úřad je od samého svého vzniku až do dnešních dnů provázen a zdoben řadou pozoruhodných symbolů, ceremoniálních zvyklostí a odznaků, které právem vzbuzují zájem věřících a poutají jistou pozornost i u širší veřejnosti. Českému publiku se tyto symboly nejnověji připomněly nedávno, během zářijové návštěvy papeže Benedikta XVI., bohužel však přitom bylo jen málo příležitostí se o nich dozvědět více. Pokusím se proto o některých z nich krátce pojednat na následujících řádcích.
Papežská titulatura
Jednou z nejzajímavějších částí papežské reprezentace je titulatura, která odráží jak historický vývoj papežství, tak různé aspekty postavení a pravomoci papeže. Patří k ní následující tituly:
- Biskup římský (Episcopus Romanus).
Titul odkazující na základní postavení papeže jako představeného římské církevní obce, který se už v prvním století křesťanských dějin těšil mimořádné autoritě i v ostatních obcích a byl respektován jako arbiter jejich vnitřních sporů. (Dokladů tohoto mimořádného postavení římského biskupa je více, patrně nejzřetelněji to však vyplývá z listu papeže Klimenta I. z r. 96).
- Náměstek Kristův (Vikarius Christi),
popř. též Náměsteksv. Petra či Vikář Apoštolského stolce.Všechna tato označení poukazují na kontinuitu papežského úřadu, od jeho zřízení Kristovými slovy k apoštolu Petrovi: „Ty jsi skála a na té skále vzdělám svou Církev“ [Mat 16, 18], až do dnešních dnů. Stejně je tomu i s titulem Nástupce prvého z apoštolů (Successor principis apostolorum).
- Hlava obecné Církve (Caput Universalis Ecclesiae).
Tento titul opět, tentokrát zcela výslovně, zdůrazňuje primát a jurisdikci papežského úřadu nad ostatními biskupskými stolci.
- Nejvyšší velekněz (Pontifex Maximus).
Toto označení je antického původu. V doslovném překladu „nejvyšší mostař“, tedy budovatel či správce mostu, rozumí se mostu mezi tímto a duchovním světem. Ve starém Římě jej zprvu používal nejvýše postavený pohanský kněz, posléze se tento náboženský „úřad“ stal spíše čestným titulem, jenž byl udělován úctyhodným osobnostem ze světa politiky a veřejného života vůbec. Když se ve čtvrtém století stalo křesťanství uznávaným a nejrozšířenějším náboženstvím v Římě, přešel tento tradiční čestný titul na římského biskupa. Doba jeho působení v úřadě se pak označovala jako pontificat a pro odznaky jeho úřadu (prsten, mitra, berla aj.) se vžilo označení pontificalia. To se z Říma rozšířilo i do jiných církevních obcí na Západě a dodnes se tento výraz používá pro součásti liturgického oděvu biskupů.
- Patriarcha Západu (Patriarcha Occidens).
Tímto titulem se připomíná dávná přináležitost římského biskupa k pětici starověkých křesťanských patriarchátů, jež byly centry duchovního rozvoje Církve prvních staletí (Řím, Konstantinopol, Alexandrie, Antiochie a Jeruzalém).
- Tituly: Primas italský (Primas Italiae) a Arcibiskup a metropolita římské církevní provincie (Archiepiskopus et metropolitanus provincie ecclesiasticae Romanae) pak připomínají vztah římského biskupa k jeho domovské „diecézi“. To samozřejmě není žádnou kontradikcí vůči univerzálnímu poslání papeže, nýbrž další připomínkou, že papežský primát je odvozen právě z úřadu biskupa římského.
- Kníže městského státu Vatikán (Princeps sui iuris civitatis Vaticanae).
Tento titul vyjadřuje postavení papeže také jako hlavy suverénního státu. Papežové prakticky již od sklonku antiky disponovali jistou pozemkovou držbou, z níž se ve středověku stalo značně rozlehlé území Církevního státu (tzv. Dědictví sv. Petra). Papežská autorita se tak mohla vedle duchovních zdrojů opírat rovněž o pozemskou vládu papežů jakožto nezávislých panovníků. Církevní stát ovšem zanikl v sedmdesátých letech devatenáctého století v době garibaldiovské revoluce, kdy se jeho území stalo součástí tehdy nově vzniklého Italského království. Postavení papežského stolce z hlediska mezinárodní politiky pak bylo značně nejasné vlastně až do roku 1929, kdy Itálie uznala existenci rozlohou sice nepatrného, nicméně suverenitě se těšícího Vatikánského městského státu (jak zní oficiální název), který se nachází na části území města Říma a je volenou monarchií, v jejímž čele stojí aktuálně panující papež.
- Služebník služebníků Božích (Servus Servorum Dei) je snad nejkrásnějším papežským titulem a výstižně vyjadřuje důvtip, vznešenost i pokoru, jež by měly k úřadu sv. Petra patřit. Vznikl během pontifikátu svatého papeže Řehoře I. Velikého (590–604). Tehdy si konstantinopolský patriarcha usurpoval titul „Ekumenický biskup“, ve zřejmé snaze uchvátit alespoň symbolicky část autority svatopetrského stolce. Také papež Řehoř vzápětí oznámil zavedení nového titulu, místo nějakého bombastického zdůraznění papežského primátu však tímto novým titulem bylo právě označení Služebník sluhů Božích, čímž papež uštědřil svému protihráči zřetelný morální políček.
- A nakonec samotné označení papež (z latin. papa či řec. pappas), které je nejběžnějším titulem nástupců sv. Petra. Jde vlastně o zdrobnělinu slova „otec“ (pater), jež je tradičním označením duchovních už od počátků Církve. Do češtiny by slovo papa bylo možné přeložit asi jako „tatínek“, což jasně naznačuje, jak blízký a srdečný vztah měli křesťané prvních staletí k římskému biskupovi.
S uvedenou titulaturou úzce souvisejí také předepsaná oslovení papeže: Sanctissime pater (Svatý otče) nebo Sanctitas Tua (Tvoje Svatosti).Papežova osoba pak je označována jako:Jeho Svatost…
Papežské insignie
Insignie, čili viditelné odznaky svatopetrského úřadu, lze pracovně rozdělit do dvou skupin. Prvou tvoří insignie liturgické povahy, odkazující na papežovu hodnost biskupa římského a jeho primát v hierarchii Církve. Insignie tohoto druhu mají zásadní význam. Druhou skupinu pak tvoří různé předměty, resp. části oděvu, jejichž užívání nemá závazný charakter, vychází „pouze“ z dlouhodobého zvyku a je především vyjádřením historické kontinuity. K nejdůležitějším patří:
- Rybářský prsten (anulus piscatoris).
Je základní insignií papežů. Názvem připomíná sv. Petra i poslání papežů „být rybáři lidí“ a kormidelníky „bárky Petrovy“. Současně jde o odznak biskupské hodnosti, který je znamením věrnosti a symbolem duchovního „zasnoubení“ biskupa s Církví.
- Pallium.
Jedná se o bílý pás z čisté ovčí vlny se šesti vyšitými křížky, který se nosí kolem krku a vpředu i vzadu splývá dolů. Původně pallium příslušelo výhradně papežům a bývalo v průvodech nošeno služebníky před papežem, jako insignie jeho úřadu. Od třináctého století začalo být pallium udělováno z rukou papeže i dalším patriarchům a arcibiskupům, jako znamení jejich plného kněžství.
- Mitra, resp. tiára.
Obvyklou liturgickou pokrývkou hlavy biskupů křesťanského Západu je mitra čili infule, tj. dvojcípá vysoká čepice složená ze dvou vyztužených, nahoře zahrocených částí, které jsou po stranách spojeny a uvnitř vyloženy podšívkou. Papeži, jako biskupu římskému, také přísluší užívat mitru, pro zdůraznění jeho mimořádného postavení se však nejpozději od sedmého století prosazuje užívání tvarově odlišné, pouze papežům vyhrazené pokrývky hlavy známé jako tiára. Zprvu šlo o jednoduchou vysokou bílou čepici homolovitého tvaru, beze všech ozdob. Až papež Alexandr III. (1159–1180) tuto čepici opatřil při dolním okraji zlatou korunou, pro zdůraznění papežské suverenity. Od čtrnáctého století pak byly na tiáru umísťovány ještě další dvě koruny, v podobě zlatých zdobených pásů umístěných nad sebou, čímž vznikla jakási trojitá koruna. Tato trojitá koruna měla být současně připomínkou Nejsv. Trojice (proto je s ní na některých obrazech korunován Bůh Otec), trojího úřadu papeže (učitelského, kněžského a pastýřského) a trojí papežské moci (kněze, soudce a zákonodárce). Tiárou byli papežové až do druhé poloviny dvacátého století skutečně korunováni. Pro každého papeže přitom byla vyrobena tiára nová. Papežové Jan Pavel I. a Jan Pavel II. však od užívání tiáry ustoupili a místo korunovace přijali jako hlavní odznak při svém nástupu na papežský trůn papežské pallium. Tiára se pak zachovala jen v kresbě jejich znaků, kde tohoto symbolu dále užívali. Papež Benedikt XVI. se rovněž nedal korunovat tiárou a neužívá ji dokonce ani ve svém znaku, kde ji nahradil biskupskou mitrou. Ta však nese tradiční bílou barvu tiáry a je ozdobena třemi zlatými pásky ve tvaru trojitého kříže.
- Berla (pedum rectum) čili pastýřská hůl je známým odznakem biskupské hodnosti. Může být z ušlechtilého dřeva, ale také z kovu, tvarově prostá i zdobená.Obvykle je zakončena šnekovitě zatočenou hlavicí, v případě papeže má však její horní konec podobu kříže. Někdy bývá tento kříž opatřen třemi vodorovnými břevny (tzv. papežský kříž), což má stejný symbolický obsah jako tři koruny papežské tiáry.
- Pektorál (pectorale) je kovový kříž nošený biskupy na řetěze kolem krku a spadající na hruď. Papežský pektorál patří k atributům jeho úřadu biskupa římského.
- Pontifikální střevíce, rukavice a punčochy. Tyto součástky oděvu dnes nejsou považovány za nutnou součást biskupských insignií. Rukavice se prakticky neužívají. K liturgickému oděvu papeže nicméně patří bílé punčochy a zvláštní pontifikální střevíce. Ty jsou svým způsobem výjimečné. Jsou červené barvy, na nártech ozdobené vyšitým symbolem kříže, přičemž žádné jiné pontifikální střevíce v Církvi nesmějí být takto upraveny.
A dále:
- Papežský humerál (fanon). Humerál je bílý pruh látky podobný šále, opatřený na konci šňůrkami pro přichycení, který si duchovní tradičně ovazují kolem krku a ramen, pod svrchní liturgický oděv, jako ochranu před potem. Zvláštní humerál patří k papežským insigniím.
- Papežský pluviál čili plášť. Část liturgického oděvu užívaná biskupy. Jde o otevřený plášť sepínaný vpředu pod krkem na sponu. Papežské pluviály jsou zpravidla bohatě zdobeny.
- Papežský vějíř (flamela).
- Papežský trůn (sedes gestatoria). Trůn patří k symbolům biskupů, papežové ovšem užívali tradičně trůn, ve kterém bývali při slavnostních shromážděních nošeni nad hlavami věřících a odkud jim udělovali papežské požehnání.
- Manipulus. Jde o šátek na otírání potu, který ve starém Římě nosili urození patriciové volně přehozený přes pokrčené předloktí levé ruky. Křesťanští biskupové tuto praktickou součást oděvu převzali. Postupem doby byl ovšem původní účel manipulu pozapomenut a stal se z něj jen jeden z dekorativních odznaků biskupského úřadu. V současné době jej neužívají ani biskupové, ani papež.
- Papežská sutana a liturgická čapka (pileus). Běžným kněžským oděvem papežů je bílá sutana s bílým pásem, doplněná liturgickou čapkou rovněž bílé barvy. Tradici bílého odění založil papež Benedikt XIII. (1724–1730), který si po nástupu na papežský trůn ponechal jako svůj běžný oděv bílé řeholní roucho dominikánského řádu, k němuž náležel.
- Kožešinová papežská čapka (camaurus). Je to červená, bílou kožešinou podšitá čapka sahající přes uši, kterou si oblíbili zejména renesanční a barokní papežové. Vidíme ji na řadě vyobrazení papežů šestnáctého a sedmnáctého století, obvykle jako doplněk červeného svrchního obleku. Neužívala se při liturgických obřadech, ale byla součástí tradičního papežského „šatníku“. Nedávno ji použil při svých veřejných vystoupeních Benedikt XVI.
Papežská heraldika
Součástí papežské reprezentace jsou také znaky a vlajky, které vyjadřují postavení papeže jako hlavy Církve a státu Vatikán.
Nejstarším symbolem heraldického charakteru jsou bezesporu svatopetrské klíče. Jde o jeden z tradičních atributů sv. Petra. Objevují se na nesčetných vyobrazeních tohoto světce a jsou narážkou na úryvek evangelia, v němž Kristus praví Petrovi: „Tobě dám klíče království nebeského, všechno, co svážeš na zemi, bude svázáno i na nebi, a všechno co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno i na nebi“ [Mat 16, 19]. Vyobrazení klíčů se objevuje ve funkci heraldického „odznaku“ papežů vlastně mnohem dříve, než se vůbec rozvinula vlastní středověká heraldika. Od pátého století se objevují jako atribut sv. Petra na jeho obrazech, ale záhy i na pečetích. Zpočátku se vyobrazovaly různě: svisle postavené vedle sebe, nebo naopak vodorovně nad sebou, s uchy někdy obrácenými vzhůru, jindy naopak apod. Jejich podoba a položení se pak ustálily koncem jedenáctého století. Od té doby jsou zpravidla zobrazovány překřížené, ve tvaru písmene X, s uchy obrácenými dolů a svázanými šňůrou. V barevné verzi se pak ve vrcholném středověku prosazuje zvyk malovat pravý, kosmo položený klíč barvou zlatou a levý, šikmý, stříbrnou 1), přičemž volba těchto drahých kovů má naznačit mimořádnost papežského úřadu (podobně, jako byla tato mimořádná barevnost zvolena pro erb křižáckého Království jeruzalémského, s ohledem na jeho výjimečný charakter)2).
Prvním papežem, který používal erbu, byl patrně již Inocenc III. (1198–1216), který prý nosil ve znaku černo-žlutě šachovanou orlici v červeném štítě. Šlo o jeho erb rodový, neboť byl šlechticem, jeho posvátný úřad se tedy neodrážel na štítě, ale byl zastoupen výše zmíněnými klíči sv. Petra, kterými byl štít podložen. Nezpochybnitelně je ovšem užívání znaků papeži doloženo až od dob pontifikátu Bonifáce VIII. (1294–1303).
Když se ve světské heraldice na sklonku středověku prosadilo užívání tzv. hodnostních korun, jež bývaly zobrazovány nad znakovým štítem, stala se součástí papežských znaků také tiára, která bývala zobrazována, jak se vznáší nad znakovým štítem, mezi konci překřížených papežských klíčů.
Zhruba ve stejné době se prosazuje rovněž další typická zvláštnost papežské heraldiky, tzv. papežský štít. Je to štít, který svým tvarem poněkud připomíná obrys koňské hlavy z čelního pohledu. Popsaný tvar je totiž původně odvozen z kovových štítů, které, jako součást zbroje, kryly čela rytířských koní v turnajích, popř. se stávaly dekorativní ozdobou koní při slavnostních průvodech. Právě k druhému účelu jich patrně užívali i papežové, kteří si tvar těchto štítů oblíbili a učinili jej tradiční součástí svých erbů.
Pokud jde o znakové figury vlastního štítového pole, rozvíjela se v papežské heraldice souběžně dvojí tradice, totiž používání figur z rodových erbů (u většiny papežů šlechtického původu) a používání figur symbolických, jež měly vyjadřovat duchovní poselství konkrétního papeže (u nešlechticů). Někteří papežové-řeholníci převzali do svých erbů také figury ze znaku svého řádu.
Popsaná podoba papežské heraldiky se pak udržela v nepříliš změněné formě až do dvacátého století. Určité drobné změny pak přineslo až uplatnění směrnic motu proprio Pavla VI. o úpravě církevních znaků z 31. března 1969, k nimž došlo v době historicky nedávné a nejsoučasnější. Ve znaku Jana Pavla II. se změnil tvar štítu. Výrazný „papežský štít“, o kterém byla řeč výše, byl nahrazen štítem gotického tvaru, což znak viditelně zjednodušilo a do jisté míry přiblížilo papežským znakům raného a vrcholného středověku. Ve znaku současného papeže Benedikta XVI. pak byla papežská tiára nahrazena mitrou, o čemž již byla řeč v části věnované papežským insigniím.
Součástí papežské heraldiky jsou také státní symboly města Vatikán, které mají rovněž řadu pozoruhodných zvláštností. Zejména jde o to, že jeho státním znakem je vždy znak aktuálně panujícího papeže. Současným znakem Vatikánu tedy je znak papeže Benedikta XVI.3) Při změně na svatopetrském stolci proto dochází také ke změně všech atributů vatikánské státní reprezentace, na nichž se objevuje znak, např. tabulí s vyobrazením znaku na Apoštolských nunciaturách, ale i státních vlajek, neboť jejich součástí papežský znak je.
Tím se dostávám k papežské vlajce. Ze středověku máme dochovánu řadu vyobrazení papežských praporů. Většinou mají tyto prapory červenou barvu, na níž dobře vynikla figura zlato-stříbrných svatopetrských klíčů. Patrně pod vlivem této barevně působivé tradice se v baroku a v osmnáctém století objevují zlato-červené papežské vlajky a kokardy. Možná se v nich odrazila i barevná kombinace tradičně zdobící papežské pontifikální střevíce (viz výše). V roce 1808 však papež Pius VII. nahradil červenou barvu papežské kokardy barvou stříbrnou, tj. vrátil se k základní barevné symbolice klíčů sv. Petra. Tato barevnost už papežské vlajce zůstala až dodnes, přičemž od roku 1929 je tato vlajka rovněž státní vlajkou Vatikánu. Jde o vlajku čtvercovou, rozdělenou na dva svislé pruhy: zlatý (tj. v praxi žlutý) a stříbrný (tj. v praxi bílý). V bílém pruhu je pak v horní části umístěn znak právě panujícího papeže.
Te Deum 5/2009
Petr Bahník
Poznámky
1) V praktické heraldice se zlatá obvykle vyjadřuje žlutou barvou a stříbrná bílou.
2) Tvořil ho zlatý tzv. jeruzalémský kříž ve stříbrném poli.
3) Popis znaku papeže Benedikta XVI.: Zlatý štít, rozdělený červenou špicí na tři pole. V prvém zlatém poli vpravo hledící červeně korunovaná hlava sv. Maura hnědé barvy s červeným límcem, ve druhém zlatém poli hnědý medvěd, v červené špici zlatá mušle. Za štítem zkřížené klíče sv. Petra. Nad nimi stříbrná mitra zdobená zlatými pásky tvořícími trojitý papežský kříž a červenými fimbriemi se zlatým lemem.
Výklad znaku: Hlava sv. Maura je znakem biskupství Mnichov-Frising, kde současný papež v sedmdesátých letech dvacátého století působil, zároveň je, podle papežova názoru, symbolem univerzality Církve, její otevřenosti ke všem národům. Medvěd má také vztah ke zmíněnému biskupství, objevuje se v legendě o sv. Korbiniánovi, patronovi Frisingu. Světec prý medvěda donutil, aby mu nosil břemena. Papež v tom vidí připomínku tíže posvátného úřadu, jejž vykonává. A mušle odkazuje na legendu, podle níž sv. Augustin, v době, kdy promýšlel tajemství Nejsv. Trojice, potkal na mořském břehu dítě, které přelévalo mušlí mořskou vodu do důlku. Dítě mu pravilo: „To já dříve přeleji touto mušlí celé moře, než ty pochopíš tajemství Trojice Boží.“ Papež chápe tuto historku jako výzvu k vědecké pokoře.
Korunovační přísaha papeže:
Přísahám, že nebudu nic měnit na zděděné tradici, rovněž nic z toho, co bylo zaručeno mými předchůdci v Božím zalíbení, podporovat takové změny nebo dovolit jakékoli inovace v této věci; naopak s horlivostí jako jejich věrný učedník a následovník s úctou strážit, co bylo předáváno na dobrech, s veškerou mou silou a maximálním úsilím; odporovat všemu, co je v rozporu a protikladu ku kanonickým řádům; strážit svaté zákony a dekrety našich papežů právě tak jako božské příkazy z nebes, protože jsem si vědom před Tebou, jehož místo zaujímám díky Boží milosti, jehož náměstek jsem s tvou podporou, že budu podroben nejpřísnějším trestům před Tvým božským soudem podle toho všeho, co jsem nyní vyznal; jestliže podniknu nějaké jednání v opačném smyslu nebo dovolím, aby bylo provedeno, Ty nebudeš ke mně milosrdný o strašném dnu Božské spravedlnosti; v souladu s tím, a bez jakékoli výjimky, ať už jsem to já sám nebo kdokoli jiný, budeme podléhat nejpřísnější exkomunikaci, jestliže podnikneme cokoli nového v protikladu ku konstituované evangelní tradici, proti čistotě svaté víry a katolického náboženství anebo budeme usilovat cokoli změnit v opozičních snahách anebo budeme se spojovat s těmi, kdo podnikají takové rouhavé akce. (Liber Diurnus Romanorum Pontificum PL 105, S. 54)