Podle posledních zpráv se rozsah pomoci Řecku zvyšuje na 120 miliard eur. Francie a Německo si daly čestný závazek, že Řecko musí být zachráněno. Pomoc Řecku se však netýká jen členů Eurozóny, ale ve své podstatě všech členských zemí Evropské unie.
Všechny země EU jsou zadlužené a není podstatné, že jedna více a jedna méně. Žádná z těchto zemí neplatí své dluhy, které každoročně navyšuje, ale pouze úroky z těchto dluhů. Pomoc Řecku je tedy cestou jak ještě více zadlužit členské země.
Drazí apologeti pomoci přežranému Řecku mají v kapse argumentační triumf. „Zaplatíme tak jako tak, buď pomůžeme Řecku a bude nás to něco stát anebo budeme muset pomoci bankám, které Řecku půjčily“. Hlavně se to týká německých bank, ale samotný argument je čistá demagogie.
Půjčka Řecku těžko pomůže, za situace, kdy chybí ochota k obětem u samotných obyvatel tohoto státu a v ulicích hoří auta a létají Molotovovy koktejly. Ve svém důsledku to je jen oddálení agonie, kdy nakonec přijdou o peníze nejen banky, ale všechny státy angažované v této „charitě“.
To by ovšem celá ta komedie nesměla být ideologickou záležitostí. Takže nakonec premiérka Německa paní Merkelová vyzývá banky k dalším půjčkám krachujícímu Řecku a tedy k neoprávněnému hazardu, protože banky v žádném případě o nic nepřijdou, neboť stejně všechny ztráty nakonec zaplatí daňový poplatník.
Pomoc bankám bude zdůvodněna klasickou lží, že jejich pád by byl pohromou pro celou ekonomiku. Na to slyší většina obyvatel a neuvědomí si, že tyto pomocné politické kroky jsou ve skutečnosti Danajským darem. Samozřejmě zabaleným do krásného obalu krásných frází o solidaritě, jednotnosti EU a dalších socialisticky zbarvených vět.
Evropská unie už dávno není hospodářským prostorem. Je to jen politický prostor, kde se neřeší příčina, ale pouze se hasí důsledky s vědomým odmítáním skutečnosti. Žije se pouze pro dnešek, místo problému se řeší nepodstatné věci, důležité akorát tak pro úředníky v bruselských kancelářích, kde odtrženi od reality za královské peníze od daňových poplatníků se předhání, kdo vymyslí tu nejabsurdnější věc a končí to zákazem klasických žárovek.
Dnes tito úředníci žijí ve strachu, společně s ideovými předáky myšlenky kolektivizace a jednolitosti občanů EU, že přijdou o své živobytí. Pomoc Řecku se tak stává záchrannou akcí EU i za cenu budoucího sebezničení. Půl miliardy Evropanů se ze dne na den stalo rukojmími několika šílenců, pro které je jejich sen důležitější než to, co si myslí většina obyvatel Evropské unie.
Každý Čech včetně nemluvňat v tuto chvíli půjčuje Řecku 2 600,- Kč. Malá částka? V situaci, kdy tento stát vydává dluhopisy, aby mohl splnit rozpočtové výdaje, a kdy jen obsluha státního dluhu stojí desítky miliard ročně?
Kolik nás ještě bude stát sen politických elit? Kam jsou schopni představitelé EU ještě zajít, než jím dojde, že jejich hračka není rozbitá, ale že nikdy nebyla funkční?
Na to neznám odpověď. Ale za to si vzpomínám, jak to dopadlo v povídce od Ignata Hermanna - U snědeného krámu.
