Z pankáče katolíkem aneb Člověče, Ježíš je Pán
Vždycky jsem si přál být rockovým zpěvákem. Tuto hudbu jsem v podstatě poslouchal nonstop a jelikož se v mém mládí hrál tzv. „punk rock“, stal jsem se pankáčem a hrál právě „punk rock“. Ve Varšavě jsem spolu s jinými založil skupinu „Armia“. „Armia“ mi přinesla slávu.
Žil jsem v jejím lesku. Bylo mi dobře. Měl jsem to, co jsem chtěl, naplnila se má přání. Dvacet tisíc lidí vždycky jásalo na mou počest. Fanoušci ke mně přicházeli dokonce i proto, abych je léčil. Mohl jsem mít spoustu holek. Postupně jsem se stával sám pro sebe bohem. Mým fanouškům jsem nahrazoval Pána Boha.
Avšak musím poctivě říct, že jsem se nikdy nezřekl Krista a i když jsem měl úplně mylné představy o Bohu i o sobě, Ježíš pro mě vždy existoval a byl někým důležitým, i když ne nejdůležitějším. Mimo Něho jsem měl ještě mnoho jiných „důležitých osob“ na tomto světě, které, jak jsem se domníval, utvářejí duchovní profil člověka. Duchovní zkušenost byla pro mne velmi důležitá, a tak jsem se ji pokoušel vyjádřit slovy.
Začal jsem psát texty k naší hudbě. Když si poslechnete mé texty, dozvíte se kým jsem byl a jaký byl můj duchovní profil. Jednoduše řečeno byl jsem celý ponořen do myšlenkového proudu New Age. Myslel jsem si, že svět je plný takových lidí jako byl Ježíš nebo Budha a že v něm můžeme potkat také hrdiny Tolkienových pohádek, tedy elfy a trpaslíky.
Kromě toho jsem se zajímal také o gnosi a různé hereze. Okolí mě považovalo za křesťanského gnostika. A jaké byly mé gnostické texty? Především byly bohaté na metafory zobrazující Boha. Pán Bůh byl v nich představován jako světlo a vítr. Když jsem psal své skladby, měl jsem paradoxní pocit, že jim úplně nerozumím, jako by mé texty měly druhé dno. Na LP desce „Legenda“, která mi přinesla velkou popularitu, byla také písnička „Světlo sviť“, na jiné desce „Cesta na Východ“.
Skrze tyto skladby napsané mou vlastní rukou Bůh mě vedl k sobě. Moje obrácení nebylo zas tak neobvyklé. Byl to typický proces. Začalo se právě těmi „více úrovňovými“ písničkami, kterým jsem pořádně nerozuměl ani já ani moji fanoušci. Často mi psali dopisy a prosili mě, abych jim vysvětlil význam metafor použitých v textech. Já jsem však prožíval jisté těžkosti, když jsem jim měl odpovědět na tyto otázky, které trápily i mě. Pochopení však pomalu přicházelo. Při koncertech jsem začal prožívat podivné stavy.
Když jsem zpíval „Cestu na Východ“, byl jsem vzrušený. Nějaký vnitřní hlas mi říkal, že onen Východ a Světlo je Ježíš. Slzy se mi tlačily do očí. Nikdo to však neviděl, protože světlo a dým soustřeďovaly pozornost posluchačů na všem možném, jenom ne na mé tváři. Až jednou přišel ten neobvyklý okamžik.
Bylo to na koncertu v Lodži. Už po několikáté jsem zpíval skladbu „Světlo sviť“, když jsem zatoužil změnit slova. Publikum křičelo: „Světlo sviť“ a já jsem zazpíval: „Ježíši sviť!“ Nastala chvíle konsternace. Myslel jsem si, že když veřejně vyznám Ježíše, tak to bude prostě fajn, že fanoušci se budou těšit. Avšak nic takového se nestalo, právě naopak.
Pod jevištěm se shromáždila skupinka lidí, kteří mi začali ukazovat vulgární gesta. Na mém tričku se objevila slina. Někdo z nahněvaných mladíků praštil našeho zvukaře. Začala vznikat nebezpečná atmosféra. Chtěli jsme něco hrát, ale byli jsme bez šance. Stál jsem tedy na jevišti poplivaný a pomalu jsem začínal chápat, co znamená být křesťanem, že to není sláva tohoto světa, ale je to Boží moc, která může učinit člověka šťastným. Protože, když jsem tak stál v poplivaném tričku, cítil jsem se poprvé velmi šťastný a svobodný. Přede mnou stál nějaký kluk a sprostě mi nadával. Tehdy jsem vzal mikrofon a řekl jsem: „Člověče, Ježíš je Pán.“
Řekl jsem to poprvé v životě. Vždycky jsem si myslel, že taková velká slova vyslovím při mši svaté nebo ve skupině přátel při společné modlitbě. Nyní jsem vyznal Ježíše, když jsem byl poplivaný a znevážený. Koncert skončil, ale tato slova do mě hluboko zapadla. Já, rocková hvězda shozena z podstavce, jsem byl šťastný.
To byl zlom na mé cestě k Bohu. Od této chvíle jsem se začal vědomě hlásit k Ježíši, který se pomalu stával mým jediným Bohem. Tehdy jsem se také seznámil se svou budoucí manželkou Natálií. Pronajali jsme si byt ve Varšavě. Jednou, hned po nastěhování, jsem šel na nákup. Na ulici jsem potkal svého přítele Petra ze střední školy. Petr byl na střední škole jedním z největších rošťáků, a proto ho také ze školy vyloučili. Když jsme se setkali, po počátečních rozpacích jsem se ho konečně zeptal: „Co tu děláš?“ „Bydlím,“ řekl Petr a ukázal na nedaleký klášter Paulínů.
Zjistil jsem, že Petr vstoupil do řádu Paulínů a nyní bydlí necelých dvě stě metrů od nás. Byl to právě on, jenž nám pomohl vrátit se zpátky do Církve. Pravým jménem, ale bez odsuzování, nazval hříchem náš společný život „na hromádce“. Také nás seznámil s jinými kněžími, kteří nás poučili ve víře a pomohli nám přiblížit se ke Kristu. Díky těmto lidem mě, mou rodinu a mé přátelé vytrhl Bůh ze „satanových drápů“.
přeloženo ze „Zeszyty ODŚ“
Immaculata 4/2000
