Dnes jsou na řadě Romové, po nich přijdou Židé?
Ředitel Památníku Terezín zhanobil památku českých obětí nacismu a urazil český národ
Jako Čech sledující zpravodajství o poslední, čtyřiašedesáté terezínské tryzně k uctění obětí nacismu nemůžu věřit vlastním uším a očím: Rozzuřený pán v jarmulce totiž divákům přes televizní obrazovky vzkazuje, že my Češi jsme vlastně rasisti.
Ne, neřekl to přímo. O to zákeřněji a podleji. Neváhal k tomu využít i otázku cikánů, jejichž soužití s českým národem je často problematické a kteří se u většinové české populace netěší přílišné oblibě ( a nebudu nyní zkoumat, jaké oblibě se u většinové cikánské populace těší Češi, jaké Židi, jaké oblibě se u většinové židovské populace těší Češi a další kombinace).
Ta kritická slova zněla: „Jako Žid a občan této republiky se cítím neonacisty ohrožen. Obrana demokracie musí začít včas. Dnes jsou oběti útoků Romové, po nich přijdou Židé a potom ostatní. Je třeba jednat,“ uvedl muž, který je ředitelem Památníku Terezín a jmenuje se Jan Munk.
Neškodná věta? Ani náhodou.
Ze zuřivého Munkova výlevu totiž jedna, a to velmi podstatná skupina obětí vypadla, respektive nedostala právo ani na své kolektivní označení, které nosí po tisíciletí, pokud se tedy nehodlá spokojit s ponižující zcvrklotinou „ostatní“, natož aby ze strany tohoto pána dostala právo nad vyjádřením nějaké úcty.
Věta: „Dnes jsou oběti…Romové, po nich přijdou Židé ..“, pronesená i nad českými hroby (a bylo by tomu tak, i kdyby byla pronesená nad jakýmikoliv hroby obětí druhé světové války), je absolutně nepřijatelná. Útočit proti údajnému českému nacismu v takové situaci znamená vést paralelu mezi dnešním „utrpením“ cikánů v Čechách a jejich utrpením za Protektorátu, to samé s Židy, jenže dnes ve vztahu k Čechům v překvapivě obráceném gardu, nikoliv už jako obětí, ale viníků!
Skutečně životní podmínky, ve kterých žijí cikáni dnes v Čechách, jsou srovnatelné s utrpením židovských, českých a všech dalších obětí nacistického režimu, který existoval v naší části Evropy v době druhé světové války? To je nehorázná lež, kterou bychom snad mohli klasifikovat za šíření poplašené zprávy, ale ještě lépe za hanobení národa a rasy. Samozřejmě že toho českého, neboť z Munkova výroku jasně vyplývá, že zdrojem onoho protiromského „rasismu“ je snad jakýsi dnes údajně existující český „nacismus“.
A že český národ tedy dnes nejspíš vyznává nějakou rasistickou ideologii, přesně tak, jako tomu bylo v případě Němců za Protektorátu, která dovoluje kreslit nad hroby statisíců zavražděných ve druhé světové válce paralelu mezi „tehdy“ a „dnes“.
Jak je možné, že toto obvinění českého národa z nacismu (jeho základní ingrediencí je vyhrocené nacionální cítění, které už ze své definice musí být vždy kolektivní a celonárodní záležitostí) a právě na takovém místě nevyvolalo protestní odchody tam přítomných Čechů? Nebo přinejmenším zástupců Českého svazu bojovníků za svobodu (snad se touto svobodou myslí i dnes svoboda národa, tak jako jí měli na mysli tehdy ti, kteří bojovali proti Hitlerovu Německu v době 2. světové války)?
Stejně tak je šířením poplašené zprávy a těžkou urážkou českého národa i ona druhá část Munkovo zvolání „a po nich přijdou Židé“. Jaké má pan Munk důkazy k tomu, že český národ připravuje nějaký další holocaust Židů? Proč se proti takovémuto výroku neohradil na tryzně přítomný premiér České republiky Jan Fischer, který se veřejně hlásí k židovství a zdá se, že mu to v zářivé kariéře vůbec nebrání, natož aby snad musel mít obavy, že „po nich přijdou Židé“. Snad do nějakých nových plynových komor (rozuměj: tak jako v protektorátu, kdy je Němci – ano, Němci, slyšeli jste dobře, vy všichni dnešní bojovníci proti „českému nacismu“ – vyvražďovali!)?
Pan Munk nechutným způsobem zneužil příležitost tak pietní, jako je tryzna za více jak sto tisíc lidí, kteří se buď přímo zde, v Terezíně, nebo po deportaci z Terezína stali oběťmi odporné nacistické mašinérie, aby vyvolával nacionální a rasovou nenávist. K nám, Čechům.
Připomeňme proto panu Munkovi, co už by dávno měl vědět. Český národ byl v době 2. světové války národem obětí, národem, který byl explicitně Němci určen k vyhlazení, národem, jehož politická a kulturní elita byla Němci systematicky a plánovitě vyvražďována. Čechoslováků za 2. světové války padlo v boji proti nacistům, bylo popraveno nebo zavražděno 350 000. Nijak malý nebyl ani počet Čechoslováků aktivně bojujících proti nacismu: východní fronta 32 000, západní fronta 12 000, střední východ 1 000 a domácí odboj 100 000. Ostatně Československo bylo jedním z prvních evropských států, který se stal obětí nacismu.
Jestliže pan Munk jako Žid a občan vyjadřuje obavy z neonacismu, já jakožto Čech a občan vyjadřuji taktéž obavy z neonacismu, naštěstí ovšem žádnou bezprostřední hrozbu nějakého, a už vůbec ne českého nacismu nevidím, ale stejnou měrou vyjadřuji i obavy a pobouření z šíření protičeské nenávisti a hysterie, kterou lidé jako je pan Munk živí. Není to totiž poprvé, co jsme v posledních 20 letech slyšeli z úst některých Židů hlásat ono bojové heslo „Nejdřív proti Romům, pak proti nám….“
Skutečně my Češi jdeme posledních 20 let proti cikánům a Židům? A oni jdou s námi, nebo proti nám? Položit bychom si tedy měli i otázku, zda jsou to skutečně cikáni a Židé, kteří mají právo na to, aby se v dnešním režimu prezentovali jako oběti nějaké nespravedlnosti. Češi nejsou oběti násilí, zvůle a ignorantství? Nejsou žádné české oběti násilí – třeba ze strany cikánů? A jaký je vlastně vztah pana Munka k českému národu – není náhodou čechofobem? Žije mezi námi Čechy a ještě jsme neslyšeli, že by na adresu českého národa (jakožto Čechů) řekl cokoliv pozitivního. Má z nás snad strach? A jak je možné, že my Češi při připomínání českých obětí nacismu nikdy nezapomínáme uctít i židovské oběti, zatímco na tryznách třeba v Lidicích vídáme tak málo Židů - například právě jako on v jarmulkách?
Režim, který byl v naší vlasti nastolen po roce 1989, trpí nepřehlédnutelnou čechofobií. Naopak se přímo zaklíná židofilií a romofilií. Jak je to možné? Jak je možné, že v případě zločinů spáchaných Čechy na cikánech se jim televizní zpravodajství věnuje celé týdny, zatímco v případě zločinů cikánů spáchaných na Češích se o nich zarytě mlčí, ba dokonce i samo označení pachatele za cikána je považováno za „rasismus“? Jak lze kvalifikovat tuto dvojí tvář, dvojí normu – tak divokou pozornost k obětem na jedné, a tak pohrdavou ignoranci k obětem na druhé straně – jinak než jako jistou a jasnou formu rasových zákonů?
Žádná z českých politických stran, a to ani ty ne, o nichž média pravidelně píší jako o stranách neonacistických, nikdy na adresu Židů nešířila nechutné urážky ani se nesnažily ony strany či jimi vydávané tiskoviny permanentně snižovat jejich historické sebevědomí. Tím se ovšem ve vztahu k Čechům rozhodně neřídila celá plejáda jiných, oficiálně vydávaných tiskovin typu Mladé fronty DNES či Lidových novin, ostentativně dávajících najevo svou náklonnost k Židům a cikánům.
Ty se na protičeské urážky přímo specializovaly a ve svých řadách zaměstnávaly neaktivnější přehodnocovatele českých dějin. Ti o českém národě prakticky nepokrytě psali jako o národě kolaborantů a zlodějské lůzy. Tak „zlodějské“, že poctiví Židé ještě dnes svědčí o tom, jak jim po návratu z koncentráků jejich čeští sousedé do posledního haléře vrátili majetek, který si u nich schovali před svým odvlečením, a tedy po celou dobu protektorátu riskovali vlastní životy.
V dnešní interpretaci Protektorátu a druhé světové války, se kterou přišel nový režim před 20 lety, se už nemluví o tom, že základními strůjci vražedného nacistického režimu a hlavními pachateli zločinů byli Němci. Ne, Němci zmizeli a místo nich tu zůstali „nacisti“. Němci jsou vlastně spíš oběťmi 2. světové války – copak je Češi nevyhnali? Naopak se připomíná „česká vina“: před protektorátem, za protektorátu i po protektorátu. Takže příští generace „Čechů“ (to už ale ve skutečnosti nebudou Češi) se již ve školách nejspíš budou učit, že za vyvražďování Židů a všech dalších obětí nejspíš nesli vinu „čeští náckové“. A české oběti? Copak nějaké vůbec byly? Už samo položení takové otázky možná bude kvalifikováno jako „český nacismus“.
Jak to, že to režim zapřísahající se bojem s „národnostní nenávistí“ vůbec dovolil? Které etnikum tak vlastně v českých zemích v poslední době čelilo větší nenávisti a rasismu?
Ale jde to mnohem dál: Jistý předák židovské obce se veřejným dopisem osopil na jednoho přispěvatele jedněch českých novin, za to, že si dovolil použít slovo holocaust v jiné než povolené souvislosti, a to dopadem asociálních reforem na důchodce. Jaká další slova budou ještě Čechům zakazovat?
Asi žádný jiný národ na světě není tak málo rasistický, jako jsme my Češi. Na rozdíl od Židů nemáme žádnou tradici „vyvoleného“ národa, v „knize knih“ si nečteme příběhy, jak dávní Češi vyvražďovali a porobovali národy, ale naopak naše národní mýty nám zachovaly zvěst o mírumilovném příchodu praotce Čecha do země. Ta musela být buď prázdná nebo jen minimálně osídlená, protože dějinná národní paměť k nám nedonesla žádné zprávy o bojích, natož masakrech a vyvražďování Nečechů.
Na rozdíl od židovské bible.
Ale všem dnešním Židům to naprosto nevytýkám. Ostatně Bible včetně Starého zákona je povinou četbou nejen Židů (Tóra), ale i všech křesťanů. Navíc není jisté, zda ti dnešní Židé jsou vůbec potomci oněch Židů biblických, a ještě míň je jasné, kdo po těch staletích vzájemného soužití má v sobě vlastně jaký podíl židovské, české, německé či ještě naprosto jiné krve. Jsem naprosto přesvědčen o tom, že naprostá většina Židů, kteří žijí mezi námi a s námi, se dávno považuje především za Čechy (nebo Slováky), tak jako je s naprostou samozřejmostí my sami považujeme za Čechy (nebo Slováky) , aniž by nás vůbec napadlo je nějak diskriminovat. Kde je tedy na obzoru nějaký český rasismus či neonacismus? Tihle Židé nenosí jarmulku a ani nečtou Starý zákon. Česká vlast je tedy plným právem i jejich vlastí.
Jsou ale i Židé, kteří se ke svému židovství hlásí a nepovažují se za Čechy. Je to jejich věc. Pokud nejsou čechofoby, mají na to plné právo. To, co bychom od nich my Češi snad měli právo a vlastně i povinnost očekávat, je vyjádření loajality a sounáležitosti s českým národem.
Tedy alespoň budeme-li vycházet z toho, že Česká republika je jakožto stát vyjádřením historického naplnění suverenity a svébytnosti českého národa. Jinými slovy, zda-li vůbec českém národu přiznáme právo takovouto státnost mít.
A pak jsou ještě Židé, kteří se hlásí nejen ke svému židovství, ale dokonce i naši českou vlast nepovažují za svoji hlavní vlast. Za ni považují Izrael. Izrael se alespoň považuje za stát všech Židů na této planetě. Rasistický stát, nejspíš poslední, kde obyvatelům jsou práva vyměřována na základě etnického klíče, a proto původní obyvatelé této země, Arabové v něm mají postavení druhořadých. O tomto rasismu ale dnešní režim nemluví. Jak je to možné?
Neradi o něm mluví i ti Židé, kteří jinak na veřejnosti mluví velmi často a velmi hlasitě právě o rasismu (a obligatorně tím myslí rasismus nás Čechů). Nestálo by proto za to, využít tryzny v Terezíně i pro připomenutí všech, kteří se stali oběťmi rasismu v novodobém židovském státě? Nebylo by to koneckonců nejdůstojnější připomenutí skutečnosti, že když nebýt rasisty, tak padni komu padni, a že tedy rasismus není a nemusí být jen nemocí Němců, ale třeba i Židů (a tedy pochopitelně i nás Čechů)?
Nebo je jeden rasismu a jedna nenávist zakázány, zatímco nad druhou jsou naopak přivírány obě oči nebo je dokonce divoce podporována?
Režim, který zde existuje dvacet let, pohrdá i slovem český národ a kdykoliv se ozve Čech, mediální tlampače začnou křičet „nácek“. Není to symptomatické? Naposledy se mohlo tímto slovem tak ostentativně a veřejně pohrdat ve státním útvaru, který svoji existenci ukončil před 65 lety.
Ten útvar se jmenoval Protektorát Čechy a Morava.
Výrokem „Dnes jsou na řadě Romové, po nich přijdou Židé,“ nebylo i nad tisíci českými hroby řečeno nic menšího a nic jiného než „Pozor na český rasismus!“. Jakpak by se tam shromážděným líbilo, kdyby v ten samý okamžik na tom samém místě někdo zvolal „Pozor na židovský rasismus!“? Nebo nepřímo, třeba takto: „V dnešním světě se rasismus zase stává nebezpečnou hrozbou. Zatím jdou proti Palestincům, vraždí nevinné palestinské ženy a děti. A zítra budou do koncentráků odvážet nás Čechy. A pak přijdou na řadu všichni ostatní.“
Reakce, která by na to následovala z židovské strany, by asi byla pořádně divoká.
Proč nám Čechům nevadí, když hanobí naše oběti a veřejně nás urážejí?
Luděk Toman. Vystudoval Fakultu národohospodářskou Vysoké školy ekonomické v Praze v roce 1992, poté studoval na Cambridge University ve Velké Británii. Píše texty (i jednu knihu) na politická, historická a filosofická témata. Kromě toho má za sebou řadu odborných analýz, studií a článků týkajících se jeho současné profese.
Pozn. EUportal.cz: Redakce se neztotožňuje s úplně všemi názory, které jsou prezentované v článku. Nepovažuje Izrael za rasistický stát. Náš postoj k našim židovským spoluobčanům se dá vyjádřit slovy Františka Ladislava Riegra: „I židé jsou spoluobčané naši a my, jsouce důslední zastavatelé svobody občanské, chceme též úplné rovnoprávnosti židů. Přejeme si však též, aby jsouce spoluobčany našimi, též sami vystoupili z výlučného postavení svého a přestali se považovati za cizince mezi námi; aby splynuli s národem, v jehož lůně žijí, aby jeho snahy kulturní, jeho názory mravní a společenské přijali za své a zastupovali jich stejně s námi. Pak zajisté budeme jim netoliko právo občanské přáti, ale budeme si jich vážiti, jakož se to vskutku děje, kdekoliv jednotlivci věnují účastenství své úpřímné blahobytu společenstva a snahám národa našeho. Abychom však vážnost chovali i k těm mezi námi, kteří k národu našemu nejmenšího soucitu nejeví, anebo dokonce i k těm, kteří jízlivěji než kterýkoli cizinec vyjíždějí na nejsvětější zájmy naše – toho nám ani zákon Kristův nekáže.“ Čili jsme odhodlání hájit všechny vlastenecké židy loajální našemu státu a jeho zákonům. Stejně tak ale budeme vystupovat proti těm z nich, kteří chtějí na náš národ plivat – ostatně jako i proti těm Čechům, kteří tak také činí. A za holokaust se nemusí omlouvat Češi, nýbrž pouze Němci.