Blázni se radují aneb smutek za Paroubkem
Podruhé v krátké době zavládlo převeliké těšení v zemi české. Plácají se voliči po ramenou, jak to těm populistickým levičákům pěkně nandali (skoro – no ovšem – skoro jako naši zlatí hoši těm Rusákům) a legenda o epochálním vítězství pravice se šíří, jak to jen fámy a legendy dovedou. I lidé, které jsi považoval za celkem soudné a nad jejichž erupcemi (hokejového) vlastenectví a češství jsi jen nechápavě kroutil hlavou znovu bijí na oslavné bubny v očekávání toho echt pravicového ráje na zemi, jehož brány se nám právě otevírají hop, hop, hop. Vyloženě nerad tu selanku narušuju nesnesitelně otravným skeptickým zvykem seškrábnout slavnostní nátěr a podívat se, co je pod ním...
Neměl jsem sociálně demokratického vůdce příliš v lásce, hlavně svým chováním ten pán urážel elementární smysl pro estetiku. Jednu věc jsem na něm ale oceňoval – totiž jeho autentičnost. Byl opravdovým, na nic si nehrajícím a nic nepředstírajícím socialistickým loupežníkem starého střihu. Jeho největší (a asi jedinou) životní rozkoší bylo vyrabovat vaši peněženku a sprostě vám při tom vynadat (samozřejmě do zlodějů). Esence socialismu, socialismus v krystalicky čisté podobě, socialismus do pruhovaných trenýrek vysvlečený. O tohle jsme ovšem přišli z rozhodnutí voličů. Místo toho máme … co vlastně? Opravdu pravici?
Návrh: Pojďme si udělat inventuru nejaktuálnějších, nejzásadnějších věcí, jež před nás doba staví a porovnejme, jaká řešení nabízela údajně poražená levice a s jakými přichází triumfující prý pravičáci.
Otázka první - postoj k Bruselu.
ČSSD jako celek samozřejmě patří mezi kolaborantské organizace, přičemž lze mezi jejími představiteli najít odstupňovanou škálu postojů, sahající od probruselské horlivosti po kolaboraci pasivní, tj. bez velkého jásotu přijímat to, co z maoistického doupěte vylézá (když už to musí být), ovšem nijak to dál uměle nefedrovat. A nemohu si pomoci, ale až na nečestné výjimky (Zaorálek, Rouček) byl právě posledně zmíněný postojový modus v této straně převažující. ČSSD se mi prostě jeví jako banda lupičů – realistů. Znají své limity, živnost chtějí nerušeně provozovat víceméně v mezích známého teritoria a rozkročovat se za jeho hranice se většině z nich nijak zvlášť nechce. V tom velkém světě se necítí dobře a příliš se do něj neženou. Což může jejich obětem přinášet výhody po mém soudu ne zcela zanedbatelné. Škodná, držící se v našem revíru je aspoň teoreticky o něco lépe přistižitelná, její jednání průhlednější, lépe odhadnutelné. Pravidla, podle kterých hraje, celkem snadno pochopitelná.
Tak dobrá. A co nám k této otázce mohou říci naši vítězové voleb? Vidím mezi nimi také celou škálu postojů a přístupů, snad ještě o něco širší, než v případě ČSSD. Na jednom konci hrstka slušných, proevropsky orientovaných (Schwippel, Raninec, Páralová, Fajmon, Strejček, Kubera), dále hrstka také slušných, ale zlomených a rezignovaných (Říman). Pak už (stejně jako u ČSSD) jenom různé druhy kolaborantů. Počínaje těmi, kteří to dělají s jistou nechutí, přes poslušné nemyslící vykonavače rozkazů shora po totální cyniky, snažící se ještě v poslední chvíli urvat z přerozdělovačského a dotačního systému, co se dá. A završení toho všeho, ikonická postava, samo ztělesnění naší Pravice Vítězné : Karl Schwarzenberg von Bilderberg.
Otázka druhá – propad veřejných financí do dluhů.
I zde marně hledám nějaký rozdíl, který by stál za zmínku. Cíl mají jak jedni tak druzí stejný – splnit jakási cizí kritéria (prý Maastrichtská). Jedni o něco dřív, druzí o chviličku později. Normálním jazykem řečeno – zadlužování nemá být zastaveno, jen o něco málo zpomaleno. Razantně bouchnout (pravicí) do stolu na způsob Thatcherové či Reagana – ale fuj, to se přece mezi slušně vychovanými socialisty nenosí (čímž samozřejmě neříkám, že v Británii a USA byly problémy rozpočtu vyřešeny druhý den po volbách).
Otázka třetí – penzijní systém.
Ostýchavé, opatrné náznaky, že současný systém je neudržitelný (jak jedni, tak druzí). Trapně slabošské přenášení politické zodpovědnosti na experty z Bezděkovy komise. Ani náznak principiálně pravicového, chlapského postoje: Přestaneme vás okrádat o vámi vytvořené hodnoty, ostatní je váš problém.
Otázka čtvrtá – totálně socialistické zdravotnictví.
Ani náznak opravdové snahy postavit tento rozvrácený sektor důležitých služeb na normální, fungující, tedy tržní a konkurenční principy. Absolutní nezájem vyrvat ho ze spárů zmonopolizovaných poskytovatelů (pojišťovny, výrobci léků, lékařská komora) a vrátit ho pod kontrolu zákazníků (pacientů).
Otázka pátá – vzdělávací systém.
O radikálním odstátnění, o přenesení zodpovědnosti za vzdělání na jednotlivce a rodinu, o Jeníčkovi a Mařence.
Mimochodem jsem zvědav, jak dlouho bude našim čackým pravičákům trvat hygienická očista Ministerstva školství, zavšiveného až po střechu gendristy, ekologisty a feministkami.
Směřuji k jedinému závěru – od této garnitury poněkud umírněných socialistů, prezentované s mediálním bengálem jako „vláda pravého středu“ nemůžeme očekávat nic jiného, než další vlnu diskreditace opravdového liberalismu a konzervatismu. Na konci jejich období to bude mít pravice zase o něco těžší. Počítejme s tím raději už teď.