Evoluční a kreační teorie jsou empiricky nedokazatelné

V souvislosti s posledními prezidentskými volbami ve Spojených státech, ve kterých se o post nejmocnějšího muže planety ucházel i Albert Gore, který získal největší počet hlasů Američanů, ale naštěstí nevyhrál, se zdá více než potřebné znovu prověřit platnost evoluční teorie (dále jen e.t.). Kromě Adolfa Hitlera a teoretiků marxismu tuto přírodovědeckou teorii totiž jako pravdivou přijal i bývalý víceprezident Al Gore: „Období velkého globálního ochlazení, které se postupně rozvinulo před více než 5 milióny let, se časově shoduje s příchodem prvních hominidů takzvaných australopitéků. Podle názoru řady vědců byl způsoben tím, že alespoň jeden druh stromových lidoopů byl schopen se adaptovat na zmizení lesních porostů; naučil se získávat potravu na zemi a chodit po dvou. Tím si uvolnil ruce, vývojově určené ke šplhání po větvích, k nošení potravin a předmětů, z nichž některé se později staly nástroji. Druhé období globálního ochlazení před 2,5 milióny let, prudší a výraznější, bylo podle těchto názorů impulsem či evolučním stimulem, jenž vedl ke vzniku nové, pokročilejší větve robustních australopitéků. Ti byli posléze nahrazeni rodem Homo, který se objevil asi před 100 000 lety po čtyřech poměrně krátkých (v geologickém měřítku), ale extrémně chladných ledových dobách, jež bezprostředně předcházely té poslední. V tomto období ohromných ekologických změn se odměny v podobě přežití dostalo majitelům větších mozků, které byly nezbytné k adaptaci na rychle se měnící klimatické podmínky. Tyto nové objevy, které uvádějí vznik druhu Homo sapiens do souvislosti s globálními klimatickými změnami, vyřešily jednu ze záhad naší historie, neboť představují (alespoň v ekologickém smyslu) chybějící článek naší evoluce . A protože politické realizace evolucionismu v národně socialistické a třídně socialistické podobě, jejichž logickou součástí je e.t., skončily holocaustem a gulagem, nebude jistě na škodu podívat se poněkud podrobněji na samotnou přírodovědeckou teorii a její logické zdůvodnění. Tzv. „spor o Darwina“, který ve Spojených státech stále probíhá, jistě nalezne své příznivce i v České republice, kde drtivá většina společnosti přijímá evoluci jako samozřejmý fakt.

Jak uvádí Phillip E. Johnson ve své knize Spor o Darwina, jeden americký paleontolog Colin Patterson vystoupil v roce 1981 v Americkém přírodopisném muzeu s přednáškou, ve které e.t. označil za pseudovědeckou. Kromě jiného „Patterson svým posluchačům z řad odborníků položil otázku, která odrážela jeho vlastní pochybnosti o mnohém z toho, co se považuje za jisté poznatky o evoluci: Můžete mi říci něco, co víte o evoluci, jednu jedinou věc – a je to pravda? Již jsem se takto zkoušel ptát geologů ve Fieldově přírodopisném muzeu a jedinou odpovědí, které se mi dostalo, bylo mlčení. Ptal jsem se i členů semináře evoluční morfologie na chicagské univerzitě, což je velice prestižní skupina evolucionistů, a odpovědí bylo jen dlouhé mlčení a nakonec jeden člověk řekl: ‚Jedno vím - neměla by se vyučovat na středních školách.‘.“ Pattersonovy skeptické názory však nenašly ve vědecké obci širší podporu. „Naopak: poté, co někdo rozšířil tajný přepis jeho přednášky (samizdat i v USA?!?, pozn. J.H.), stal se terčem ostré kritiky ze strany darwinistů a nakonec se od celé této záležitosti distancoval.“ Tento netolerantní postup ze strany darwinistů mimo jakýkoliv rámec slušného postmoderního dialogu tedy sice znamenal paleontologovu porážku, nicméně než Patterson odvolal, „ve své přednášce porovnával kreacionismus (nikoliv nauku o stvoření) s evolucí a obojí charakterizoval jako z vědeckého hlediska prázdné teorie, které jsou zastávány především na základě víry“ .

I následující soubor textů bude věnován metodě a logice postupu, které vedou k závěru o platnosti e.t. nebo o platnosti kreační teorie, a jeho cílem je ukázat, že evolucionistická i kreacionistická3 argumentace, které jsou založeny na metodice moderní vědy, jsou jakožto důkaz z metodického hlediska nepřijatelné. Vzhledem k tomu, že v dnešní době převládá evoluční světonázor, budeme se celkově věnovat především evoluční teorii a kreační teorie a kreacionistická argumentace budou spíše doplňkem. Na konci seriálu snad však bude zřejmé, že podstata omylu v dokazování evoluční a kreační teorie je stejná na obou stranách sporu.

Samotnou e.t., kterou se evolucionisté snaží dokázat, snad není třeba opakovat. Přejděme proto rovnou k argumentaci. Pro uvedení do způsobu jejího vedení se nejprve podíváme na samotného Charlese Darwina a poté na jednoho současného Darwinova následovníka, kterým je Robert Foley, cambridgeský profesor biologické antropologie.

Darwin ve svém úvodu ke knize O původu člověka , která poprvé vyšla v roce 1871, píše: „... rozhodl jsem se uspořádat své poznámky, abych se mohl přesvědčit, nakolik se dají obecné závěry, k nimž jsem dospěl ve svých předchozích dílech (myšleny závěry, které se týkají vzniku živočišných druhů, pozn. J.H.), uplatnit rovněž na člověka. Lákalo mne to tím více, že jsem ještě nikdy předtím neaplikoval svoje úvahy a pozorování záměrně na jeden určitý druh. Zaměříme-li svoji pozornost na jediný typ, zříkáme se tím silných důkazů vyplývajících ze samotné podstaty příbuzenských vztahů, jimiž jsou spojeny celé skupiny organismů. A tak nezbývá než zaměřit pozornost na stejnorodé struktury, zárodečný vývoj a rudimentární orgány určitého druhu, jímž se chceme zabývat, ať už jím je člověk, či jakýkoli jiný živočich. Samy tyto velké soubory faktů už poskytují, alespoň podle mého soudu, dostatečné a přesvědčivé důkazy ve prospěch principu postupného vývoje.“

Již na tomto krátkém citátu je vidět, v čem Darwinova metoda dokazování spočívá, totiž v tom, že se nějaké obecné teoretické závěry aplikují na skutečnost - zde konkrétně na člověka. To, na co se Darwin při aplikaci zaměřuje, jsou empiricky dostupná fakta poznatelná smysly. Navíc je přesvědčen, že výčet těchto skutečností může prokázat platnost principu. Z jakého důvodu taková fakta podle Darwina prokazují, uvidíme níže. Za povšimnutí rovněž stojí, že příbuzenské vztahy Darwin v případě celých skupin organismů považuje za důkazy. Nicméně zatím lze konstatovat, že materiálem pro dokazování jsou empiricky dostupná fakta, na která se aplikují obecné teoretické závěry a úvahy.

Hned zpočátku je rovněž důležité si všimnout, že důkaz je zde chápán ve smyslu, který se užívá v justici, tedy že nějaký fakt svědčí v něčí prospěch. Neboli, že nějaká skutečnost svědčí ve prospěch či v neprospěch nějakého tvrzení. Jedná se tedy o jiný pojem, než je ve filosofii pojem, který je označován termínem důkaz. V celém dokazování e.t. se oba tyto pojmy vyskytují pod stejným termínem, což částečně vytváří zmatek a zastáncům evoluce poněkud usnadňuje práci se skutečným dokazováním. V podstatě se jedná o nerozlišování mezi prokazováním a dokazováním.

K celé metodě dokazování lze obecně předeslat, že postup spočívá v tom, že se empiricky dostupná fakta vysvětlují z hlediska dokazované teorie. Tedy v tom, že se teorie aplikuje na dostupná fakta a pak se posuzuje, zda jsou vysvětlení faktů teorií uspokojivá. To je dáno tím, že uspokojivá vysvětlení faktů jsou považována za prokazující pravdivost teorie. Kdyby se fakta uspokojivě vysvětlit nedařilo, pak by to znamenalo, že teorie není dokázaná. Podle evolucionistů, kteří svou teorii dokazují touto metodou, by se tak totiž nepotvrdila shoda teorie se skutečností, která je prověřována právě prostřednictvím aplikace teorie na skutečnost. Celá Darwinova kniha je proto koncipována tak, aby množstvím faktů, které je možné prostřednictvím e.t. přesvědčivě vysvětlit, čtenáře přesvědčila, že má Darwin pravdu. Je to obrovské množství známých faktů, jejichž srovnávací výklad má čtenáře přivést k závěru, že e.t. platí i pro člověka. Jádrem metody, kterou se dokazuje, je tedy vysvětlování faktů z hlediska evoluce. Podívejme se, jak tato metoda vypadá v praxi.

Na prvních stránkách své knihy se Darwin snaží v souladu s evolucí vysvětlit nejrůznější skutečnosti. Například to, jak mohlo během vývoje dojít k přeměně některých tělesných orgánů nebo k jejich zániku: „V některých případech došlo k zakrnění orgánů vlivem přírodního výběru, protože při změně způsobu života se stal pro existenci určitého druhu škodlivým. Postupnému zakrňování pravděpodobně často napomáhají dva principy, kompensace a ekonomie růstu, ale je zatěžko pochopit pozdější stadia zakrňování, kdy neužívání učinilo již vše, co lze přičíst na jeho vrub, a kdy úspora dosažená ekonomií růstu by byla zcela nepatrná. Konečný a úplný zánik určité části, která je už natolik nepotřebná a zredukovaná, že tu nemůže působit ani kompensace, ani ekonomie růstu, lze snad nejspíše pochopit pomocí hypothes o pangenesi.“ Cílem dokazovacího postupu tedy je, uspokojivě si vysvětlit známá fakta.

To se pochopitelně vždy zcela dokonale nepovede. Někdy se některá fakta uspokojivě vysvětlit nedaří, a je proto třeba si vymyslet alespoň co nejpřijatelnější hypotézu, která by byla v souladu s dokazovanou teorií: „Uši šimpanze a orangutana se nápadně a podivuhodně podobají lidským uším a příslušné svaly jsou vyvinuty podobně, ale jen zcela nepatrně. Ošetřovatelé v zoologické zahradě mne rovněž ujišťují, že tato zvířata nikdy nehýbají ušima ani je nevztyčují, takže pokud jde o jejich funkci, jsou ve stejně rudimentárním stavu, jako lidské uši. Proč tato zvířata a rovněž tak předchůdci člověka ztratili schopnost vztyčovat ušní boltce, nemůžeme říci. I když mě tento názor zcela neuspokojuje, stalo se tak možná proto, že žili stromovým způsobem života a měli velkou sílu, takže byli jen málokdy vystaveni nebezpečí, během dlouhého období pak jen zřídka kdy pohybovali ušima a postupně ztratili schopnost jimi pohybovat vůbec.“

Předmětem vysvětlování jsou pochopitelně nejrůznější známé skutečnosti. Jedním z nejcharakterističtějších znaků člověka je jeho vzpřímená chůze. I Darwin se proto snaží tento fakt vysvětlit: „Jakmile některý pradávný člen z dlouhé řady primátů opustil převážně stromový původ života, protože si začal obstarávat potravu jiným způsobem, anebo že se změnily podmínky jeho životního prostředí, změnil i svůj obvyklý způsob života, takže se z něj stával buď výhradně čtvernožec, anebo dvounožec. Paviáni žijí v kopcovitých a skalnatých krajinách, po vysokých stromech šplhají jen z nutnosti a osvojili si téměř psí způsob chůze. Dvounožcem se stal jedině člověk a podle mého názoru můžeme částečně sledovat, jak si osvojil svůj přímý postoj, který je jednou z jeho nejcharakterističtějších vlastností. Člověk by nikdy nebyl získal své dominantní postavení na světě, kdyby nedovedl používat rukou, tak obdivuhodně uzpůsobených, aby prováděly všechno podle jeho vůle. Sir C. Bell zdůrazňuje, že „ruka nahrazuje všechny nástroje a spolu s intelektem staví lidskou bytost na nejvyšší stupeň“. Ale ruce a paže by těžko mohly dospět k takové dokonalosti, aby si vyráběly zbraně nebo vrhaly kameny a oštěpy na přesný cíl, pokud by byly trvale užívány k chůzi a nesly zároveň celou váhu těla, nebo, jak jsme již poznamenali, pokud by byly zvláště uzpůsobeny ke šplhání po stromech. Při tak drsném používání by se otupil hmat, na jehož jemnosti nejvíce záleží. Z těchto důvodů bylo pro člověka jen výhodou, že se stal dvounohým, a navíc je pro mnoho úkonů přímo nutné, aby obě paže a celá horní část těla byly volné; má-li to člověk dokázat, musí pevně stát na obou nohou. Aby dosáhl této velké přednosti, nohy se zploštily a zvláště palec se změnil, ale to zároveň znamenalo, že téměř úplně ztratil svou uchopovací schopnost. (.)

Je-li pro člověka výhodou, že stojí pevně na svých nohou a má obě ruce a paže volné, o čemž nelze po jeho tak úspěšném boji o zachování existence pochybovat, nevidím důvod, proč by nemělo být výhodné pro předchůdce člověka, že se stále více napřimoval a stával se dvounožcem. (.) Kdyby byly vymřely gorily a některé příbuzné typy, mohli bychom velmi přesvědčivě a pravdivě tvrdit, že zvíře se nedá postupně změnit ze čtyřnožce na dvounožce, a všechny jednotlivce v přechodném stadiu bychom označili za velmi špatně vybavené k chůzi. Ale víme, a stojí to za zamyšlení, že lidoopi jsou právě nyní v přechodném stadiu a nikdo nepochybuje o tom, že jsou vcelku dobře uzpůsobeni svým životním podmínkám. Tak gorila běží šouravě a klátí se ze strany na stranu, ale ještě častěji se pohybuje po skrčených předních končetinách. Dlouhoruké opice někdy užívají svých paží jako berel a posunují mezi nimi tělo kupředu a některé druhy gibbonů chodí a běhají zpříma a poměrně rychle, aniž je to kdo učil. Pohybují se však neobratně a mnohem nejistěji nežli člověk. Zkrátka u současných opic vidíme, že chůze je u nich na vývojovém stadiu mezi chůzí čtyřnožce a dvounožce, ale jak tvrdí nezaujatý pozorovatel, lidoopi se svou stavbou blíží spíše dvounohému nežli čtyřnohému typu.“

Kromě toho, že je na tomto citátu vidět, že Darwin řeší především, jak člověk získal vzpřímený postoj a nikoliv zda je vůbec taková přeměna možná, je dobré si při čtení uvědomit, že vysvětlení dávají smysl pouze tehdy, pokud přistoupíme na platnost evoluce ještě předtím, než fakta začneme vysvětlovat. Jedině z hlediska skutečnosti, že k evoluci skutečně došlo, je například možné přijmout vysvětlení, že předchůdce člověka nemohl ruce trvale používat k chůzi nebo ke šplhání po stromech, protože jinak by ruce neměly k vývoji do lidské podoby šanci. Toto vysvětlení totiž vychází z přijetí platnosti postupné evoluční přeměny primátů v člověka. Pokud však evoluci neuznáme jako pravdivý axiom, jímž se skutečnost vysvětluje ještě před jeho samotným dokázáním, pak tato argumentace svědčí spíš pro to, že když by ruce a paže mohly k takové dokonalosti dospět jen velmi těžko, pak je velmi nepravděpodobné, že by nějaký dávný živočich, který paže užíval především k chůzi nebo ke šplhání po stromech, mohl být předchůdcem člověka a že k evoluci mohlo vůbec kdy dojít.

Rovněž tak tvrzení, že dvounohost je výhodou, což mělo údajně vést k tomu, že se předchůdce člověka postupně napřímil, vychází z předpokladu, že člověk vznikl evolucí. Darwin totiž výhodnost dvounohosti dedukuje právě z předpokladu o výběru úspěšných druhů bojem o existenci a z faktu, že člověk nyní chodí po dvou - protože dnes člověk existuje a chodí po dvou, pak to znamená, že dvounohost je výhoda, protože v evoluci přinesla úspěch. Stejné je to i s tvrzením, že současné opice jsou v přechodném vývojovém stadiu. I to lze totiž tvrdit jedině v případě, že již evoluci bereme jako pravdivou. V rámci důkazního postupu jsou to však zatím pouhé dedukce z ještě nedokázaného předpokladu. To, že argumentace vychází z přijetí teze jako pravdivé ještě předtím, než se teze dokazuje, je výborně vidět i na příkladu s gorilami. Je to sice hypotetický příklad proti evoluci, nicméně metoda je stejná. Jak si Darwin uvědomuje, kdyby gorily nebyly, bylo by z hlediska oponenta evoluce dokazujícího stejnou metodou možné tento fakt přesvědčivě vysvětlit tak, že když mezi opicemi a lidmi nejsou lidoopi, pak k evoluci nedošlo. Fakta by jednoduše šlo z hlediska Darwinovy metody přesvědčivě vysvětlit tak, že by svědčila proti evoluci.

Při dokazování evoluce se snaha vysvětlit jednotlivé skutečnosti týká například i společenských a morálních vlastností člověka: “Obraťme nyní pozornost k společenským a morálním vlastnostem. Aby se pravěcí lidé nebo opicím podobní předchůdci člověka mohli stát společenskými, museli získat totéž instinktivní cítění, které vede ostatní živočichy, aby žili pospolu, a bezpochyby projevovat i stejné obecné náklonnosti. Byli zřejmě nešťastní, když se museli odloučit od svých druhů, k nimž cítili i určitou lásku, varovali se navzájem před nebezpečím a pomáhali si v útoku i obraně. To vše předpokládá určitou míru soucítění, věrnosti a statečnosti. Takové společenské vlastnosti, o jejichž nesmírném významu pro živočichy nikdo nepochybuje, získali zřejmě podobným způsobem i předchůdci člověka, a to přírodním výběrem, jemuž napomáhal vrozený zvyk.“ Tímto způsobem se Darwin postupně snaží vysvětlit veškerá jemu známá fakta, která považuje za důležitá. Probírat všechny jednotlivosti však nemá smysl. Jde totiž především o samotnou metodu dokazování.

Dostáváme se tedy k poznání, že evoluce se dokazuje na základě předchozího uznání její pravdivosti: „Veliká mezera v organickém řetězu mezi člověkem a jeho nejbližšími příbuznými, která se nedá překlenout žádným vyhynulým ani žijícím druhem, se často uváděla jako závažná námitka proti názoru, že člověk pochází z nějaké nižší živočišné formy, avšak těm, kdo zastávají myšlenku evoluce, nemůže tato námitka připadat nikterak závažná.“ Nebo: „Každý přírodovědec, který uznává princip vývoje, bude souhlasit s tím, že obě hlavní skupiny opic - úzkonosé a širokonosé - i se svými podskupinami vzešly ze společného, nesmírně dávného předka.“ A do třetice: „Přijmeme-li tento závěr o původu člověka, pak největší problém, který před námi vyvstává, je vysoká úroveň našich rozumových schopností a morálních kvalit.Každý, kdo uznává princip vývoje, však jistě pochopí, že rozumové schopnosti vyšších živočichů, které mají stejný základ jako u člověka, jsou schopny dalšího zdokonalování.“ Jinými slovy, pokud přistoupíte na pravdivost teze, pak si jí dokážete dokázat, protože si fakta dokážete tezí vyložit tak, aby tezi odpovídala. Je to de facto dodatečné přesvědčování již přesvědčených.

Proto je v případě, že se vyskytne námitka proti konkrétnímu vysvětlení, velmi jednoduché se s ní vyrovnat. Aby totiž námitka byla účinná, musela by směřovat proti principu, kterým se vysvětluje, a nikoliv proti samotnému vysvětlení, u nějž jde již jen o jeho přesvědčivost: „Nedochovaly se sice fosilní pozůstatky, které by spojovaly člověka s jeho opičími předky, ale tomu nebude nikdo přikládat zvláštní význam, seznámí-li se s vývody sira C. Leylla, který ukazuje, že u všech tříd obratlovců byly nálezy fosilních pozůstatků velmi řídké a náhodné. Neměli bychom také zapomínat, že oblasti, v nichž by bylo nejspíš možné najít nějaké pozůstatky spojující člověka s vyhynulou předlidskou bytostí, nebyly doposud geologicky prozkoumány.“

Darwin fakta prostě posuzuje pouze z hlediska platnosti evoluce. Díky přesvědčení o pravdivosti e.t. tak například dokáže příznivě vysvětlit i fakt, který v logice této teorie svědčí v její neprospěch. Námitka o nedostatku přechodů totiž vychází z toho, že e.t. přepokládá přechody a pokud přechody nejsou nalezeny, pak to teorii nepotvrzuje, ale spíš to ukazuje na to, že je mylná. Darwin však námitku jednoduše odmítá odvoláním se na vývody sira Leylla, který ukazuje, že přechody jsou řídké a náhodné i v případě všech obratlovců. Tím však není námitka z hlediska oponenta vyřešena, ale ve skutečnosti je ještě posílena, protože fakt všeobecného nedostatku přechodů svědčí spíše o tom, že k evoluci nedošlo.

Darwinovi nečiní žádný problém argumentovat příkladem, kterým namítá oponent, právě proto, že východisko svého vysvětlení bere jako pravdivé. Když platí evoluce, není problém nedostatek přechodů u všech obratlovců logicky vysvětlit jako potvrzení evoluce. Jedno z vysvětlení by například mohlo znít, že vývoj by měl být všude obdobný, a proto podobnost v nemožnosti nalézt přechody u všech tříd obratlovců odpovídá teorii. Stačí jen zapojit fantazii a dodržovat logiku při rozvíjení předpokladu, kterým je e.t. Pokud ovšem nevycházíme z platnosti evoluce, pak můžeme, stejně jako Darwin, přikládat vývodům sira Leylla význam, ale chceme-li být poctiví, musíme nadále setrvat v pochybnosti o platnosti teorie.

Kam vede tato metoda dokazování, která vychází z přijetí teorie, jež má být dokázána, jakožto pravdivé ještě před samotným provedením důkazu, si můžeme dobře předvést na následujícím příkladu: „Každý zastánce evoluční teorie připustí, že pět velkých tříd obratlovců, jmenovitě savci, ptáci, plazi, obojživelníci a ryby mohou být všichni odvozeni z jediného prototypu, neboť mají mnoho společného, zejména ve svém embryonálním stadiu. Jelikož třída ryb představuje nejnižší stupeň a existovala ještě dříve než ostatní, můžeme dojít k závěru, že všichni příslušníci říše obratlovců pocházejí z nějakého živočicha připomínajícího rybu. Názor, že tak rozdílní živočichové jako opice, slon, kolibřík, had, žába a ryba mohou všichni pocházet z týchž rodičů, může připadat až zrůdný všem, kdo nesledovali v poslední době pokrok v přírodních vědách. Neboť tento názor předpokládá, že již dříve existovaly články, pevně spojující všechny formy, které jsou dnes tak naprosto rozdílné.“ Zastánce evoluce připustí, že třída ryb představuje nejnižší stupeň, protože již předpokládá evoluci, z níž dedukuje svá vysvětlení faktů. Ale ten, kdo ještě neví a nepředpokládá, nemůže k ničemu takovému logicky dospět. Nemá totiž závěr o živočichovi připomínajícím rybu z čeho vyvodit. Pokud ještě neví, zda evoluce platí čí nikoliv, nemůže vyvozovat, že třída ryb je nejstarší a že představuje nejnižší stupeň. Nemůže pak dojít ani k závěru, že všichni obratlovci mají nějakého společného rybího předka. Fakt existence článků, které spojují rozdílné živočišné formy, je totiž dedukován z evoluční teorie, která ještě není dokázaná.

Odhlédněme nyní od problému, zda úspěšné vysvětlení faktů teorií skutečně znamená potvrzení její pravdivosti, a podívejme se ještě na to, kdy je podle Darwina vysvětlení možné přijmout jakožto prokazující. Co je kritériem (to, podle čeho se posuzuje), podle nějž poznáme, že vysvětlení lze přijmout. Darwin například píše: „V obou předchozích kapitolách jsme viděli, že člověk nese ve své tělesné stavbě jasné stopy svého živočišného původu, avšak je možno i namítnout, že v tomto závěru musí být nějaký omyl, neboť člověk se se svými rozumovými schopnostmi značně odlišuje od všech ostatních živočichů. (.) Vtéto kapitole bych chtěl ukázat, že mezi psychickými vlastnostmi člověka a vyšších savců není základního rozdílu. Každý bod tohoto thematu by se dal rozvinout do zvláštní studie, ale zde se jím můžeme zabývat jen zcela stručně. Vzhledem k tomu, že nebyla obecně přijata žádná klasifikace psychických schopností, uspořádám své poznámky tak, jak to nejvíce vyhovuje mému účelu, a zvolím fakta, která mě nejvíce zaujala, v naději, že zapůsobí i na čtenáře.“ Po několika stránkách, které obsahují podrobný výčet a srovnání lidské a zvířecí inteligence, Darwin píše: „Myslím, že jsem dostatečně prokázal, že člověk a vyšší živočichové, zejména primáti, mají některé instinkty společné.

Výklad faktů musí být takový, aby dostatečně prokázal to, co teorie předpokládá, zde konkrétně živočišný původ člověka. Cílem důkazního postupu je proto podat tak přesvědčivá vysvětlení faktů, aby čtenář pod tlakem přesvědčivosti uznal teorii jako schopnou vysvětlovat, a potažmo tedy i jako pravdivou. Shoda teorie se skutečností se prokazuje vysvětleními, která jsou přesvědčivá. Pokud vysvětlení tuto kvalitu mají, pak jsou považována za uspokojivá a přijatelná, a tedy prokazující. Kritériem pravdivosti teorie, respektive její shody se skutečností, je v důsledku toho přesvědčivost vysvětlení nejrůznějších dostupných faktů. Každý přesvědčivě vysvětlený fakt je chápán jako důkaz v soudním slova smyslu. Čím více je takových faktů, tím je teorie považována za pravděpodobnější. Jedná se vlastně o induktivní úsudek na všeobecnou schopnost teorie vysvětlovat na základě mnoha vysvětlených faktů.

Ke kritériu přesvědčivost se ještě vrátíme u dokazování společného předka. Jeho dokázání totiž Darwin věnuje největší úsilí a hodnocení vysvětlení na základě přesvědčivosti, jež je dána jasností, je na něm lépe vidět.

Shrneme-li si na závěr metodu argumentace, pak je následující: základem pro důkaz jsou empirická fakta a teorie. Cílem důkazního postupu je dokázat shodu teorie s fakty, protože shoda znamená její pravdivost. Shoda se dokazuje prostřednictvím vysvětlování faktů teorií. To vychází z předpokladu, že když je nějaká teorie správná, musí být skutečnost jejím prostřednictvím vysvětlitelná; že vysvětlitelnost skutečnosti je nutnou a zároveň postačující podmínkou, prokazující shodu teorie se skutečností, respektive její pravdivost. Prostředkem dokazování je tedy vysvětlování faktů z hlediska teorie a kritériem pravdivosti teorie je schopnost vysvětlovat skutečnost.

Aby však konkrétní vysvětlení faktů skutečně prokazovalo pravdivost teorie, musí mít určitou kvalitu, která potvrdí, že je přijatelné, že fakta vysvětluje uspokojivě, že má skutečně schopnost vysvětlovat. Tou kvalitou, kterou musí vysvětlení mít, je přesvědčivost. Kritériem přijatelnosti vysvětlení, a potažmo i schopnosti teorie vysvětlovat, je tedy přesvědčivost, která je dána jasností vysvětlení. Pokud je vysvětlení faktů jasné, a tedy přesvědčivé, a tím pádem přijatelné, pak je shoda teorie se skutečností považována za prokázanou. Čím více je takových vysvětlení, tím více je důkazů¹⁷ prokazujících její pravdivost.

Všeobecná schopnost teorie vysvětlovat fakta, se pak vyvozuje na základě velkého množství přesvědčivých vysvětlení. Je to de facto induktivní úsudek z mnoha případů. Teorie přesvědčivě vysvětluje mnoho skutečností, je tedy pravděpodobné, že dokáže vysvětlit všechny. Jinými slovy, protože jsme se dostatečně přesvědčili o její schopnosti uspokojivě vysvětlovat fakta, můžeme ji uznat jako pravdivou.

„Každý, kdo by chtěl zodpovědět otázku, je-li člověk přeměněným potomkem nějaké předchozí živé bytosti, by pravděpodobně nejdříve zjišťoval, liší-li se od ní třebas jen nepatrně ve své tělesné stavbě a duševních vlastnostech,… (…) Nejprve se podíváme, nakolik tělesná stavba člověka prokazuje jasnější, či méně jasné stopy jeho živočišného původu. V následujících dvou kapitolách se budeme zabývat rozumovými schopnostmi člověka ve srovnání s rozumovými schopnostmi nižších živočichů.“ ¹⁸

Pokud se týče dokazování předka, je metoda v obecných rysech stejná jako dokazování e.t. samotné, tzn. že i tato hypotéza se dokazuje interpretací faktů z hlediska hypotézy. Předek má pro celou e.t. ten význam, že je nutnou a zároveň postačující podmínkou evoluce. Pokud má být totiž evoluce pravdivou, alespoň některé z dnešních různých druhů musely vzniknout ze společného předka. Pokud by se jeho existenci podařilo prokázat, pak by to znamenalo, že když dnešní různé druhy měly společného rodového předka, musely se v čase teprve vývojem rozrůznit. Společný předek by proto znamenal existenci vývoje, a tedy i pravdivost principu vzniku druhů přeměnou. Naopak vyvrácení předka by znamenalo mylnost celé teorie, protože předek je nutnou podmínkou evoluce.

Dokazování předka spočívá v tom, že když zaměříme pozornost na fakta, můžeme na základě jejich porovnávání dokázat pravdivost hypotézy společného předka. A co je třeba při srovnávání faktů konstatovat?

„Vulpian poznamenává: „Skutečné rozdíly mezi mozkem člověka a vyšších opic jsou velmi malé. Není třeba se v tomto směru oddávat žádným iluzím. Podle anatomické stavby mozku je člověk mnohem blíže lidoopům, nežli tito ostatním savcům, dokonce některým čtverrukým opicím, kočkodany a makaky nevyjímaje.“ Bylo by však zbytečné uvádět zde další podrobnosti o shodách mezi člověkem a vyššími savci ve stavbě mozku a všech ostatních částech těla. … Chápan, jedna z opic Nového světa, nechtěla po loknutí jednoho doušku brandy tento hnusný nápoj ani vidět a ukázala se moudřejší než leckterý člověk. Tato sama o sobě málo významná fakta dosvědčují, jak podobné musí být chuťové nervy u opic a člověka a jak podobně reaguje celý jejich nervový systém. (…) Celý průběh vůbec nejdůležitější funkce, reprodukce druhu, je uvšech savců nápadně stejný, počínaje prvním dvořením samce až po narození a krmení mláďat. Opice jsou po narození téměř stejně bezmocné jako naše děti a uněkterých rodů se mláďata odlišují od dospělých stejně jako naše děti od svých dospělých rodičů. Někteří autoři považují za jeden z nejvýznamnějších rozdílů ten fakt, že lidské mládě dospívá mnohem později než mláďata všech ostatních živočichů, avšak podíváme-li se na lidské rasy, které žijí v tropických krajích, není rozdíl tak veliký, neboť orangutan, jak je známo, dospívá až mezi desátým a patnáctým rokem. Muž se liší od ženy velikostí, tělesnou silou, ochlupením a také duševními vlastnostmi stejně, jako se liší obě pohlaví umnoha živočichů. Takže v celkové stavbě, v jemné struktuře tkání, chemickém složení a konstituci jsou si člověk a vyšší živočichové, zejména lidoopi, velice blízcí. Člověk se vyvíjí z vajíčka, které má asi pětinu milimetru v průměru a nikterak se neliší od vajíček jiných živočichů. V počátečním stadiu je samotné embryo sotva rozlišitelné od zárodků jiných zástupců obratlovců. (…) Po předcházejících tvrzeních, které vyslovily autority tak povolané, by bylo zbytečné, abych tu uváděl řadu převzatých podrobností, dokazujících, že lidský zárodek je velice podobný zárodkům jiných savců. Lze snad ještě dodat, že lidský zárodek je mnoha jednotlivostmi své stavby shodný i s dospělými jedinci určitých nižších živočichů.“ ¹⁹

To, co Darwina na faktech při dokazování předka zajímá, je podobnost, kterou je na nich možné při porovnávání nalézt. Podobnost se může týkat v podstatě čehokoliv. Odhlédněme od toho, zda jsou výše uvedené podobnosti přijatelné i pro dnešní vědu, podstatná je totiž metoda, kdy se teze předka dokazuje na základě výčtu podobností. Můžeme něco tvrdit, protože existují podobnosti. To, co se hypotézou předka vysvětluje, je tedy faktická podobnost. Ale proč podobnost?

Další otázka proto zní, proč by měla podobnost plnit funkci soudního důkazu? Co je důvodem skutečnosti, že tato podobnost prokazuje existenci společného předka? Darwin píše: „Povšimnou- li si přírodovědci, že dvě nebo více zdomácnělých ras nebo značně příbuzných forem se velmi podobají mnoha podrobnostmi ve zvycích, vkusu a sklonech, vidí v této skutečnosti doklad toho, že tyto rasy a formy pocházejí ze společného předka, který takové vlastnosti měl, a že by se proto všechny měly řadit k témuž druhu.“ ²⁰ Oním důvodem je předpoklad, že rodově příbuzné je podobné, že určitá míra podobnosti implikuje rodovou příbuznost. „Přesáhl bych značně rámec své práce a příliš překročil hranice svých znalostí, kdybych chtěl jen vyjmenovat nesčetné znaky, v nichž se shoduje tělesná stavba člověka a jiných primátů. Tímto námětem se podrobně zabýval náš veliký anatom afilosof prof. Huxley a dospěl k závěru, že člověk se ve všech částech svého těla odlišuje od vyšších opic méně, nežli tyto opice od nižších příslušníků téže skupiny. A proto „nemáme právo zařazovat člověka do zvláštního řádu“.“ ²¹

Ale co je důvodem přesvědčení, že podobnost je důsledkem příbuznosti? Zde se dostáváme ke stejnému problému, jaký existuje u všeobecného dokazování teorie, kdy se z předpokladu, který má být dokázán, zde konkrétně z hypotézy společného předka, odvodí, že pokud jsou nějaké formy příbuzné, pak to znamená, že si budou v určité míře podobné.

„Homologické utváření celého těla u členů těchže tříd pochopíme, připustíme- li, že se vyvíjely ze společného předka a později se různě přizpůsobovaly různorodým podmínkám. Kdybychom se opírali o jakýkoliv jiný názor, pak by nám podobnost lidské ruky s opičí, s nohou koně, s ploutví tuleně a s létací blanou netopýra byla naprosto nepochopitelná. Tvrdit, že byly všechny stvořeny podle téže ideální představy, není žádné vědecké vysvětlení. Uznáme-li vývoj, pochopíme jasně, jak je možné, že na základě principu variace, uplatňujícím se v poměrně pozdním embryonálním stadiu a dědícím se ve stadiu tomu odpovídajícím, zachovávají si s menší či větší dokonalostí základní stavbu svého společného předchůdce. Ničím jiným nebyla dosud vysvětlena ohromující skutečnost, že zárodky člověka, psa, tuleně, netopýra a plaza nelze z počátku od sebe rozlišit. Abychom pochopili existenci rudimentárních orgánů, musíme pouze předpokládat, že tyto orgány vlastnil v dokonalém stavu nějaký dávný předek a že se za změněného způsobu života značně zredukovaly… Tak lze pochopit, jak došlo k tomu, že člověk a jiní obratlovci se utvářeli podle stejného společného vzoru, že prošli stejnými ranými stadii vývoje a že dosud mají určité stejné rudimenty. Měli bychom proto otevřeně připustit i jejich společný původ. Zastávat jiný názor znamená, že naše vlastní tělesná stavba i utváření všech živočichů kolem nás je pouhou léčkou, která byla nastražena našemu úsudku.“ ²²

Jak je vidět, existence společného předka je zdůvodněna prostřednictvím podobnosti – protože existují podobnosti, existuje předek. Podobnost je však zase odůvodněna předkem – protože existuje předek, existují podobnosti. Jak si sám Darwin dobře všímá, bez předpokladu společného předka je podobnost naprosto nepochopitelná. Bez předpokladu předka, z nějž se vyvozuje, že příbuzné druhy si jsou podobné, by jednoduše nebylo možné předka podobnostmi prokazovat. Předpokládaná existence předka totiž odůvodňuje, že podobnosti jsou důsledkem příbuznosti. Na platnost hypotézy předka, jehož existence má být teprve dokázána, je proto třeba přistoupit ještě před dokazováním. Jinak fakta nedávají žádný smysl. Pokud nemáme jistotu, že předek skutečně existuje, pak nám je podobnost k ničemu.

Je také dobré si všimnout, že z předpokladu předka lze podle Darwina pochopit, jak k vývoji došlo, v důsledku čehož bychom měli otevřeně²³ připustit jeho existenci. Tzn. že jeho existenci máme připustit proto, že si prostřednictvím předka dokážeme fakta vysvětlit. Problémem však je, zda k vývoji vůbec došlo, zda můžeme předka jako předpoklad, jímž se podobnosti vysvětlují, uznat jako pravdivý, a nikoliv to, jestli si skutečnost dokážeme hypotézou vysvětlit tak, abychom pochopili, jak k vývoji došlo.

Základní otázka proto spočívá v tom, zda je tato metoda dokazování dogmatu prostřednictvím aplikace dogmatu na skutečnost vůbec použitelná. Zda můžeme postupovat tak, že existenci předka přijmeme jako pravdivý fakt bez předchozího důkazu a pak si tuto víru zpětně potvrdíme aplikací hypotézy na skutečnost. Teprve po případném pozitivním vyřešení tohoto problému bychom mohli přistoupit na existenci předka a poté si jím faktickou podobnost vysvětlovat a zkoumat, zda je vysvětlení uspokojivé.

Do této otázky se však pustíme později. Teď se ještě podívejme, kdy je podle Darwina možné na základě podobností přijmout hypotézu předka jako prokázanou?

Co je tedy kritériem, na jehož základě lze usoudit, že lze vykázanou podobnost přijmout jako prokazující? Kdy je možné dospět k přesvědčení, že podobnosti skutečně odpovídají hypotéze společného předka, a je tedy možno jeho existenci považovat za dokázanou? Darwin například píše: „Za pozornost by však stály některé znaky, které nesouvisí tak přímo či jasně se stavbou těla, ale jasně ukazují na tuto shodu či příbuznost. Člověk se může nakazit od nižších živočichů a naopak, …“ ²⁴ Nebo na jiném místě: „Protože drobné bezvýznamné shody mezi člověkem a primáty nejsou v běžných systematických dílech uváděny a protože, je-li jich více, ukazují jasně na naši příbuznost s těmito zvířaty, chtěl bych některé z těch shodných rysů zvláště zdůraznit.“ ²⁵ A konečně: „I když připustíme, jak tvrdí někteří přírodovědci, že rozdíl mezi člověkem a jeho nejbližšími příbuznými v tělesné stavbě je značný, a když budeme souhlasit i s tím, že je mezi nimi nesmírný rozdíl v duševních schopnostech, fakta uvedená v předcházející kapitole velmi jasně dosvědčují, že člověk pochází z nějaké živočišné formy, i když nebyly dosud objeveny spojovací články.“ ²⁶

Vzhledem k tomu, že podobnost je považována za důsledek rodové příbuznosti, jde již jen o to, tuto podobnost dostatečně jasně předvést. Neboť ten, kdo akceptuje, že podobnost druhů je důsledkem jejich příbuznosti, musí, pokud chce postupovat logicky a důsledně, podobnosti brát jako potvrzení teze. Hypotézu předka proto můžeme považovat za dokázanou, když se podaří vykázat tolik a takové podobnosti, které dostatečně jasně dosvědčí rodovou příbuznost druhů. Tedy v momentě, kdy je konkrétní jednotlivec subjektivně přesvědčen, že jako soudní důkazy už mu předkládané podobnosti stačí; když člověk ztratí pochybnost o pravdivosti teze, kterou se skutečnost vysvětluje. Descartovsky řečeno, když se to zdá jasné.

Metodicky je postup stejný jako u jiných tezí e.t.. Existence společného předka se dokazuje vysvětlováním faktů z hlediska předpokládané hypotézy. To znamená, že se fakta vysvětlí tak, aby to odpovídalo předpokladu existence předka. Vysvětlená fakta jsou pak chápána jako soudní důkazy. Konkrétně se předek prokazuje výčtem podobností, které lze na nálezech pozorovat. Podobností se prokazuje proto, protože podobnost je podle evolucionistů důsledkem rodové příbuznosti. Jako u soudu zde platí, že čím více důkazů, zde konkrétně fakticky vykázaných podobností, tím je hypotéza považována za lépe prokázanou. Jinak řečeno, když je faktických podobností vysvětlených z hlediska hypotézy tolik, že se to zdá jasné, je třeba existenci předka uznat jakožto pravdivou.

Na konec představení Darwinova postupu si ještě přečteme celkový autorův závěr: „Hlavní závěr, k němuž tato práce dospěla a který nyní zastávají i mnozí přírodovědci, kteří jsou dostatečně oprávněni učinit si zdravý úsudek, je ten, že člověk pochází z nějakého nízce organisovaného tvaru. Základy, na nichž tento závěr spočívá, nebudou nikdy otřeseny, neboť velice podobný zárodečný vývoj u člověka a nižších živočichů i nesčetné shody v jejich tělesné stavbě a konstituci, ať již významné či zcela nedůležité, rudimenty, které se učlověka zachovaly a výjimečné zvraty, k nimž uněj čas od času dochází – to vše jsou skutečnosti, které se již nedají vyvrátit. Vědělo se o nich už dávno, ale až donedávna nám o původu člověka nic neprozradily. Díváme- li se na ně dnes ve světle svých vědomostí o celém organickém světě, je jejich význam nepochybný. Uvážíme- li tento soubor údajů v souvislosti s jinými skutečnostmi, jako je například vzájemná podoba příslušníků téže skupiny, jejich zeměpisné rozšíření v minulosti a v současnosti a jejich geologická posloupnost, vyvstává před námi mocný princip vývoje zcela jasně a pevně. Nelze připustit, že by všechna tato fakta mohla být falešná. Kdo nechce sledovat přírodní jevy odtrženě jako přírodní lidé, nemůže nadále věřit, že člověk je výtvorem nějakého zvláštního aktu stvoření. Musí uznat, že úzká příbuznost lidského zárodku například se zárodkem psa, shodný tvar jeho lebky, končetin a celého těla s ostatními savci bez ohledu na to, k jakému účelu je ta či ona část užívána, občasné znovuobjevení některých útvarů, například několika svalů, které se učlověka normálně nevyskytují, ale jsou běžné učtyřru kých savců, a množství podobných údajů – to vše jasně vede k závěru, že člověk i ostatní savci pocházejí z jednoho společného předka.“ ²⁷

Na Darwinově shrnutí je dobře patrné, že mu zcela uniká problematičnost jeho teorie. Jinak by se neoháněl tvrzením, že základy, na nichž jeho závěr spočívá, nebudou nikdy zpochybněny, a jeho teorie tudíž nebude vyvratitelná. Darwin si jednoduše neuvědomuje, že spor není o základy a fakta, na nichž jeho závěr spočívá. Fakta totiž skutečně nelze vyvrátit. Ale o ta ani nejde. Jde o teorii, kterou se tyto nezpochybnitelné základy a fakta interpretují, a jaká je kvalita této interpretace. Fakta totiž nikdo nefalšuje. Otázka falešnosti se týká teoretického vysvětlení těchto faktů. Ve světle evolučního názoru skutečně vyvstává princip vývoje jasně a pevně, ale to pouze znamená, že pokud předpokládáme evoluci a myslíme logicky správně, že je vysvětlení skutečnosti evolucí přesvědčivé. To ale zdaleka neznamená totéž, co pravdivě ve smyslu shody se skutečností. Evoluční výklad faktů sice je ve shodě s axiomem, ale z toho ještě nutně neplyne jeho pravdivost. Kdo tedy nechce přírodu sledovat prizmatem víry v evoluci, musí si na závěr o její platnosti či mylnosti ještě počkat. To se pochopitelně týká i hypotézy předka.

Shrneme-li celkově Darwinovu argumentaci, která má dokazovat e.t., pak je následující: Mějme teorii evoluce; pokud je teorie pravdivá, pak smyslům dostupné skutečnosti, které nalezneme, budou teorii odpovídat; za odpovídající je lze považovat tehdy, pokud se nám skutečnosti podaří teorií uspokojivě vysvětlit; aby byla vysvětlení uspokojivá, musí být dostatečně přesvědčivá. Pravdivost evoluce, respektive její shodu se skutečností, tedy prokáží přesvědčivě vysvětlená fakta; fakta se daří teorií přesvědčivě vysvětlovat; teorie tedy odpovídá skutečnosti; ergo evoluce je pravdivá.

Jedním z nutných důsledků, který z evoluce plyne, je existence společného předka. Pokud existuje předek, bude se hypotéza předka shodovat se skutečností. Shodu poznáme podle schopnosti hypotézy uspokojivě vysvětlovat fakta. Pokud dokážeme hypotézou předka fakta přesvědčivě vysvětlit, bude to znamenat, že předek existuje. Mějme tedy hypotézu společného předka: existuje- li předek, nalezneme u druhů faktické podobnosti, které prokáží jeho existenci; podobnosti prokáží hypotézu proto, že pokud jsou druhy příbuzné, pak jsou podobné; faktické podobnosti, které hypotéza předka uspokojivě vysvětluje, nalézáme; je jich tolik, že to jasně prokazuje shodu hypotézy se skutečností; ergo předek existuje.

Existuje-li předek, e.t. je pravdivá.

Nyní se podíváme na postup Roberta Foleyho. Foley jakožto současný profesor antropologie odůvodňování celkem přirozeně obohacuje o nově zjištěná fakta, která tehdy Darwin nemohl znát - například mechanismus dědičnosti prostřednictvím genů nebo existenci DNA. V samotné metodě se však neliší. Postupuje tedy tak, že platnost teorie dokazuje prostřednictvím její aplikace na skutečnost a vysvětlováním faktů z hlediska teze. To se pochopitelně týká i dokazování předka. Argumentaci však již nebudeme rozebírat tak podrobně. Každý nechť se pokusí zorientovat sám:

„Budu zde obhajovat názor, že minulost si nelze jen tak představit nebo vymyslet ani ji zrekonstruovat na základě postřehů ze světa dnešního. Stejně tak ale není možné, aby o minulosti vypovídaly pouze kosti, jež jsou doménou paleontologů. K správnému výkladu je nutno zasadit fosilie do širšího rámce vývojových procesů – jinými slovy, do mechaniky darwinovské evoluční biologie.“ ²⁸

„Darwin však evoluci neobjevil. Myšlenky evolucionismu, a dokonce důkazy evoluce byly dobře známy už začátkem devatenáctého století, i dříve. Prosté pojetí světa a jeho biologických systémů jakožto něčeho nestálého a proměnlivého je totiž nasnadě, a je to pojetí přitažlivé. Problémem nebylo to, zda k evoluci dochází, ale prostřednictvím jakého mechanismu se tak děje. (…) Největší Darwinovou zásluhou bylo určení takového mechanismu, jejž nazval přírodním (přirozeným) výběrem.“ ²⁹ I zde je patrné, že evolucionisté vlastně vůbec neřeší, zda k evoluci dochází či nikoliv, to je přijímáno jako přitažlivé dogma. Problémem je pro ně pouze to, jakým způsobem se evoluce děje a jak evoluci vědecky dokázat.

Postup dokazování tedy nevychází z vyřešení platnosti principu evoluce, ale z jeho dogmatického předpokládání. Dogma je pak dokazováno jeho aplikací na skutečnost: „A to je hlavním účelem této knihy: demonstrovat, jak se dá porozumět struktuře lidského vývoje prostřednictvím archeologických nálezů a charakteristik současného člověka i jiných živočichů, pohlížíme-li na ně prizmatem základních principů evoluční biologie.“ ³⁰

I Foley vyhodnocuje nálezy jako Darwin na základě popisu a porovnávání. „Fosilní důkazy navíc tím, že nám představují obrovskou různorodost živých forem v průběhu věků, poskytují možnost srovnání: můžeme díky nim posoudit, co přinesli lidé z biologického hlediska nového, a tedy proč se vyvinuli tam, kde se vyvinuli, a tehdy, kdy se vyvinuli.“ ³¹

O Darwinově knize píše Foley následující: „…spis O původu člověka je mistrovským soupisem zdánlivě nepodstatných maličkostí. Čte-li dnes někdo některou z nedávno vydaných knih o vývoji člověka, patrně ho zaskočí podrobný anatomický popis různých fosilií. Připadá mu, že mezi těmito anatomickými poznatky a tím, co lidi opravdu zajímá, tedy otázka „Kde se tu vzal člověk?“, se rozvírá až směšně hluboká propast. Ale právě v tom tkví podstata vědeckého zkoumání lidstva a jeho místa ve světě přírody. Pokud chceme odpovědět na otázky, jež jsme si položili na začátku knihy, musíme zvolit právě tento přístup. (…) Otázky vzniku lidstva a následně i povahy lidstva nejsou otázkami filosofickými, ale exaktními.“ ³²

I Foley se stejně jako Darwin domnívá, že popisování, porovnávání a vysvětlování faktů v souladu s předpokládanou e.t. vede k dokázání pravdivosti teorie. V předmluvě píše: „Při psaní jsem sledoval v zásadě dva cíle. Za prvé poskytnout čtenáři takové množství informací o vývoji člověka, abych dokázal, že jde o složitý proces návazných událostí, který probíhá v širším evolučním rámci.“ ³³

Dále v knize je dobře vidět celá metoda, kdy se předpoklad dedukovaný z teze potvrdí tak, že se fakta předpokladem vysvětlí, čímž se zprostředkovaně dokáže i samotná teze. Zde konkrétně předpokladem kontinuity.: „…za předpokladu, že vývojový proces probíhá kontinuálně, museli na Zemi před člověkem žít nějací podobní tvorové a před nimi stvoření ještě trochu odlišnější, a tak bychom mohli pokračovat dále, až bychom se dostali až k prvopočátečnímu bahnu. Kontinuita všeho živého je nezbytným prvkem evolučního myšlení a je jednou z Darwinových myšlenek, které měly nejširší dopad. Kontinuita živých forem je důležitá skutečnost, z níž můžeme usuzovat na mnohé. Především na to, že veškerá živá hmota sdílí určité společné vlastnosti. Nejobecnějším společným znakem je sama DNA, zdvojená molekula života, která potvrzuje existenci vývoje. Čím jsou si organizmy bližší, tím více mají společných znaků. Kontinuita je důkazem³⁴, na jehož základě lze rekonstruovat historii života na Zemi a klasifikovat všechny živé organismy. Kontinuita tedy v biologii tvoří základ pro srovnávání, a právě srovnáváním se můžeme dobrat toho, proč a jak evoluce probíhala aprobíhá. (…) Přímým důsledkem přijetí evolučního myšlení bylo zahájení aktivního hledání pozůstatků vyhynulých živočichů a dokladů o různých fázích života na Zemi. Nejvíce se učinilo na poli vývoje člověka. (…) Vyhynulí hominidi dokazují kontinuitu³⁵ vývoje mezi člověkem a lidoopy. Jinak řečeno demonstrují, že se princip kontinuity vztahuje i na člověka stejně jako na ostatní živočichy.“ ³⁶

Společného předka se i Foley snaží prokázat podobností: „…veškerá živá hmota obsahuje stejný chemický materiál a je vystavěna na téže zdvojené molekule deoxyribonukleové kyseliny (DNA). To je důkazem jednoty živých organismů, toho, že jednotlivé formy života mají společný původ. … Flexibilita této molekuly je přímo zázračná, ale ještě senzačnější je to, že je dalším důkazem evoluce i mechanismu, jehož prostřednictvím se uskutečňuje, tedy dědičnosti.“ ³⁷ I DNA je podle Foleyho dalším „důkazem“ proto, že je jednou z mnoha podobností, které jsou dokladem rodové příbuznosti.

Dokázaný předek pak prokazuje i platnost celé evoluce: „Kosterní nálezy hominidů dokazují, že svět byl v minulosti obydlen jakýmisi vývojovými mezičlánky. Jsou to ony pověstné „chybějící články“, které tak rádi přetřásají novináři, kdykoliv někdo vyhrabe ze země novou kost, a které jsou tak oblíbené ukr eacionistů proto, že jsou chybějící. Tyto mezičlánky byly „lidmi před člověkem“. Jsou přímým důkazem³⁸ existence evoluce a vyznačují cestu, po níž se ubírala. Jsou platformou pro ověřování či vyvracení různých konkrétních teorií o vývoji člověka. (…) Bez Darwina by většina z nich nebyla nalezena, a pokud ano, věda by nevěděla, jak si nález vyložit.“ ³⁹ Jak je i zde vidět, empiricky dostupná fakta jsou teprve materiálem pro dokazování prostřednictvím vysvětlování z hlediska předpokladu. Formule - ‚jsou platformou pro ověřování či vyvracení‘ a ‚věda by nevěděla, jak si nález vyložit‘ - dobře ukazují, že samotné nálezy ještě nic neznamenají. Evoluci tedy nedokazují, myšleno filosoficky nedokazují, samotné nálezy, ale teprve až jejich interpretace.

Co dodat závěrem? Snad jedině to, co trefně vystihuje Břetislav Fajkus: „Vědecky vysvětlit nějakou skutečnost (pozorovaný jev, empirickou generalizaci, zákon) znamená umístit ji na správné místo v systému vědecké teorie. Je to v podstatě doplňování mozaiky vědeckých tvrzení v rámci předem daného axiomatického systému.“ ⁴⁰

Jak již bylo řečeno na začátku, je tento seriál věnován především evoluční teorii, a proto bude tento díl, který je věnován kreacionistické argumentaci, velmi stručný. Pod termínem kreacionismus mám na mysli pojem, který zachycuje teorii, jejímž obsahem je, že svět i jednotlivé druhy rostlin a živočichů byly zvlášť stvořeny Bohem, a tato teorie je zdůvodňována metodologií moderní vědy. Nejedná se tedy o náboženskou věrouku, ale o vědeckou teorii. Metoda dokazovacího postupu je stejná jako u evolucionistů, tzn. že se teze prokazuje prostřednictvím vysvětlování dostupných faktů z hlediska dokazované teze. Nemá proto smysl celý postup znovu podrobně rozebírat jako u evoluce. Rozdíl je jen v teoretickém východisku. Protože kreacionistická argumentace de facto vznikla jako reakce na evoluční teorii, je velká část kreacionistických děl věnována i zpochybňování evoluce. My se však k problému vyvracení evoluce dostaneme až v dalších dílech, a proto se nyní zaměříme pouze na dokazovaní kreační teorie.

Jako hlavní příklad nám poslouží kniha Gerarda J. Keanea z roku 1999, která se jmenuje Creation rediscovered . Co je na knize na první pohled patrné, je její formální podobnost s Darwinovou knihou O původu člověka . Kromě již výše zmíněného rozdílu, totiž že je velká část knihy věnována kritice evoluční teorie, je struktura míst, která se týkají dokazování Stvoření, podobná jako u Darwina - je to velké množství nejrůznějších skutečností, jejichž vysvětlováním se autor snaží čtenáře přesvědčit o pravdivosti kreace. Autor často argumentuje i citáty z Bible, a velká část knihy je proto pro filosofickou diskusi nepoužitelná. Kniha je pravděpodobně určena především k přesvědčování již přesvědčených. To ovšem nesouvisí s naším problémem, a proto se můžeme bez potíží soustředit jen na ty autorovy argumenty, které se neopírají o víru. Kromě toho nám i zde půjde především o způsob, jakým se argumentuje, a nebudeme se proto zbytečně zdržovat faktickým obsahem jednotlivých vysvětlení.

Jak je snad již jasné, cílem argumentace je nahromadit co nejvíce skutečností, které lze vysvětlit dokazovanou teorií. Pro toho, kdo se nechce příliš zdržovat zdlouhavým pročítáním podrobností, je v Keanově knize připravena tabulka, v níž jsou fakta přehledně shromážděna a jsou i krátce vysvětlena. Dočteme se například následující: Někteří ptáci migrují mnoho tisíc kilometrů a místo určení hledají instinktem. To vyžaduje naprogramovaní Tvůrcem-Stvořitelem. (Široké variace lidských ras se mohly velmi rychle dostavit z původních dokonalých genů Adama a Evy.) Informační technologie vyžaduje lidského tvůrce. Živé formy vyžadují neviditelného všemohoucího Tvůrce. Prolínající se vrstvy usazenin jsou nejlépe vysvětleny zkázonosnými událostmi potopy a událostmi, které po ní následovaly. Zkamenělé stromy stojící napříč více vrstvami - byly rychle pohlceny usazeninami v kratším čase, než je čas, který strom potřebuje ke ztrouchnivění./ Opály nyní „rostou“ v lahvích - pro jejich formování není třeba tisíců let; stačí několik měsíců./ Galaxie rotující v různě lokalizovaných směrech by nevznikly z bodu exploze velkého třesku, ale jsou vysvětlitelné ve čtvrtém dni scénáře Stvoření./ Ohromující záhadný vesmír se nemohl stvořit sám. Určitě do toho musel být zapojen nějaký bázeň nahánějící Stvořitel. Atd.

Pro lepší účinek jsou v knize i fotky, a to hlavně pokud se týká vesmíru, jehož krása má působit údiv nad Stvořením a vést intuici k přijetí existence Stvořitele. Například je zde podrobně rozebírána podoba Sluneční soustavy: „K plnému docenění myšlenky zvláštního Stvoření v jejím přiměřeném kontextu se vyplatí nejprve poodstoupit a zauvažovat o některých pozoruhodných skutečnostech, které jsou nyní známy o Sluneční soustavě, včetně překvapujících stránek, které byly objeveny teprve v posledních letech po meziplanetárních letech družic jako Voyager.“¹

„Zatímco evoluční vysvětlení vyžadují, aby řád a složitost náhodně povstaly z předpokládaného výbuchu velkého třesku, Sluneční soustava místo toho vykazuje znaky záměrného utváření, spíše než náhodného planetárního ‚vývoje’.”

-Venuše rotuje na opačnou stranu než všechny ostatní planety.

-Uran a Pluto na rozdíl od ostatních planet leží na boku. Zemská osa má sklon 23.5#, osa Uranu 97.9# a Pluta 122.5#.

-Oběžná rovina Pluta leží v nápadně odlišné rovině, než jsou roviny ostatních planet, ale oběžné doby Pluta a Neptuna jsou téměř přesně v poměru 3:2. -Atd.

Mnohé, pokud ne všechny výše zmíněné jevy Sluneční soustavy, se vzpírají vysvětlení, které přirozeně vychází z exploze velkého třesku. Co nejlépe vysvětluje realitu Sluneční soustavy - planetární “evoluce„, nebo inteligentní Plán? A co vysvětluje realitu života na Zemi - naturalistická evoluce, nebo inteligentní Plán?“² Co si počít s tak sugestivní otázkou? Rozumně si na ni lze na základě empirie a interpretace dostupných faktů odpovědět jedině snad - čert ví!

Jedním z dalších častých argumentů je usuzování na inteligentního Tvůrce z komplikovanosti existujících věcí nebo tvorů. Podívejme se na něj blíže. „Empirická věda může dedukcí vrhnout světlo na existenci inteligentní Síly, která působí ve vesmíru. Existence zakódované informace vtištěné do hmoty poskytuje vodítko k přítomnosti inteligentního konstruktéra. Například fantastická složitost a uspořádanost kódu DNA, zhuštěná do neuvěřitelně malého rozměru, svědčí spíše o práci vynikajícího Intelektu, než o náhodných procesech. Obrovská hustota informace napěchovaná do nepatrných buněk svědčí o tom, že do jejich konstruování vstoupilo mocné myšlení - právě tak jako když lidé užívají vysokou inteligenci, aby naplánovali a postavili obří letadla, vesmírně lodě a jiná složitá zařízení.“³

I Keane uvažuje tak, že nějaký fakt chápe jako důkaz dosvědčující existenci inteligentního zásahu. Konkrétně mu zde jde o složitost DNA. Problém je ovšem v tom, že empirická věda může inteligentního Tvůrce z faktu složitosti s jistotou dedukovat teprve po té, co je dokázáno, že složitost DNA nemůže být výsledkem náhody, respektive že je nutně důsledkem působení Inteligence. To je ovšem mimo možnosti empirie. Ta může složitost pouze pozorovat a případně konstatovat, že nemá žádné důkazy o tom, že by složitost vznikla náhodou. Z neexistence pozorovaní vzniku složitosti náhodou, ale nelze jistý závěr vyvodit. Složitost jakožto důkaz Inteligence tedy může plně přijmout jen ten, kdo již předem ví, že složité věci jsou nutně výsledkem činnosti vysoké Inteligence. Jinak se pohybujeme pouze na úrovni možného, ale nedokázaného.

Je to obdoba logiky Darwinova argumentu pro společného předka. Tak jako je u předka vysvětlována podobnost jako důkaz příbuznosti, protože z předka se dedukuje podobnost, tak je zde komplikovanost vysvětlována jako důkaz vyšší Inteligence, protože se předpokládá, že složitost je jejím účinkem, že nevzniká náhodně. Pokud na tento předpoklad nepřistoupíme, pak nám složitost zůstane jednoduše nepochopitelná, stejně jako zůstává nepochopitelná podobnost u Darwina, pokud nepřistoupíme na existenci předka již předem.

Keane si je této obtíže pravděpodobně vědom, a proto netvrdí, že složitost jistě dokazuje, ale že spíše svědčí o . Dokázat je totiž potřeba tezi, kterou se fakta vysvětlují, zde konkrétně, že složitost je nutně účinkem Inteligence. Ale to je mimo možnosti empirické vědy. A to ještě odhlížíme od problému, kterého si povšiml Kant, že vyšší inteligence nutně nemusí znamenat tu Nejvyšší. Co když to byl nějaký anděl, nebo dokonce mimozemšťan? Ale raději zpátky na Zem.

Pokud se krátce zastavíme u toho, jak kreacionisté interpretují podobu živočichů, zjistíme, že se na rozdíl od evolucionistů, kteří si všímají podobnosti, aby dokazovali příbuznost, kreacionisté zaměřují na rozdílnost, aby ukázali, že příbuznost ve smyslu předka není pravděpodobná. V již výše zmíněné tabulce například najdeme následující fakta: Ptačí plíce se zásadně liší od plic ostatních živočichů - ptáci nemohou pocházet z plazů. Existují významné rozdíly ve velikosti mozků mezi australopitéky, primáty a lidmi. I kreacionisté tedy hledají ty znaky, které se jim hodí, respektive odpovídají jejich teorii.

Jako u evoluce je i u kreace pochopitelně potřeba vysvětlit pokud možno vše, takže se Keane věnuje například i problému vyhynutí dinosaurů: „Záhadné vyhynutí dinosaurů je často přisuzováno dopadu velkého meteoritu, který narazil do Země a nepříznivě ovlivnil prostředí, a na této spekulaci může být mnoho pravdy. Ale jejich vyhynutí může být také připsáno jiné příčině: mohli být ve velkém pobiti událostmi potopy. Pokud před potopou existoval větší atmosférický tlak, nižší tlak po ní by nepříznivě postihl velké dinosaury. Ačkoliv menší dinosauři mohli po potopě přežít po několik století, jak naznačuje široce rozšířená existence dračích legend, rozložitější typy mohly podlehnout tlakům prostředí.“⁴ Na tomto citátu je dobře vidět, jak hypotetický charakter má tato metoda dokazování. Není zde nic jistého. O jistotu totiž nejde, jde hlavně o přesvědčivost, která je dána logičností vysvětlení.

Přes příklad s dinosaury se tak dostáváme k otázce biblické potopy. „Je jistě v moci Boha, aby vytvořil vesmír teprve před nějakými 6000 lety a aby způsobil příchod globální potopy. O čem svědčí důkazy nalezené na Zemi? Jak bude načrtnuto v šesté kapitole, spíše naznačují zprávu o divokém pozdvižení, ničení a smrti, než důkaz o vývojovém pokroku.“⁵

Pro ilustraci toho, jak důkazy nalezené na Zemi svědčí o potopě, se nyní obrátíme jinam. A to na internetový server www.answersingenesis.org , který je celý věnován Stvoření. Jeden z mnoha textů se týká právě fosilních nálezů a jejich svědectví o potopě: „Není těžké si uvědomit, že globální potopa by vytvořila určité uspořádání zkamenělin. Nejdříve by byly usazeniny uloženy v oceánech a pohřbily by mořské živočichy. Ti, co se pohybují pomalu jako trilobiti, by byli pohřbeni jako první, zatímco ryby mohly snadněji uniknout podvodním sesuvům. Je zajímavé, že fosilie z Číny jasně dokazují, že ryby byly náhle pohřbeny podvodním proudem usazeniny, přesně jak se očekává od globální potopy. Jícen jedné ryby obsahoval usazeninu, což ukazuje, že byla pohřbena zaživa.

Vědci, kteří ryby v Číně našli, předkládají přesně stejné vysvětlení. Předpokládají, že v kambrických a ordovických skalách jsou ryby velmi vzácné, protože byly aktivními plavci a všeobecně mohly uniknout před podvodními sesuvy. Pro zajímavost, jedna ze zkamenělin se podobala mladé mihuli mořské, která parazituje na jiných rybách. To znamená, že ačkoliv se zkameněliny ostatních ryb nalézají až v pozdějším období, musely žít ve stejné době. Byly pouze úspěšnější než mihule při unikání sesuvům.

Zkamenělina nalezená v Číně nyní potvrzuje, že ryby se náhle objevují ve fosilních dokladech společně se všemi ostatními druhy živočichů. V evolučním myšlení je to o 50 milionů let dříve, než se doposud vědělo, a mělo by to znásobit problém, jak se rozdílné druhy živočichů společně vyvinuly v tak krátké době.

Pro kreacionisty není nový nález zkameněliny žádným problémem. Byla to pouze otázka pár pomalých ryb pohřbených tam, kde je dnes Čína. Nebyly dost rychlé na to, aby unikly náhlým podvodním sesuvům během potopy, a zaplatily za to.“⁶ Doufám, že metoda přesvědčování je již natolik jasná, že už ji není třeba komentovat.

Na rozdíl od evolucionistů však mají kreacionisté potřebu vysvětlovat i skutečnosti, které nejsou z vědeckého hlediska empiricky dostupné jako fosilie. Kreacionisté, jakožto věřící křesťané, totiž berou jako skutečnost i to, co obsahuje Písmo, a tak, aby prokázali schopnost kreační teorie vysvětlovat fakta, aplikují svou teorii i na obsah Bible. I ten je totiž z jejich hlediska skutečností. Jedním z typických problémů, který se snaží kreacionisté vědecky vysvětlit v souladu se svou teorií, je právě potopa a příběh Noemovy Archy.

Tato otázka však někdy získává poněkud bizarní rozměr. Kreacionisté totiž musejí v souladu se svým přesvědčením např. přesvědčivě vysvětlit, jak se do lodi směstnaly všechny dnes existující druhy živočichů, proč se při tom vzájemně nepožraly nebo proč neumřely hlady, tedy kolik měla loď pater, kde bylo jaké zvíře, kolik měli zásob potravy, pokud je vůbec měli, a kde, jestli byly kočky drženy zvlášť od psů, jestli lev věděl, že v lodi jsou antilopy, jak bylo zkoordinováno, že všichni přišli na čas, o kolik dřív musel vyrazit lední medvěd ze severního pólu než grizzly z Kanady, proč vůbec vyrážel na jih, kde na něj bylo horko, jak se dostal přes moře, zda dorazili všichni dinosauři, atd.

Že lze za předpokladu teze všemohoucího Boha logicky vysvětlit cokoliv a prokazovat tak pravdivost kreační teorie, dobře ilustruje následující ukázka: „Jak bude probráno, model zvláštního Stvoření poskytuje také možné vysvětlení tzv. doby ledové a toho, jak mohla zvířata putovat ze vzdálených končin Země, aby Archu dostihla před potopou. Pokud oceány před potopou obsahovaly méně vody než po ní, je pravděpodobné, že všechny kontinenty byly spojeny suchou zemí. (Neexistuje důvod, proč předpokládat, že kontinenty před potopou se jakkoliv blízce podobaly těm dnešním.) Proto bylo pro všechny tvory, které Bůh zamýšlel nalodit do Archy, možné, aby celou cestu do Archy cestovaly po zemi. Zdá se nereálné trvat na tom, že všichni tvorové, kteří se nalodili na Archu spontánně cestovali z celého světa, ale z Písma může být rozumě odvozeno, že Bůh zasáhl do přírodních zákonů a vedl zvířata do Archy. Pro křesťany by neměl být problém věřit, že Bůh to mohl učinit, protože je všemohoucí a mohl pozastavit normální vzorce chování zvířat. . Bible nás informuje, že: “Rozpomenul se pak Bůh na Noé, i všecky živočichy a všecka hovada, kteráž byla s ním v korábu.„ (Gen., 8:1) Tato pasáž podporuje možnost, že zvířata dýchající vzduch, která byla pojata do Archy, mohla být Bohem držena v poddajném stavu zimního spánku, docela jako v hybernaci. Jinak by byl úkol kontroly zvířat a jejich krmení pro Noé a jeho rodinu zcela neproveditelný a zvířecí hluk a zápach by se brzo staly nesnesitelnými. Pokud by zvířata nebyla v poddajném stavu, jak by mohli lidští obyvatelé uprostřed takové vřavy vůbec spát?“⁷

Evolucionistům musí problém nesnesitelného hluku a zápachu v uzavřené lodi pochopitelně připadat absurdní (nejen jim). Ale stejně absurdní připadá kreacionistům třeba to, že opice najednou promluvila a vymyslela šachy (nejen jim). Obě strany si jednoduše nemají co vyčítat. Pokud se budou držet vědecké metody dokazování vysvětlováním faktů, musejí logicky skončit u problému lva, který nesežere antilopu, nebo u problému mluvící opice. Nevysvětlený fakt totiž vrhá stín podezření na pravdivost dokazované teze, čímž je zpochybněna schopnost teorie vysvětlovat skutečnost, a obě strany jsou proto tlačeny do situace, kdy musejí umět vysvětlit každý detail, nebo alespoň trvat na tom, že se jim vysvětlení jednou určitě podaří. Jednoduše řečeno, musejí potenciálně rozumět všemu. Není jim tedy co závidět, i když je třeba uznat, že kreacionisté, kteří mají v zádech všemohoucího Boha, to mají s vysvětlováním o poznání jednodušší.

Teď se krátce podíváme na jeden příklad, kdy si každá ze stran sporu vysvětluje tentýž fakt tak, aby to zapadalo do její vlastní teorie. V minulém díle byl citován Robert Foley, který si všímá DNA a chápe ji jako důkaz evoluce: „.veškerá živá hmota obsahuje stejný chemický materiál a je vystavěna na téže zdvojené molekule deoxyribonukleové kyseliny (DNA). To je důkazem jednoty živých organismů, toho že jednotlivé formy života mají společný původ.“⁸ Walter Re- Mine, kterého cituje Keane, si oproti tomu skutečnost, že organismy obsahují stejné molekuly, vysvětluje jako důkaz jediného inteligentního Tvůrce: „Odlišné živočišné formy ukazují nápadně podobné znaky. Například existuje téměř universální užití DNA jako nositele dědičnosti; genetický kód; užití levotočivých aminokyselin v proteinech;. Jednota života nemohla rozhodně povstat z náhody, ani z mnoha zdrojů, ani od mnoha tvůrců jednajících nezávisle. Život musel povstat z nějakého jediného společného zdroje. Evolucionisté říkají “společný původ„. Kreacionisté říkají “společný tvůrce„.“⁹ Které z vysvětlení je přijatelné, a které ne? Záleží na tom z čeho vycházíte. Vybrat si už musíte sami.

Na úplný závěr si pro co nejúplnější pochopení metody dokazování, tedy toho, jak se dokazuje, projdeme ještě jeden příklad. A protože evolucionisté i kreacionisté degradují dokazovaní principů na hledání předmětů doličných a jejich interpretaci, předvedeme si metodiku jejich postupu na smyšleném soudním procesu. V něm totiž není úkolem obhajoby a obžaloby nalézt pravdu, ale přesvědčit soudce, že právě jejich verze výkladu faktů je ta prává. Představme si, že známe následující fakta:

V domě, o kterém bezpečně víme, že byl přes noc uzavřen, byla ráno nalezena mrtvola pana K. s prostřelenou hlavou. Soused pana K. pan F. přivolal policii poté, co k ránu údajně uslyšel v bytě souseda výstřel a pak se na něj nemohl dozvonit. Mrtvola byla nalezena s kulkou v hlavě, jak sedí doma v křesle u psacího stolu, na kterém ležela otevřená kniha. Autor v knize na základě evoluční teorie dokazoval, že člověk je zvíře jako každé jiné a že jeho život končí smrtí. Na zemi pod pravou visící rukou mrtvoly byla nalezena pistole patřící panu K., v jejímž zásobníku chyběl jeden náboj. Na rukověti pistole byly nalezeny otisky pana K. a na hlavni dva otisky pana F. Dveře do bytu nebyly zamčené, ale jen zabouchnuté. Nikde nebyly nalezeny stopy po násilí a v kuchyni byly na dřezu mezi dalším nádobím dvě umyté skleničky a v koši dopitá láhev fernetu. Oba muži byli přírodovědci a kniha, která ležela na stole, byla dílem pana F. Pan K. byl v poslední době před svou smrtí mnohokrát viděn v parku se svým sousedem panem F.

Vyšetřovatel na základě zjištěných skutečností obvinil pana F. z vraždy. Po prozkoumání obsahu knihy totiž dospěl k závěru, že teorie obsažená v knize je mylná a že spor o její pravdivost mezi pány K. a F. byl příčinou vraždy. Podle výpovědí kolegů pana K. bylo totiž zjištěno, že pan K. s touto teorií nesouhlasil a spolurozhodoval o udělení Nobelovy ceny, o níž se na základě své teorie hodlal pan F. příští rok ucházet. Pan F. tedy podle obžaloby pana K. zavraždil kvůli slávě a uznání. Jasným důkazem proti panu F. je podle obžaloby skutečnost, že na revolveru byly nalezeny jeho otisky. Navíc dveře do bytu nebyly zamčené, v kuchyni zůstaly stopy po dvou lidech, kteří pili fernet a kterými museli být pánové K. a F., protože v domě nikdo jiný nebyl. Pan F. navíc nemá žádné alibi na dobu smrti pana K..

K vraždě tedy došlo následujícím způsobem: Pan F. se snažil pana K. přesvědčit, že má pravdu, o čemž nepřímo svědčí i to, že spolu byli několikrát viděni v parku. Ten večer přišel pan F. domů k panu K. a při pití fernetu se ho snažil přesvědčit o své teorii. Protože se mu to však nepodařilo, a nedostal by proto cenu, rozčílil se a ve vzteku a pod vlivem alkoholu ho zastřelil. Poté zbavil rukověť pistole svých otisků a obtiskl na ní prsty pana K. Udělal to však ve své opilosti neopatrně, a tak se jeho otisky ocitly na hlavni. Protože nechtěl, aby chyběly klíče, pouze za sebou zabouchl a šel do svého bytu. Pak zavolal policii. Protože všechna fakta teorii o vraždě zcela jasně odpovídají, respektive jsou jí uspokojivě vysvětlitelná, pan F. je vinen.

Obhajoba tvrdila, že to nebyla vražda ale sebevražda: pan K. při čtení knihy pana F. začal pochybovat o svém názoru a připustil možnost, že by to byla pravda. Nechtělo se mu však stále uvěřit, že by byl jenom zvíře a že smrt znamená konec. Požádal tedy pana F., zda by mu mohl svou tezi pořádně vysvětlit. Mnoho dní se pak různě scházeli a pan F. mu zdůvodňoval svou teorii. Občas chodili i do parku, kde spolu byli viděni. Pan K. se jakožto starší pán postupně začal propadat do depresí, až nakonec propadl zoufalství nad nesmyslností života. Naposled se spolu o teorii bavili právě v onu osudnou noc. Hodně pili. Během večera se panu F. náhodou dostala do ruky pistole pana K., kterou pan K. náhodou vyndal z psacího stolu, když hledal nějaké své zápisky. Pozdě v noci pak pan F. odešel spát. K ránu zaslechl výstřel, a když se na pana K. nemohl dozvonit, zavolal policii. Pan K. spáchal podle obhajoby sebevraždu, protože se nedokázal vyrovnat s nově poznanou pravdou, k čemuž určitě přispěla i značná opilost. Byla to tedy jasně sebevražda.

Na soudce nechť si zahraje každý sám podle toho, z jakého přesvědčení o pravdivosti teorie pana F. vychází. Nicméně rozsudek - vinen či nevinen - lze vynést pouze podle toho, co předpokládáme - zda vraždu, nebo sebevraždu. Dostupná fakta totiž umožňují stejně přesvědčivý obojí výklad. V případě, že předpoklad vraždy či sebevraždy není předem jistý, nelze učinit jiný závěr, než že příčinou smrti byla teorie a výstřel do hlavy.

O analogii s dokazováním evoluce a kreace jde v tomto případě jen pokud, se týče metody, totiž že se shoda teorie se skutečností prokazuje tak, že se zjištěná fakta neboli soudní důkazy úspěšně vysvětlí z hlediska předpokládané teorie. V tomto případě totiž není problém v tom, zda příčinou smrti byl výstřel z pistole, či nikoliv, kulka se totiž našla v hlavě pana K. Problém je pouze v tom, kdo z pánů vystřelil.

V případě evoluce a kreace jde však o to, zda k výstřelu vůbec došlo. Vznik druhů přeměnou nebo Stvoření totiž nikdo nikdy neviděl a z povahy samotných teorií je nelze experimentálně doložit. Ale o tom až příště.

1602 čtenářů | 27 komentářů | 

|  

Twitter  Linkuj  Google  Facebook  Vybrali SME