Současná mediální manipulace
O tom, že četná média o Katolické církvi lžou, není třeba věrné katolíky přesvědčovat. Jenže –jak uvedla v polském periodiku „Nasz Dziennik“ (2.2.2008) profesorka žurnalistiky dr. Hana Karpová – mnohem nebezpečnější než otevřená lež jsou tzv. „podprahové dezinformace“. Paní Karpová se jimi už dlouhá léta zabývá a shromáždila k tomu mnoho konkrétních údajů.
Tak např. většina světových médií, když mluví o osvětimských plynových komorách pro Židy, nikdy neopomene uvést, že tento koncentrační tábor se nacházel „v Polsku“ nebo „na území obydleném Poláky“. Tato informace je pravdivá a nelze proti ní nic namítat. Jenže právě ona, publikovaná pro mediální konzumenty, kteří neznají fakta a souvislosti (což je většina z nich), obsahuje nebezpečnou podprahovou dezinformaci, čili lež. Její čtenář nebo posluchač si zločin holocaustu okamžitě spojí s polským národem.
Fakta jsou přitom taková, že vyhlazovací koncentrační tábory vybudovali v obsazeném Polsku němečtí nacisté. Poláci nesměli absolutně o ničem rozhodovat, jejich postavení se příliš nelišilo od postavení Židů, osvětimský koncentrák byl zbudován nejprve pro ně, právě v něm zahynul sv. Maxmilián Kolbe. Památník na pahorku Yad Vashem v Jeruzalémě, věnovaný Nežidům, kteří za nacismu Židům aktivně pomáhali, uvádí z cca 1200 osob téměř 700 Poláků, mezi nimi značnou část kněží a řeholníků. V okupovaném Polsku téměř každá církevní instituce ukrývala Židy, zejména ženské kláštery (mužské byly většinou nacisty zlikvidované).
To ale většina médií nepublikuje. Čtenář nebo divák o těchto skutečnostech tedy nic neví, a proto když je médii „upozorněn“, že Osvětim je v Polsku, odvodí si z toho, že Poláci nesou za holocaust stejnou odpovědnost jako němečtí nacisté. A když Poláci, tak samozřejmě i Katolická církev, o níž opět díky médiím jejich konzument „ví“, že je s polským národem těsně spjata. Tak působí „podprahová dezinformace“.
Ta je obsažena i v Lanzmanově dokumentárním filmu „Šoah“, který již před lety vysílala naše televize. Reportáže z osvětimských míst hrůzy a svědectví pamětníků jsou tam prokládány záběry, které s tématem vůbec nesouvisí. Po otřesném svědectví člověka, jenž ztratil v plynových komorách celou rodinu, se najednou objeví filmový šot současného polského města Osvětimi: lidé jdou do práce, jedou vlakem, nakupují, všude jsou polské nápisy a je slyšet polská řeč. Typický příklad podprahové dezinformace: divák si na jejím základě spojí vyvraždění Židů s polským národem. Potom se nelze divit, když se člověk setká s historickými „znalostmi“, že za vyvraždění Židů jsou kromě Němců odpovědni i Poláci, potažmo polská katolická církev. Vím, o čem mluvím, osobně jsem se s takovými „vědomostmi“ setkal. Hle, co dokáže podprahová dezinformace!
Až je veřejnost náležitě zpracována, může potom snadněji zapůsobit „prahová“ dezinformace, tzn. otevřená lež. Když konzument televize a tisku díky podprahové dezinformaci „ví“, že Poláci a Církev se spolupodíleli na holocaustu, tak snadno přijme i zjevnou lež, publikovanou např. nedávno americkým novinářem T. J. Grossem v knize „Strach“, že polští biskupové nesou na holocaustu svůj podíl viny, ačkoliv polovina episkopátu byla buď v koncentračních táborech nebo v ilegalitě nebo v exilu. Krakovský kardinál A. S. Sapieha, jenž světil papeže Jana Pavla II. na kněze, už r. 1940 veřejně protestoval proti rasovým zákonům.
Příkladů boje liberální, socialistické a komunistické propagandy proti Církvi pomocí podprahových dezinformací jsou tisíce. Jde vždycky o to, že se pustí do médií informace, které jsou sice objektivně pravdivé, ale v takových souvislostech, že podprahově působí dezinformačně a vytvářejí negativní a falešný obraz o Církvi.
Tak tomu bylo např. se zprávami, že v USA za posledních 50 let 4 tisíce kněží byly, příp. jsou obviněny ze sexuálního zneužívání mladistvých. To je pravda, kterou přiznáváme a skutky těchto kněží odsuzujeme, jenže přitom se nesdělí, že katolických duchovních je v současných USA půl milionu a že během oněch 50 let se jich nejméně celá jedna generace vyměnila. Číselně se jedná o mizivý zlomek procenta amerického kněžstva.
Rovněž tak se neprovede srovnání s jinými profesemi. Americké statistické průzkumy, publikované v několika seriózních listech, přitom ukazují, že u lékařů a učitelů dělá toto číslo až 10 procent. Ale mediální konzument, který si přečte prvotní informaci bez tohoto srovnání, strne úžasem: 4 tisíce... takový hrozný počet. Od toho momentu se začne na každého katolického duchovního dívat jako na pedofila. Právě toto je výsledek podprahové dezinformace, na němž mají nepřátelé Církve zájem.
Na podprahové dezinformaci je založena i protikatolická propaganda o palčivých otázkách církevních dějin. Sdělí se např. pravdivá informace o vykonstruovaném inkvizičním procesu s templáři počátkem 14. stol. nebo o upálení Mistra Jana Husa, což samozřejmě nehájíme. Pokud se ale neprovede srovnání s podstatně rafinovanějšími krutostmi a mnohonásobně vyššími počty obětí českých husitů, v novověku bezbožeckých francouzských osvícenců za Velké revoluce, dále potom bolševiků a nacistů, vyjde z toho lež, že Katolická církev byla jednou z nejkrutějších a nejkrvavějších institucí lidských dějin. Tento stereotyp si člověk díky takové podprahové dezinformaci snadno vsugeruje a zapamatuje.
Další taktikou nepřátel Církve je žonglování s tzv. “emocionálně aktivními“ pojmy, jako jsou např. lidská práva, svoboda a tolerance. Tyto vznešené a zajisté ušlechtilé hodnoty média uplatní na zcela nepatřičném místě, aby právě Církev se ocitla před veřejností jako jejich největší nepřítel.
Když se konal v Praze 28.12. na svátek Mláďátek kající průvod za děti zavražděné v Česku potratem, redaktorka jedné rozhlasové stanice o tom natáčela reportáž. Účastníkům, když jí vysvětlili důvody své přítomnosti, kladla záludnou otázku: „Ale co právo ženy na svobodnou volbu svého těhotenství?“ Právo ženy, jedno ze základních lidských práv – to zní ušlechtile. Jestli se právě ono mediálně zdůrazní, tak zcela zapadne to, co připomenul už na konci 18. stol. anglický filozof Edmund Burke: „Práva jednoho končí tam, kde začínají práva druhého.“ A u potratu právo ženy končí u práva dítěte na to nejzákladnější – na život.
Jenže takové argumentace bychom se od většiny současných médií nedočkali. Budou donekonečna omílat „právo ženy na svobodnou volbu těhotenství“ jako jedno ze základních lidských práv. Katolická církev se svým kategorickým „ne“ potratům se potom octne na pranýři jako jeden z „úhlavních nepřátel lidských práv“. Těmi jsou podle současných rádoby „demokratických“ médií „fašisté, pravicoví extrémisté, zastánci totalitních režimů“ apod. Mezi takovou společnost světová média řadí katolické aktivisty na obranu nenarozeného života a masy nemyslících konzumentů jim to baští.
Podobně je to i s registrovaným partnerstvím nebo dokonce „manželstvím“ homosexuálů. I zde se mediálně zdůrazní jejich „práva“ na tyto hříchy proti lidské přirozenosti. Hodně se mluví a píše o nezbytnosti „tolerance“ vůči nim a odstranění „diskriminace“. Posun hodnot je tady zřejmý.
Fakta jsou taková, že lidé, deklarující svoji homosexuální orientaci, nejsou v žádné zemi, postavené na křesťanské civilizaci, ve veřejném životě diskriminováni nebo netolerováni, řada jich naopak zastává vysoké postavení v politice, ekonomice aj. Jenže toto média neřeknou a jen proto, že homosexuálové nemají možnost „registrovaného partnerství“, roní mohutné krokodýlí slzy nad jejich „diskriminací“ a nedostatkem „tolerance“ společnosti vůči nim.
U masy televizních diváků a čtenářů novin tím vyvolají soucit s údajně diskriminovanými homosexuály, čímž se vytvoří náležité podmínky k legalizaci jejich protipřirozených sexuálních vztahů. Katolická církev, jež toto odmítá jako porušení Božího zákona a ohrožení rodiny, se tak opět ocitá před soudem veřejnosti prý kvůli nedostatku „tolerance“.
Dalo by se pokračovat propagací „svobody sexuálního života“ mimo manželství a před manželstvím. Protože Církev hájí šesté a deváté Boží přikázání, je vykřičena jako „odpůrkyně lidské svobody“. Když katolíci odmítají nemravnou sexuální výchovu ve škole, která je v mnoha zemí faktickou výchovou ke smilstvu, jsou prý „nepřáteli práva dětí na informace o pohlavním životě“.
Když věřící požadují, aby úřady neodstraňovaly ze škol a z nemocnic kříže, považují to média za „projev náboženské netolerance vůči nekatolíkům“. Pro nás z toho vyplývá jedno podstatné: umět si třídit informace a komentáře, které na nás chrlí televize, rozhlas a tisk. Být si vědom, že absolutní většina vlivných médií se svými konzumenty manipuluje a snaží se jim vštípit protikřesťanskou orientaci podprahovými dezinformacemi, posunem emocionálně aktivních pojmů a posléze úplnými lžemi. Čím dříve se jako katolíci naučíme přistupovat k médiím kriticky a tyto zákeřnosti odhalovat tím lépe.
Radomír Malý
Immaculata 2/2008