Volby 2010 – co se vlastně stalo
Hlavní sdělení těchto voleb: protest voličů proti establishmentu, reprezentovaný především mimořádně vysokým udělováním preferenčních hlasů. Ono „kroužkování“ dramaticky změnilo pořadí na kandidátkách nejen etablovaných stran (např. ODS), ale i stran nových (VV).
A dále: Porážka sociální demokracie. Tyto volby měla ČSSD vyhrát, neboť (a) je opoziční stranou v době krize a (b) v sekulárně-rovnostářské ČR je sociální demokracie vždy přirozenou vládní stranou.
Proč se to nestalo?
(A) Jiří Paroubek to svou moci-chtivostí „přehnal“ a šel z něj strach. Tím proti sobě popudil většinu českého elektorátu a odpudil i své potenciální koaliční partnery. Nakonec s nim – s výjimkou komunistů, ale to bylo málo – nikdo nechtěl jít. Více než o porážku sociální demokracie se jednalo o porážku Jiřího Paroubka a jeho gambitu.
(B) Součástí jeho gambitu byl „re-branding“ sociální demokracie z dělnické strany staré levice v liberálně - levicově - středovou „New Labour“. To fungovalo s Tony Blairem ve Velké Británii v roce 1997, ale nefinguje to v ČR s Jiřím Paroubkem v roce 2010. A ještě dlouho to ani fungovat nebude. Oni městští profesionálové, post-moderní liberálové, yuppies, metrosexuálové a blondýnky – Dimun, Rath, Petra Paroubková – nejsou přirození sociální demokraté (dělníci, „lidé (manuální) práce“), jsou to příslušníci bohaté elity, která volí ODS, TOP 09, případně VV (v minulosti taky ODA, US, ED, SZ, atd.), ale ne sociální demokracii. Naopak, postavení těchto lidí do výkladní skříně ČSSD vyvolalo nedůvěru u tradičních voličů této strany, kteří buď zůstali doma (největší část z nich), nebo volili Miloše Zemana či VV.
Kdyby lídrem sociální demokracie byl skutečný sociální demokrat, nějaký usměvavý strejda, z něhož nejde strach, a který by voličům sliboval pouze „my vám dáme více (peněz), než kdokoli ostatní“, a z kterého by nečišely ty šílené mocenské ambice a drive po moci , jež čišely z Paroubka – prostě nějaký ten Škromach, nebo Urban, nebo možná i Sobotka, sociální demokracie by získala mnohem víc a přirozeně by zvítězila.
Dimun radil Paroubkovi přesný opak toho, co mu měl radit: nikoli transformaci sociální demokracie na post-moderní stranu městské elity, na „New Labour“, ale naopak akcentování jejího charakteru coby „Old Labour“, strany dělnické a dělníků. Strany, v níž jsou doma Zuzana Paroubková a Miloš Zeman, nikoli Petra Paroubková a David Rath (a Dimun). Česká levice není postmoderní, nýbrž moderní (chápeme-li pod modernitou 20. století), a ještě dlouho bude. Špatný „spin-doctor“ a špatný vůdce stály sociální demokracii vítězství.
ODS. Petr Nečas zachránil ODS z hrobníkovy lopaty a po zásluze bude příštím premiérem. Uvědomuje si, že ODS musí zásadně očistit, neboť jinak ji na podzim čeká úžasný výprask v senátních volbách a především v pražských volbách ze strany TOP 09. Bude mít k tomu sílu? A pokud ano, stihne to?
TOP 09. Jednoznačný úspěch. Brilantní Kalouskův tah – to, že opanoval vlastní ego (jak umí jen málokdo z politiků) a udržoval si velice nízký profil. Naopak, marketingově úspěšným profilem strany byl senátor Schwarzenberg. Jenže: Schwarzenberg nebude ve vedení strany věčně a kdo jej pak nahradí? A kdy (tj. jak brzo) začnou v TOP 09 mocenské a frakční boje, a co bude jejich výsledkem? Přežije tato strana tento svůj úspěch?
VV. To samé, leč ještě intenzivněji. Frakční boje, mocenské zápasy a štěpení čekám v této straně velice brzo. Boj mezi těmi, kdo mají moc, mezi těmi, kdo si myslí, že mají moc, a mezi těmi, kdo si myslí, že moc by měli mít. Mimochodem, VV je jediná parlamentní strana v ČR za posledních 18 let, která se profiluje jako liberální střed a už požádala o vstup do evropské liberální internacionály.
KSČM. Skutečná „klidná síla“ české politiky: ať se děje co se děje, její parlamentní výsledek je stejný.
KDU-ČSL. Ti lidé pravděpodobně ještě ani teď netuší, co se stalo. Posledních pět let se mí mladší kolegové z Občanského institutu snažili zachránit tuto stranu před ní samotnou. Nešlo to. Naslouchala falešným prorokům, kteří ji zavedli nikoli do země zaslíbené, nýbrž na poušť.
Jejich omyl byl v naprostém nepochopení, kdo jsou potenciální voliči KDU-ČSL. Místo usilování o pravicové křesťanské konzervativce, situovali stranu do levého středu, především v ekonomických otázkách, a chtěli získat středové voliče, především městské a sekulární. Omyl, tito voliči tuto stranu nikdy nebudou volit, již kvůli názvu. Omylem bylo sázet na ekonomické téma, jež představuje hlavní polaritu mezi ODS a ČSSD (toto téma její voliče stejně tolik nezajímá); naopak KDU-ČSL měla šanci jedinou: za prioritní si zvolit téma morálně-kulturní a profilovat se jako explicitně křesťansko - konzervativní strana. Z toho mělo ale její vedení smrtelnou hrůzu. (Tito lidé dodnes nepochopili, že bývalý poslanec Jiří Karas jim voliče přitahoval a neodrazoval; „odrazoval“ jen ty, kteří by stranu stejně nikdy nevolili, ale přitahoval ty, kteří bez něj - či někoho jako on - nevidí důvod ji volit.)
Není si nutné činit žádné iluze o Kalouskově „konzervatismu“, ale na rozdíl od lidovců správně pochopil, že alespoň se musí tvářit konzervativně: v době krize je konzervativní šetřit, nikoli marnotratně rozhazovat a tleskat nehorázným požadavkům odborů na nezdanění benefitů, jak to učinili lidovci v touze po mýtickém levě-středovém voliči. Když se lidovci obrátili konzervativcům zády, nelze se divit, že konservativci se obrátili zády jim.
Falešní proroci, „noví kvasové“ uvnitř KDU-ČSL tak paradoxně udělali stejnou chybu jako Paroubek a Dimun: usilovali o centristické městské (sekulární) voliče, které ani ti první a ani ti druzí nemají šanci získat. Oba přitom opomenuli mobilizaci svých „tvrdých jader“, která tak ztratili: ti první konzervativní pravici, ti druzí starou dělnickou levici.
A konečně, nepřímým poraženým těchto voleb je i Václav Klaus. Od roku 1990, kdy nesmazatelně vstoupil do české politiky, až dodnes, tedy po dobu 20 let, se jako červená nit vine jeho politickým angažmá snaha zredukovat stranickou politiku v ČR na pouze dvě strany – jednu k obrazu svému a druhou opoziční – přičemž ostatní strany budou irelevantní. Právě tato představa však v těchto volbách dostala velkou ránu: obě velké strany (ODS a ČSSD) ztratily, vznikla třetí strana, která je téměř stejně silná jako velké strany, a dokonce vznikla i čtvrtá strana, velikosti střední, která je na rozdíl od komunistů koaličně použitelná.
A navíc, obě tyto dvě strany (TOP 09 a VV) jsou „euro-optimistické“ a dohromady přečíslují ODS. Volby tudíž zatím představují dno českého euroskepticismu: jeho hlavní, možná jediný živitel v ČR, Václav Klaus, v presidentském úřadu ještě pobude zbylých dva a půl roku, ale euroskeptický hlas v českém parlamentu a v české vládě bude slabší než předtím.
Pozn. LP: Jen krátká poznámka k celkem zdařilé Romanově analýze. Neočekávám, že by současná vláda byla více eurooptimistická než minulá. V ODS se ted částečně obnovuje vliv "starých klausovců" a vztahy Petra Nečase s prezidentem jsou lepší než Topolánka s Klausem. Kalousek není ideový eurooptimista jako např. Cyril Svoboda či Zelení. Je to pragmatik, který je proti fiskální centralizaci-federalizaci a fanatickým příznivcem eura také není. TOP 09 je spíše stranou lobbistických zájmů než eurofanatiků, o VV to platí částečně také (mít pražské radnice). O VV se spíše hovoří, že je napojená na ruské zájmy. Pokud Roman vyčítá Klausovi, že je proruský, tak by ve VV mohl mít dle této logiky proruského spojence. :-). A systém dvou stran není vynálezem Klause, nýbrž anglosaské tradice v USA a Británii, jejiž je, jak jsem se vždy domníval, Roman Joch příznivcem.