Konzervatismus versus člověk bez vlastností
V květnu vyšla v Centru pro studium demokracie a kultury (CDK) antologie textů polských autorů zabývajících se krizí kultury v postmoderním světě. Jde vesměs o texty tzv. „konzervativní revolty" mladých intelektuálů devadesátých let soustředěných kolem revue Fronda. Nikoli náhodou nazval editor Maciej Ruczaj antologii Návrat člověka bez vlastností, což odkazuje nejen na její ústřední a nejdelší text z pera Cezary Michalského, který se stal v devadesátých letech hlavním manifestem polských konzervativních intelektuálů stavících se proti postmoderně, ale také na stěžejní dílo evropské literatury, Muže bez vlastností rakouského spisovatele Roberta Musila z počátku třicátých let.
Právě Rakušan Musil byl podle Michalského prvním, kdo ve svém filozofickém románu analyzoval způsob myšlení a vnímání světa, který dnes označujeme jako postmoderní. V době, kdy se odehrává děj jeho nejznámější knihy, byl svět, který zformoval „člověka bez vlastností", již zcela hotov: „Už tehdy fungovaly jako nástroje poznání psychoanalýza, marxismus a ostatní metodologie nebo doktríny, jež se později spojily v modernistické hermeneutice podezírání, která ruší pojmy jako svobodná vůle, odpovědnost, názor nebo etické sebeurčení a která podrobuje dekonstrukci všechny vlastnosti lidské osoby, jež ji umožňují činit odpovědnou za etické volby, činy..." (s. 18) A právě Musilův hrdina Ulrich je tím nejlepším představitelem ducha této nové doby, když cítí, že žije ve světě, v němž se rozkládají dřívější pevné vazby a v němž degenerují tradiční hodnoty. Právě proto je paralyzován, právě proto si uvědomuje, že každá jeho odpověď je jen dílčí odpovědí, každý z jeho pocitů a názorů jen jedním z možných pocitů a názorů. Jeho existence je experimentem, uvědomuje si mnohost možností a hledá mezi nimi „správnost života". Je skutečným člověkem bez vlastností, předchůdcem dnešního postmoderního člověka bavícího se tím, že nezúčastněně přepíná mezi kulturami a protichůdnými názory, podobně jako denně přepíná ovladačem satelitní televize mezi desítkou televizních kanálů. Právě kulturní „zapping", jak píše Michalski, je oblíbenou zábavou postmoderního člověka bez vlastností, avšak zábavou na úrovni nedospělých dětí. Dospělého či spíše vyzrálého člověka bezduché přepínání brzy omrzí a spíše se soustředí na jeden program (s. 22).
Musilův nedokončený román vyšel česky poprvé roku 1980 ke stému výročí narození autora. Vzpomínám si, že když jsme na sklonku osmdesátých let s přáteli toto rozsáhlé dílo pročítali, vnímali jsme je především jako zajímavou zprávu o rozpadajícím se rakousko-uherském soustátí a krizi jedince v moderní společnosti. Tehdy jsme nevěděli zhola nic o fenoménu zvaném „postmoderna" (pojem sám se poprvé objevil ve stručné Lyotardově knize roku 1979, tedy téměř souběžně s opožděným českým překladem Musilova románu) a v tehdejším šedivém komunistickém Československu jsme neměli k ničemu dále než k postmodernou obhajované pluralitě a rovnosti všech názorů a pohledů, k onomu kulturnímu a hodnotovému „zappingu" (ostatně, neměli jsme ani ten televizní). Stejně jako v Polsku a dalších zemích tzv. východního bloku se u nás otevřely dveře idejím a životnímu stylu postmoderny až po pádu totalitního režimu, aby zde rychle začala dopadat - jak pěkně napsal šéfredaktor čtvrtletníku Arcana Andrzej Nowak - na úrodnou, protože hodnotově vyčištěnou půdu desetiletími systematického vymývání mozků komunisty (s. 8). Jinými slovy, člověk bez vlastností, kterého vylíčil Rakušan Musil ve svém románu, se začal do komunisty duchovně a hodnotově vyprázdněné střední Evropy navracet a rychle se zde zabydlovat.
Český překlad Lyotardova klíčového textu Postmoderní situace vyšel v roce 1993, o rok později se u nás objevila vlivná práce Wolfganga Welsche Postmoderna. Pluralita jako etická a politická hodnota.Vzpomínám si, že intenzivní polemika s koncepcemi postmoderny u nás probíhala, podobně jako v Polsku, zhruba od poloviny devadesátých let (Michalského klíčový manifest je z roku 1996). V té době jsem již byl šéfredaktorem měsíčníku Proglas, který byl hlavní názorovou tribunou CDK, a nabízí se mi možnost srovnání. Na rozdíl od české je předkládaná polská polemika s postmodernismem - jak také předesílá v zasvěceném úvodu editor Maciej Ruczaj - mnohem agresivnější, je v ní více „polemického ohně" a je hluboko ponořena do teologických otázek. „Pro polské ,revoluční konzervativce' je teologická perspektiva klíčem ke zkoumání otázek krize postmoderní kultury" (s. 9). Naopak polemika autorů soustředěných kolem revue Proglas byla umírněnější a - přestože někteří byli praktikujícími katolíky - nesla se více ve filozofickém duchu a na akademické úrovni. Opírala se mimo jiné o argumentaci britských konzervativců typu Rogera Scrutona a autorů kolem čtvrtletníku The Salisbury Review, jako byl například filozof David Levy. V podstatě by se dalo říci, že namísto zmíněného teologického ukotvení u polských kolegů z Frondy se argumentace autorů Proglasu opírala o filozofický koncept lidské přirozenosti a přirozeně vyrostlých hodnotových řádů. Když jsem v roce 1995 psal polemiku s Welschovou vizí postmoderní hodnotové rovnosti alternativních stylů života, vycházel jsem právě z tohoto pojetí:
„Samozřejmě, v lidském životě jde v první řadě o štěstí a uspokojení, a člověk je musí v jistém smyslu hledat. Nehledá však nikdy přímo, sám ze sebe, ale spíše se snaží naplnit představu, jakou o sobě jako o člověku má. Ta vyrostla na základě mnohogeneračních zkušeností, odpovědí na výzvy života a především etického uvažování - ne všechny způsoby lidského života jsou stejně dobré či přibližně stejně dobré, jak tvrdí postmodernisté. Již Aristoteles si všiml, že zvláštností člověka je, že je na rozdíl od jiných tvorů vybaven vnímáním dobrého a zlého, spravedlivého a nespravedlivého a dalšími kvalitami a že rodina a obec jsou utvářeny právě na základě takovéhoto usuzování. Život společnosti se utváří především na základě mravních soudů a sdílených významů - a takový musí zůstat a doufejme, že také zůstane. Welschova vize všeobecného konsensu v tom, že spolu navzájem nesouhlasíme, nemůže domyšlena do důsledku vést nikam jinam než k posthumánní hédonistické společnosti, jež rezignovaně mlčí o všech nejvýznamnějších otázkách lidského života (A. Gehlen)."1
Nechci se zde pouštět do zkoumání otázky, zda je vhodnější potýkat se dnes s postmoderním pojetím života na základě obhajoby antropologické konstanty člověka a přirozeně vyrostlých hodnotových řádů, nebo na základě teologického ukotvení a věčných pravd, jak to dělali naši polští kolegové. V každém případě je užitečné podívat se na daný problém z více perspektiv. Jeden postřeh si však neodpustím. Zatímco řada polských protagonistů tzv. konzervativní revolty své názory později zmírnila, nebo dokonce popřela (například z Michalského se stal „unavený liberál" a fejetonista levicové revue), náš pohled zůstává stejný a k textům publikovaným ve stejné době v revue Proglas se bez problémů hlásíme.
To vše však v žádném případě nesnižuje hodnotu předkládané polské antologie, spíše naopak. Její síla tkví právě v odlišnosti pohledů a v možnosti srovnání, v nazírání stejného problému z jiné perspektivy. Je záznamem vypjatého ideového boje v Polsku devadesátých let a dozvíme se z ní hodně o způsobu uvažování našich severních sousedů, jejichž historická zkušenost je do značné míry odlišná. Mnoho textů rozebírá problémy postmoderní existence více do hloubky, než je u nás běžné (viz např. rozhovor s Dariuszem Karłowiczem o sexualitě, kultu těla a zdraví, s. 159), jiné nás přivedou k zamyšlení nad problémy postmoderní doby z jiného úhlu pohledu. A to je vždy užitečné. Koneckonců, jak napsal před mnoha lety právě Robert Musil, doby nelze dost dobře vyvracet. To jediné, co můžeme dělat, je „koukat jim po prstech a občas je přes ně klepnout".A to dělají autoři polské „konzervativní revolty" hodně nesmlouvavě.
Poznámky
1. František Mikš: „O fantazii životního oddechu. Naše moderní postmoderna", Proglas, 2/1995, s. 44.
Autor je ředitelem Institutu pro politiku a kulturu CDK a šéfredaktorem časopisu Kontexty.
Text je upravenou verzí doslovu ke knize Maciej Ruczaj (ed.): Návrat člověka bez vlastností. Krize kultury v současné polské esejistice, Centrum pro studium demokracie a kultury 2010.
Revue Politika 6/2010