Dvanáct „moudrých“ předložilo svoji vizi budoucnosti EU
Asi si sotva umíme představit, že by náš parlament nebo vláda vybraly skupinu jedinců různého vzdělání a povolání, třeba významných ve svých oborech, a zadaly jim úkol připravit návrh obecné koncepce rozvoje České republiky na dalších deset či dvacet let. Na úrovni Evropské unie takové pozoruhodné postupy možné jsou.
EU, která je od počátku projektem elit, často svěřuje zpracování významných politických projektů, respektive podkladů pro ně, různým konventům, výborům, radám „moudrých" či jednotlivcům - zkrátka vyvoleným, ale nevoleným. Vzpomeňme z nedávné doby na konventy při přípravě euroústavy a Listiny základních práv EU, z 80. let pak třeba na Delorsův výbor k měnové unii nebo Adonninův výbor diskutující o povzbuzení „evropského" uvědomění u občanů.
Evropská rada takto z popudu francouzského prezidenta Sarkozyho v prosinci 2007 vytvořila „nezávislou reflexní skupinu", která měla napomoci „Unii účinněji předvídat a řešit výzvy v dlouhodobém horizontu (2020-2030)". Jejím úkolem mělo být v termínu do června 2010 „identifikovat klíčové problémy a tendence, kterým bude Unie pravděpodobně muset čelit, a analyzovat možné způsoby jejich řešení". V závěrech Evropské rady nebylo uvedeno, k čemu konkrétně by měl být výstup využit, zřejmá je ale souvislost s přípravou nástupkyně Lisabonské strategie, označované nyní jako Evropa 2020.
Jako předseda byl určen někdejší španělský socialistický premiér Felipe González, jako místopředové bývalá lotyšská prezidentka Vaira Vike-Freibergová a Jorma Ollila, vrcholný manažer nadnárodních společností původem z Finska. Dále měla skupina zahrnovat „nejvýše 9 členů vybraných z celé Unie na základě jejich zásluh" Evropskou radou dodatečně podle návrhu zmíněného trojčlenného předsednictva. Těmito dalšími vyvolenými se stali bývalý polský prezident Lech Wałęsa, bývalý italský eurokomisař Mario Monti. Ostatní jména českému pozorovateli mnoho neřeknou: Lykke Friisová, dánská polička, Rem Koolhaas, nizozemský architekt, Richard Lambert, nestor britského průmyslu, Rainer Münz, rakouský analytik z bankovního sektoru, Kalypso Nicolaidisová, kosmopolitní akademička z Oxfordské univerzity, Nicole Notatová, čelná francouzská odborářka, a Wolfgang Schuster, německý komunální politik.
Dvanáct „moudrých", na které se v bouřlivém a dynamickém mezidobí téměř všeobecně pozapomnělo, představilo svůj výstup s názvem Projekt EU 2030 - Výzvy a příležitosti letos 8. května.
Kdo by snad očekával intelektuálně osvěžující text, který by pojmenoval problémy pravými jmény a nabídl řešení, bude velmi zklamán. Dokument je ve skutečnosti unavenou kompilací postulátů prezentovaných v dokumentech orgánů EU, zejména Evropské komise, k tématům diskutovaným v souvislosti s Lisabonskou strategií, Evropou 2020 a Stockholmským programem (strukturální problémy hospodářství států EU vůči zbytku světa, stárnutí populace, klimatické změny, finanční krize, bezpečnostní rizika či malý zájem občanů o EU). Text je místy opepřen odvážnějšími federalistickými požadavky a obalen do značného množství patetických evropanských frází a klišé. Napříč celým dokumentem se autoři ohánějí znalostí údajných požadavků a přání občanů, což je bohužel příznačná vlastnost evropanských intelektuálů; „Naši občané požadují...", „Naší občané vědí...", „Naši občané chtějí...", to jsou výroky, kterými se zpráva jen hemží. Dokument nemá příliš jasnou vnitřní strukturu a často se pohybuje ve velmi obecné rovině, ve které nadnáší spíše cíle, aniž by nabízel konkrétní prostředky k jejich dosažení.
„Moudří" se věnují předně hlavnímu „lisabonskému" tématu - problémům hospodářství EU, resp. většiny členských států, spočívajícím v nízké produktivitě, nízkém hospodářském růstu, nezaměstnanosti, nedostatečné flexibilitě trhu práce, relativním zaostávání za progresivními ekonomikami třetích států apod. Obdobně jako Komise v nedávno diskutovaném dokumentu Evropa 2020 se však neodvažují označit za důvod problémů přebujelý systém státu blahobytu a jako léčbu navrhnout jeho omezení, ale spíše přešlapují okolo, utápí se v prázdných frázích a hledají lék ve větší integraci.
Hovoří o potřebě provést strukturální reformy s cílem posílit flexibilitu, konkurenceschopnost a dynamiku. Udržitelnost hospodářského a sociálního modelu EU bude podle nich záležet na „naší schopnosti obnovit dynamickou rovnováhu mezi hospodářským, sociálním a environmentálním rozměrem rozvoje". S příliš konkrétními návrhy nicméně nepřicházejí; obecně podporují kvantitativní cíle diskutované v rámci agendy Evropa 2020, hlavně zvyšování zaměstnanosti, dále hovoří o potřebě reformy pracovního trhu směrem k větší „flexibilitě a jistotě pracovní síly", pracovní mobilitě a lepší kultuře managementu.
Plédují za větší „koordinaci, ne-li další integraci" v oblasti sociálního zabezpečení a daní, posílení hospodářské koordinace v EU zahrnující zostřený dohled nad vnitrostátními rozpočty, vytvoření záručního fondu EU pro nečekané krize či posílený dohled nad finančními institucemi.
V další části se autoři věnují vzdělání a vědě. Poznamenávají: „Pokud chce Evropa uskutečnit svůj cíl znalostní společnosti, musí zajistit vysokou úroveň na všech úrovních vzdělávacího procesu; soustavně zvyšovat dovednosti svého obyvatelstva podle potřeby a vytvořit sociální, ekonomické a právní prostředí, ve kterém bude moci kvést výzkum, kreativita a inovace." Dodávají, že příliš mnoho občanů nemá přístup ke kvalitnímu vzdělání a že je třeba „urgentní akce k řešení této situace". EU podle nich potřebuje vybudovat síť špičkových vyšších vzdělávacích zařízení, které by byly schopny obstát v celosvětové konkurenci. Náměty na naplnění těchto bohulibých cílů však kromě několika povrchních úvah v textu nenajdeme. Autoři dále vyjadřují podporu cíli 3 % výdajů na vědu a výzkum, který prosazuje Komise v agendě Evropy 2020.
Za jednu z hlavních výzev zdůrazňují „moudří" nepříznivý demografický vývoj a související problémy. I v tomto ohledu lze jistě sotva co namítat. Pokud jde o řešení, opakují jen často diskutované žádoucí cíle: prorodinnou politiku podporující růst plodnosti pro vyvážení potřeb pracovního trhu, zvýšení produktivity práce, zvýšení zaměstnanosti, pozdější odchod do penze a proaktivní imigrační politiku. O možných konkrétních opatřeních však i zde mlčí.
V části věnované energetice a ekologii plédují autoři obligátně za zesílení boje proti změně klimatu; volají po „nové průmyslové revoluci", která by zavedla nízkouhlíkové hospodářství, navrhují mj. zavedení daně za vypouštění CO2. Prohlašují, že EU potřebuje opravdu unifikovanou politiku v oblasti energetiky. Dále popouštějí uzdu své fantazii; rádi by viděli do roku 2030 zvýšení energetické účinnosti o 50 %, masivní rozvoj využívání tzv. obnovitelných zdrojů energie zahrnující např. vytvoření umělých ostrovů s větrnými elektrárnami v Severním moři nebo obřích plantáží solárních panelů v severní Africe. Na druhou stranu alespoň realisticky uznávají nutnost využívání jaderné energetiky.
Další část textu se věnuje bezpečnosti. Autoři vyzývají k vytvoření „bezpečnostního modelu EU", který uvádí dalšími zvučnými, ale prázdnými frázemi. Daný model podle nich „musí učinit priority ze zájmů občanů EU a zároveň podchytit rychle se vyvíjející výzvy 21. století. Musí chránit zájmy a svobody jednotlivců; zlepšit spolupráci a solidaritu mezi členskými státy; zaměřit se na důvody nedostatku bezpečnosti a nejen na projevy; upřesnostnit prevenci; angažovat občany; a uznat vzájemnou závislost mezi vnitřním a vnějším rozměrem bezpečnosti". Nezapomínají dodat, že „bezpečnostní výzvy, kterým čelíme, vyžadují opravdový přístup na úrovni Unie". Vyslovují se pro posilování pravomocí stávajících unijních agentur, jako je Europol, Eurojust, Frontex aj., a pro zakládání dalších. Rádi by dále unifikovali azylovou a vízovou politiku, ale také společnou obranu.
„Moudří" projevují také značnou dávku velmocenských choutek, tolik obvyklých u evropanských intelektuálů. Rádi by viděli EU jako „asertivního hráče" na mezinárodní scéně, který využívá svou váhu a je rozhodující sílou při „formování nových pravidel globálního vládnutí". Pokračování dosavadní „roztříštěnosti" považují za cestu k úpadku „ve světě, kde jsou pravidla vymezována těmi, kdo mají váhu". Evropa by se mohla stát bezvýznamným poloostrovem asijského kontinentu. To vše je provázeno klasickým žehráním na dosavadní víceméně mezivládní model zahraniční politiky. „Dokud nebude dosaženo jednotné zastoupení EU", členské státy zastoupené v mezinárodních organizacích - zvláště těch hospodářské povahy - by měly podle „moudrých" koordinovat předem své pozice a jednotně je hájit.
V souvislosti se zahraniční politikou se autoři věnují také rozšiřování Unie. Vyslovují se pro otevřenost vůči všem státům včetně Turecka, pokud splní požadavky pro vstup. (Tím zřejmě nepotěšili prezidenta Sarkozyho, který podle některých zdrojů přišel s návrhem na vytvoření této reflexní skupiny právě proto, aby získal intelektuální záštitu pro svůj odpor k případnému budoucímu přijetí Turecka.)
Nejvíce kreativity a konkrétních námětů projevili „moudří" paradoxně v oblasti, která členské státy a občany pálí nejméně, totiž v oblasti eurounijního občanského uvědomění. Považují za stěžejní výzvu, aby občané vzali Unii za svou. „Potřebujeme galvanizovat podporu veřejnosti a její účast," říkají. (Koho asi myslí tím „my"?) Všímají si správně, že dnes neexistuje opravdový veřejný prostor na úrovni EU a politika se odehrává podstatně na národní úrovni. To je něco, co rozhodně chtějí změnit. Přejí si posílit „evropské politické občanství". Za tím účelem navrhují například, aby členské státy daly občanům jiných členských států po určitém období pobytu a placení daní volební právo ve vnitrostátních parlamentních volbách, aby se evropeizovaly volby do Evropského parlamentu zavedením přeshraničních kandidátek namísto současných voleb podle členských států. Dále chtějí, aby politické strany na úrovni EU přicházely s „opravdu evropskými programy". Pozoruhodný je nápad na zavedení fakultativních evropských občanských průkazů pro zájemce. Školy by měly podle autorů budovat u dětí identifikaci s EU.
„Moudří" shrnují svoje úvahy tak, že EU je nyní na dějinném rozcestí. Konstatují: „Výzvy, které jsou před námi, zvládneme, jen pokud budeme - politici, občané, zaměstnavatelé a zaměstnanci - táhnout za jeden provaz vstříc novému společnému cíli definovanému potřebami současné doby." Základními výzvami v očích autorů bude „zajistit udržitelnost našeho sociálního a hospodářského modelu; a rozvinout prostředky pro podporu a obranu tohoto modelu, spolu s našimi společnými hodnotami a zájmy, v globálním prostoru". EU si podle nich bude muset v následujících letech „poradit s demografickými změnami a přistěhovalectvím, učinit z nedostatku energie a změny klimatu příležitost pro společenský a hospodářský rozvoj, nalézt správnou rovnováhu mezi svobodou a bezpečností a přispět k formování světa tak, aby o hodnoty a zájmy EU bylo bezpečně postaráno".
Zpráva skupiny dvanácti „moudrých" je jednoznačně zbytečným slohovým cvičením, které nepřináší nic nového a ničemu nepomůže. Přesto, myslím, stojí za to pokusit se ji přečíst. Je totiž vzorovou ukázkou strnulosti myšlení dnešních oficiálních intelektuálních elit EU, které se utápějí v prázdných frázích. Všechny hospodářské a společenské neduhy členských států chtějí léčit další integrací (centralizací) a zároveň se bojí ukázat na skutečné problémy, jako je neudržitelnost současného modelu státu blahobytu. Je také podnětem k zamyšlení nad podivnými elitářskými metodami užívanými v dnešní Unii.
Revue Politika 5/2010