Nová studená válka
Většina Západoevropanů a Američanů se nevyjadřuje o současném Rusku jako o nepříteli. Pro Američany se stalo Rusko vzdálenou zemí, který ztratila svůj původní význam vedoucí velmoci, pro Evropany je to dodavatel plynu a ropy a proto je zapotřebí jednat opatrně. To přiznává i Edward Lucas ve své knize Nová studená válka, přesto však se staví k současnému Rusku konfrontačně. Nebezpečí vidí v nové Putinově politice a vybírá z ní agresivní jevy. Přestože svět se změnil a nelze vůli vnucovat silou, je možno země ovládat jinými novými prostředky, ve kterých hospodářská síla je rozhodující. Rusko je na této cestě. Pokusím se ke knize zaujmout postupně svoje stanovisko.
Motto: Vladimír Bukovskij řekl o smýšlení členů ruských tajných služeb a tím i Putina: „Buď jste jejich nepřítelem nebo agentem, mezi tím nic není.“ To ovšem znamená, že se stále snaží z vás agenta udělat a pokud jste někde „mezi“, stále usilují o vaši duši.
V úvodu autor vysvětluje stručně svůj postoj, který potom dále rozvádí v kapitolách.
V prvních kapitolách autor popisuje Putinovu cestu k moci a poměry, které nastolil. Přiznává mnoho kladných stránek Putinova vedení země a zároveň si všímá rostoucí síly armády a nástupu vlasteneckého smýšlení. Popisuje teroristické útoky čečenských teroristů, které nepovažuje za úplně nezmanipulované a vyslovuje teorie o jejich řízení ruskými tajnými službami. Zároveň popisuje neprofesionální vedení zásahů proti teroristům, při kterých zahynulo mnoho lidí. Uznává hospodářský vzestup nejen boháčů, ale i střední třídy. Putinovo silové vyrovnání s oligarchy kritizuje jako nedemokratické jednání, ale nedovedu si představit, jak jinak bylo možno zlomit jejich moc a nastolit pořádek. Obhajoba Berezovského, v podstatě tuneláře a zloděje, jen proto, že je proti Putinovi, nemá zrovna vynikající morální profil. Nastolení vlády bývalých členů KGB vidí autor jako nebezpečné, nicméně se domnívám, že v Rusku prostě nebyla jiná síla, která by zemi zachránila před anarchií.
Nedemokratické vnitřní poměry kritizuje a zcela ve shodě se skutečností vysvětluje vnitřní systém postrádající normální evropské právní poměry. Prostě slova velkého vůdce a místních oligarchů a bohatých jednotlivců jsou zákonem. Spíše než zákon vládnou mafie. Zákon nechrání slabého, ale umožňuje vládu silným. Je otázka zda to lze v Rusku jinak? Občané zřejmě věci posuzují jen podle toho, jak je vládce osvícený. Když je zlý a zločinný, neodvolávají se k zákonu, ale k vyšším vládcům. Prostě v Rusku můžeme více než o čemkoliv jiném mluvit o feudalismu, zažitém a těžko změnitelném. Kritizovat to je sice pěkné, ale je nutno vzít na vědomí, že v krátkodobém historickém procesu je to těžko měnitelný fakt.
Důležitá je kapitola: Putin nasazuje proti opozici státní moc, která je pro celý ideový obsah knihy podstatná. Je popisováno, jak státní moc omezuje občanskou společnost. Autor ovšem se nesnaží zdůraznit důležitou věc: Není to ono omezovaní občanských svobod z komunistické éry. V žádném případě není omezováno náboženství a tradiční spolky, naopak jsou podporovány. Putin omezuje ty organizace, které jsou nebezpečné pro bezpečnost Ruska, což činí poněkud paranoidně: obavy o rozklad státu, obavy o proniknutí cizích vlivů a ovlivnění vnitřního vývoje cizími idejemi. Je opět otázka, zda lze v jiné civilizaci něco takového kritizovat. Každá kultura se snaží chránit a má na to právo. Je ovšem pravda, že potlačování práv menšinových národností je větší, než bychom mohli připustit a nedostatek ohledu k nim ze strany Kremlu je určitě potřebné kritizovat. Naopak bych zcela podpořil právo Ruska na určitou izolaci od rozkladných myšlenek západní civilizace, třeba od uznávání propagace homosexuality, nemravných kulturních projevů a nezodpovědné svobody vedoucí k rozkladu rodiny. Bohužel takové právo Rusů autor neuznává, zřejmě se domnívá, když je západní civilizace v úpadku, musí tento úpadek přijmout i Rusové.
Určitá část mladých lidí v celém prostoru bývalého SSSR a Balkánu vyznává západní hodnoty a kulturu. V islámských zemích je jich ovšem jen velmi málo a nemají šanci se prosadit proti muslimské tradici. Je otázkou křesťanských zemí, jak dalece je toto hnutí rozšířené. Na Ukrajině vedlo k oranžové revoluci, podobně se projevilo i v Srbsku. Pokud tento směr zvítězí, obvykle zaujme kompromisní postoj k tradici (v Srbsku) nebo nakonec se diskredituje a upadne, jako na Ukrajině. Problém je především v tom, že je pěkné nosit trička s americkou vlajkou a krátké sukně, zakládat rockové kluby a chodit s přehrávačem na uších většinu dne, ale někdo musí pracovat a vytvářet hospodářské zázemí. A to obvykle bez západní pracovní a zodpovědnostní tradice neuspěje. Tradiční zázemí na východě je tak silné, že toto povrchní prozápadní symbolické jednání je ostrakizováno a jeho politické výsledky obvykle postupně zaniknou. Navíc v Rusku je kritizováno, že jsou napojeni na západní společenské organizace a ty těmto lidem podsouvají svoje ideje, které jsou v rozporu s tradičními. Potom jsou tito lidé osočování ze zrady národních tradic a obvykle z nich zůstane jen torzo. Autor knihy ovšem tento ostrakizační proces považuje jen za proradnou Putinovu politiku, nevidí v tom spontánní proces podporovaný většinou obyvatel a založený na jiných tradičních hodnotách než jsou na Západě.
Vzrůst nacionalismu v Rusku je otázkou, na kterou se těžko vynáší jednoznačná odpověď. Autor tento proces zásadně neuznává a považuje za nepřátelský. Nicméně se domnívám, když vidím naprostý nezájem o osud státu u nás, že jistý nacionalismus je nutný, aby byla společenská soudržnost a to čemu sociologové říkají „společenský kapitál“. Také si myslím, že nemorálnosti v politice u nás jsou do značné míry dány též neexistencí vlastenectví. Tak jsem na rozpacích, zda by snad nebylo v něčem Rusko i určitým vzorem, nicméně to má svoje meze, překročené v okamžiku, když je nacionalismus namířen proti jiným národům. Ovšem v knize není náznak rozlišení nebo určení nějaké meze fenoménu, který může mít v každé míře jiné dopady.
V kapitole Nový carismus jsou rozebírány aspirace režimu na obnovení vlivu v bývalých prostorách sovětského bloku. Začíná to reflexí minulosti a srovnáváním ruské reflexe s německou po II. světové válce. Zatímco v Německu se s minulostí naprosto rozešli, omluvili se všem obětem, v Rusku se dnes snaží vláda změkčovat sovětské období a kritizovat prakticky pouze jeho stalinskou část. Rozdíl v postoji vysvětluje autor tím, že Německo válku prohrálo, bylo obsazeno a žilo dlouho pod kontrolou vítězů, kdežto Rusko prohrálo jaksi jen zčásti, vymklo se vlivu Západu a dnes si vede dobře a samostatně. To je nepochybně pravda, jenom bych připomenul ještě podstatnější rozdíl: nacistické Německo se provinilo převážně na cizích národech, komunistické Rusko převážně na svých vlastních lidech. Proto bude postoj vždy zcela odlišný a směřování omluv nelze vyžadovat shodně. Nicméně postoj Kremlu k omluvám za polskou Katyň a nadvládu nad satelity je nedostatečný a určitě je na místě jej kritizovat.
Nevidím nic ideologicky nebezpečného a expanzivního v šíření vlastenectví a pravoslavného náboženství, které má v Rusku, navzdory letitému pronásledování, daleko větší počet příznivců, než kterákoliv křesťanská konfese v Evropě. Považovat to za ideologickou válku je směšné, zvláště když nedostatek křesťanského smýšlení v Evropě kritizujeme a Amerika je také dosti nábožensky založená. Vlastenectví se vztahuje jen k vlastnímu národu. Jak může být ruské vlastenectví ideologicky nebezpečné? Pokud by jej jiný národ následoval, bude podporovat vlastenectví svoje, které může být dokonce zaměřené proti ruskému.
Východní Evropa jako frontová linie. V této kapitole autor uvádí nátlaky Moskvy na bývalé sovětské republiky včetně Pobaltských. Zde je zajímavé si povšimnout neúspěchů, které Kreml v této politice sklízí. Většina těchto akcí je komplexem finančního a materiálového vydírání a hrozby silou. Je s podivem, že autor (a s ním i mnozí jiní) mluví o možnosti Ruska ovládat i vzdálenější pohraničí, jako je třeba střední Evropa, snad pomocí peněz nebo jinak, ale jak vidíme, nefunguje to ani na dohled od Moskvy. Strach z ruského kapitálu je tedy asi nereálný, protože k úspěchu musí vést i další metody. Když není Rusko úspěšné ani v Gruzii, navzdory soustředěnému tlaku peněz, vyhrožování, činnosti tajných služeb a nakonec i krátkodobého vojenského zásahu, nevím jak by to bylo možné ve střední Evropě. Gruzie je stále samostatná a těší se prosperitě nezávisle na Rusku. Jiné je to v zaostalých zemích střední Asie, kde vládnou diktátorské režimy, někdy dokonce velmi odporné, kde se daří ruské politice. Je to dáno především tím, že diktaturu je možno lehce podporovat a dále také proto, že tyto režimy blokují nástup islámských režimů, které by většina obyvatelstva ráda přijala podle velkých vzorů svých sousedů. Proto je zde Rusko podporováno Západem. Nakonec vidíme, že eso má v ruce Západ a rozhoduje i v oblasti bývalých sovětských republik. Ruská síla je mizerná a zdá se, že stále více slábne. Démonizace není na místě. Je vidět zřetelná slabost Ruska, které svým spojencům nemá co nabídnout, na rozdíl od Západu, který může nabídnout svůj vyspělý trh, investice a zařazení do výměny produktů na vysoké úrovni.
Naivní a hloupá politika Ruska je známkou slabosti. Musí přihlížet tomu, jak postupně bývalé sovětské republiky jedna po druhé se dostávají do náruče Západu. Přitom je není možno přinutit silou zůstat ve spojenectví s Ruskem. Navíc není zcela jasný cíl takové politiky. Jaký bude cílový stav? Vždyť ani s Běloruskem, které je k Moskvě vstřícné, nebyl nalezen nějaký polický model, který by byl upokojivý a to dokonce ani takový, jako je EU. Prostě Rusko vyžaduje stále jakousi podřízenost a vzteká se, když svobodné národy ji nechtějí přijmout. S tím v tomto světě nepochodí.
Některé sousední státy mají s Ruskem historicky potvrzené hranice, jako třeba Gruzie a Pobaltské země. Estonsko má hranice potvrzené následkem bitvy Alexandra Něvského u Pskova a Narvy ve třináctém století, které se od té doby neměnily. I když v něm žijí Rusové, jsou to přistěhovalci, mnozí i bývalí nositelé zločinného režimu. Jenže hranice s Ukrajinou a Kazachstánem jsou velmi nejasné, byly zřízeny v dobách SSSR a nemají historické potvrzení. Krym patřil k Ruské federaci do r. 1961. Uznávat hranice z doby SSSR je dokonce nemravné, protože mnohdy je určovala zločinná politika. Také by asi mělo být vráceno území Finsku ukořistěné v zimní válce r. 1940. Jenže hranice jsou určeny tak, že v sousedních zemích žijí velké ruské menšiny. Tady je příležitost ke konfliktu. S Ukrajinou asi nenastane, protože většina Ukrajinců, jak potvrdily poslední volby, je niterně kulturně proruská a minimálně polovina z nich má ruštinu jako mateřský jazyk; lehký flirt s EU je oportunistického charakteru. Horší to může být jinde. Spíše je asi potřeba citlivé politiky států s ruskými menšinami než Ruska samotného. Autor ovšem kritizuje pouze Rusko, problematické jednání s ruskou menšinou v Estonsku nikoliv.
S názory autora v kapitole Řinčení zbraněmi vesměs souhlasím. Je pravda, že Rusové mohou být sklíčeni z toho, jak se rozšiřuje NATO, jak NATO zasáhlo v Jugoslávii a oni proti tomu nic nezmohou. V podstatě je to ovšem jejich vina. Nelze zakázat svobodným národům, aby si nezvolili obranou alianci takovou, ve které se cítí bezpečně. Opravdová kritika může směřovat pouze k chování NATO v Jugoslávii. Ale to kritizují vedle Rusů i mnozí jiní.
To znamená, že na obranu má každý právo, dokud je aliance opravdu obranná a nezahajuje útočné akce. Za takovou útočnou akci mají Rusové umístění obranného raketového systému v Česku a Polsku. Souhlasím s tím, že jejich odpor je přehnaný a pramení z uražené ješitnosti. Obranný systém není namířen proti Rusku, rakety jsou čistě obranné. Rusové svoje rakety na Ameriku stejně mají namířené přes severní pól, takže o co jde? Jedině snad o schopnost radaru důsledněji kontrolovat ruské území, do té doby však již velmi přesně kontrolované z družic a radary na lodích. Nejhorší ovšem na celé věci je, že tím Rusové blokují obranu proti islámských teroristům a to se může vymstít i jim samotným.
Domnívám se, že „práce“, kterou dělá Kreml s islámskými zeměmi, hlavně Iránem, je spíše oportunistická než principiální. Ve skutečnosti konfliktní linie s islámem vede ruským územím a Amerika bojem proti islámu vlastně Rusko chrání. Souhlasím s autorem, že je v tom vidět opravdu pomýlenou politiku Kremlu, ve které absentuje rozhled a odstup od historických resentimentů. V podstatě je nebezpečná pro Rusko samotné.
Autor uznává, že ruská vojenská síla je mizivá a proti SSSR velmi oslabila. Rusové sice mají spoustu nových vojenských prostředků, ale jen ve fázi prototypů. Na sériovou výrobu nemají peníze. Ale sami si zřejmě uvědomují, že by byly vyhozené peníze pospíchat s hromadnou výrobou.
Závěr:
Autor považuje za nebezpečný vnitřní systém Ruska a doporučuje podporovat disidenty a obhájce lidských práv. Je jistě vhodné a záslužné podporovat lidi, kteří se dostali do problémů s režimem na základě svého přesvědčení. Je ovšem omylem se domnívat, že Rusko je SSSR. Rusové mohou dnes cestovat a Západ mohou poznat; mohou v zahraničí i zůstat. Informace o Západě jsou běžně k disposici. Pokud má režim podporu, má ji nepředstíranou a nikoliv na základě lží o druhé straně. Vnitřní systém Ruska je takový jaký je a pokud jej většina občanů podporuje není možno s tím nic dělat. Není dán jen Putinem, je dán historicky a tradičně. Systém napodobující Západ, jak jej praktikoval Jelcin, neuspěl a vedl k rozkladu. Zde je na místě otázka: Jaké chceme mít Rusko? Pokud bude Putinovské, tradiční (možná carské), bude prosperující a bude mocenským oponentem ostatním silám ve světě. Pokud bude Jelcinovské, rozloží se a zanikne. To druhé si mohou přát jen lidé bez většího rozhledu nebo s nenávistnou motivací. Američtí politici mnohokrát řekli, že potřebují stabilní Rusko. Myslím si, že kvalitní reálné analýzy bez emocí a zpozdilého myšlení vykazují jiná fatální nebezpečí než Rusko, že svět i Evropa Rusko potřebují. Je přirozeným oponentem Číny a islámských zemí, i když se doposud ve své zahraniční politice správně nezařadilo. Je otázkou času, kdy pozná své správné místo po boku NATO. Doufám, že k tomu dozraje dříve, než dojde k nějakému zbytečnému nedorozumění.
Vývoj k západní demokracii může být jen pozvolný, takový je možno podporovat spíše předkládáním vzorů. Rusko dnes nemá žádnou univerzalistickou ideu, kterou by jiným zemím bylo schopno předávat nebo dokonce vnucovat. Na jeho vnitřní praxi není nic přitažlivého pro nikoho, ani pro komunisty. Komunisté dnes mohou sloužit jen jako užiteční idioti, protože v Rusku komunismus není a podporou Ruska by spíše podporovali autoritativní diktaturu finanční oligarchie, režim daleko vzdálenější marxismu než režim v dnešní západní Evropě.
Rozkladné západní hodnoty: propagace homosexuality, otevřenost drogám, kultura rozkladu rodiny a nemravnosti, výchova k sobectví bez ohledu na společenské a národní potřeby apod., si my konzervativci přejeme omezit i v naší zemi, a Putin, který hájí svoji národní kulturu, si jistě nepřeje v Rusku rozšíření takového morálního marasmu. Bohužel autor knihy a mnozí podobní, takové odmítání komentují s arogantní přezíravostí. Prostě to, co existuje na Západě, je svaté, nejlepší a prý jedině správný vzor pro ostatní. Jiné civilizace nemají právo to odmítnout. To je potom zdrojem ruské reflexe: odmítání západních hodnot jako celku a podezírání, že tyto úpadkové hodnoty jsou součástí proradného plánu Rusko morálně rozložit. Přitom se domnívám, že by ruští přátelé Západu mohli spíše propagovat individuální svobodu, úctu k zákonu, boj proti mafiím a nespravedlnosti, odpovědnost za sebe a odmítání žít na úkor společnosti, jako západní hodnoty, místo úpadkových hodnot a symbolů.
Dalším tématem boje nové studené války je vlastně téma zbytečné. Jedná se o finanční expanzi ruských státních podniků, které mohou mít potom v jiných zemích politické poslání. Prý by tyto podniky neměly mít přístup na světové finanční trhy, pokud se nezprivatizují, tedy nepřijmou stejná pravidla jako mají jiné státy. Víme, že je to opravdu neuskutečnitelné. Arabští šejkové jsou soukromníci navenek a uvnitř státu jsou jeho přímými vládci. Zabránil jim někdo investovat v jiných zemích? Přitom je známo, že podporují terorismus. Zabránil vůbec někdo špinavým penězům, aby se dostaly do oběhu a do investic? Většinou ne. Víme jaké obrovské peníze vydělávají narkomafie. Kam asi ty peníze jdou?
Navíc je naprosto nekontrolovatelné komu podnik patří. Akcie se přece denně prodávají a kupují. Rusové mohou koupit americkou firmu přes noc a nikdo neví, že je ruská. Kdo zabrání ruskému státnímu kapitálu, aby pod nějakým jménem koupil firmu? Pokud se nezavedou zcela nové a zatím nikdy neuskutečněné kontroly vlastnictví, je požadavek nastolený autorem naprosto zbytečný. Když se zavedou, nebude se celý světový systém nazývat kapitalismus, ale jinak.
Pokud se týká možnosti vydírání dodávkami plynu a ropy, Rusko se chová stejně jako každý jiný monopol. Monopol je špatný v každém případě a je nutno vytvořit podmínky k jeho odstranění. Jakékoliv zbytečné svírání pěstí směrem k Moskvě je nejen neúčinné, ale i hloupé.
Kniha Nová studená válka podává na jednom místě informace jinak roztříštěné v mnoha zdrojích a dává ucelený přehled. Jak už napovídá název knihy, je nutno počítat s konfrontačním tónem, o kterém se domnívám, že není zcela na místě. To platí zejména pro vnitřní záležitosti, které mají Rusové právo si řešit v rámci svých tradic bez vnějšího zasahování. Oprávněnou kritiku bych viděl jen při porušování práv jiných národů.
Nová studená válka není, hranice jsou otevřené, ostnaté dráty nejsou, lidé cestují bez zábran, mohou se vystěhovat, informace se svobodně předávají. Pokud bude NATO vojensky silné (k tomu patří i radarová základna u nás), nebude ani studená válka s Ruskem, ani s nikým jiným. „Chceš-li mír, připravuj válku.“ Příprava války ovšem ještě válkou není, naopak zajišťuje svět bez válek.