Homosexualita. Lež, která si hraje na pravdu. Homosexuály nelze odsuzovat pro jejich nemoc
Uznání homosexuality jako „normální“ sexuální orientace má svůj počátek v šedesátých letech minulého století, kdy se pod vlivem drog a volné lásky, bořily tradice a přirozená morálka vyvěrající z křesťanské nauky. Květinová revoluce nihilistů, která dala podnět k aktivizaci různých periferních skupin, mezi nimiž byli i homosexuálové.
Šedesátá léta jsou milníkem, kdy začaly brát za své politická jednání na základě dohod, případně odborných stanovisek. Toto období je tak ve znamení zrodu nátlakového jednání menšinových skupin, vnesením do politiky zastrašování, vyhrožování, hrubý nátlak a vydírání, bez ohledu na skutečnost, bez ohledu na odborná stanoviska a posudky. Legalizace homosexuálního chování je jedním z mnoha případů, kdy zvítězil aktivismus nátlakových skupin nad rozumem a vědeckou odborností, postavený na jedné vědecké expertíze, k níž nebyla ani připuštěna odborná diskuze.
Brzy po vyškrtnutí homosexuality ze seznamu nemocí ve Spojených státech se strhla lavina, kdy postupně začala být tato úchylka legalizována téměř ve všech „demokratických“ zemích. Uznání homosexuálního chování jako legitimní sexuální orientace se tak nese jako znamení „Nové doby“, kdy začala vzpoura proti přirozenosti člověka, proti přírodě a proti Bohu.
Další kroky následující po zrovnoprávnění homosexuality s heterosexuální orientací na sebe nenechaly dlouho čekat. Po registrovaném partnerství došlo v mnoha zemích k postavení svazku homosexuálních partnerů na úroveň manželství, v mnoha zemích jsou tyto páry „oddávány“ v kostelích, jako výsměch křesťanské nauce, v mnoha zemích byla zákonem dovolena adopce dětí homosexuálními páry, bez ohledu na tyto děti, na jejich zdravý vývoj, kdy ke svému psychickému růstu potřebují jak mužský, tak ženský vzorec chování, ale proč sodomitům nedat hračku, jsme přeci „liberální“ společnost, že?
Jestliže za legalizací homosexuality stál nátlak a psychiatrický posudek, o kterém se nesmělo diskutovat, tak dnes se stěží najde psychiatr, který by veřejně prohlásil, že homosexualita je nemoc ve smyslu sexuální úchylky. Prostě deviace. Nejenže by v horším případě riskoval vyškrtnutí z lékařské komory se zákazem odborné činnosti, ale v každém případě by byl vláčen v mainstreamových médiích za potlesku aktivistů a všeobecného zavržení od svých kolegů, což se v mnoha případech rovná „společenské“ a „odborné“ smrti.
Homosexuální deviace se tak zařadila na „čestné“ místo mezi další společensky „nezpochybnitelné“ pravdy, o kterých není přípustná diskuze. Přesto se čas od času objeví odborné komentáře a expertízy, snažící se dopátrat co je příčinou homosexuality, což samo o sobě vypovídá, jak je to doopravdy s „normálností“ této úchylky. Homosexualita prostě přirození není. Její vznik je podmíněn mnoha okolnostmi, od genetických poruch, až po změny v psychice, vyvolané vnějšími okolnostmi. Už to samo je dostačující jako argument proti homosexualitě jako standardní sexuální orientaci.
Bohužel tato skutečnost je velkoryse přehlížena, stejně jako další jevy spojené s homosexualitou jako je vysoká promiskuita, vysoký výskyt další sexuální deviace pedofilie a v neposlední řadě agresivita. Ne nadarmo Staří Řekové stavěli homosexuální vojenské oddíly, které pak posílali do prvních řad, protože homosexuálové vedle strachu o své“milence“ vynikali také krutostí a nemilosrdností.
Zrovnoprávnění homosexuálního svazku s přirozeným svazkem muže a ženy je tak degradací tradiční rodiny na pouhý sexuální svazek, protože homosexuální partnerství ničím jiným není a ani nemůže být.
Přirozenost homosexuality nejde obhájit filozoficky, teologicky, ale ani z pohledu biologie, protože homosexualita není reprodukční, ale je to slepá cesta vedoucí pouze k zániku života. Ještě těžší je pak obhajoba adopcí dětí touto skupinou deviantů, kteří sami odmítají přirozený sexuální styk vedoucí k plození potomků, a heterosexuální spojení v nich vzbuzuje odpor. Homosexuálové tak chtějí něco, na co nemají žádným způsobem odůvodnitelný nárok.
Osoby postižené homosexualitou rozhodně nejde odsuzovat. Odsoudit je by znamenalo odsoudit každého nemocného člověka. Homosexualitě jako projevovanému chování, životnímu stylu, vnášení sodomistických prvků do společnosti a tím i morálky, je však potřeba tvrdě a jasně říci ne, bez ohledu na módní nálepky typu homofob, xenofob, skrytý homosexuál, fašista anebo nacista, přičemž poslední nálepka je nejsměšnější vzhledem k sexuální orientaci špiček organizace SA, která napomohla německému nacismu k moci. S trochou nadsázky by se dalo říci, že německý nacismus za své vítězství vděčí koncentraci homosexuálů kolem Adolfa Hitlera. Ovšem tohle dnešní aktivisté neradi slyší, stejně jako environmentální fanatici neradi slyší, že jejich snahy jsou totožné s plány nacistického režimu vzniklých v kancelářích SS.
Jak jsem již psal. Homosexuály nelze odsuzovat pro jejich nemoc, ale je třeba důsledně bojovat proti vnášení homosexuálních postojů do společenského podvědomí. Každý by si měl uvědomit, že nejde o lidská práva, která jsou spíše karikaturou práv člověka, než aktem zdůrazňujícím jeho důstojnost , ale jde také povinnost a zodpovědnost nejen k našim předkům, ale hlavně budoucím generacím. Jestliže vzdáme boj za mravní a náboženské hodnoty, bude to znamenat i rezignaci na osud naší společnosti.
http://www.christianitas.cz/