Současné problémy společné evropské měny: malé historické zamyšlení
1. Nevím, zda se po – ani zdaleka ještě neukončené – řecké a asi nejen řecké krizi k tématu společné evropské měny dá říci něco nového či inspirativního. Všechno podstatné už asi řečeno bylo, spíše chybí naslouchání a hlavně chybí učení se z minulosti. Pokusím se proto o zasazení tohoto tématu do širšího kontextu – historického i teoretického.
2. Diskuse výhod a nevýhod společné měny pro více zemí, stejně jako diskuse o tom, zda je společná měna dlouhodobě udržitelná v ekonomické vědě určitě není novinkou a tím nemám na mysli jen Mundellovu a McKinnonovu teorii optimálních měnových zón, která vznikla na počátku 60. let dvacátého století. Toto téma existuje v ekonomii už dávno a ve vzdálenější minulosti bývalo ukryto pod heslem fixní či flexibilní měnové kurzy. Měnová zóna neboli společná měna pro více zemí není nic jiného než extrémní případ modelu fixních kurzů.
3. Moje generace brala rozum, resp. učila se ekonomii v éře tzv. bretton-woodského systému, který byl systémem fixních kurzů s „povolenou“ výjimečnou devalvací v situaci tzv. hluboké nerovnováhy platební bilance. Tehdejší spor o výhody nebo nevýhody tohoto systému a o jeho dlouhodobou udržitelnost byl velmi živý a intenzivní, a mnoho přesvědčivých argumentů přinesl, mně určitě. Troufám si říci, že si snad ani tehdy nikdo – s výjimkou těch, kteří vůbec nevěřili v trh a v cenový systém – nemyslel, že může tento systém existovat navždy.
4. Za čtvrt století jeho fungování došlo mezi relevantními zeměmi jen k jedné „velké“ devalvaci a to v případě britské libry v roce 1967. Psalo se o ní celé desetiletí – před i po. Nemocná britská ekonomika padesátých a šedesátých let – na rozdíl od dnešního Řecka – svou libru devalvovat tehdy mohla a to ji konec konců zachránilo. Jak dobře víme, bretton-woodský systém se rozpadl na počátku 70. let – při stagflaci spojené s ropnou krizí – a místo něj více méně samovolně vznikl systém flexibilních, byť jednotlivými státy nemálo řízených kurzů. Čas od času se sice objevovaly nápady vrátit se k fixním kurzům, samozřejmě s jinými parametry, tedy s jinými měnovými kurzy, ale brzy se pochopilo, že ani to nejde.
Zafixování kurzu bylo od té doby považováno za výjimečné, dočasné a v podstatě pomocné opatření ve chvíli, kdy je třeba ekonomiku tzv. „ukotvit“ – příkladem bylo i zafixování kurzu naší koruny na počátku 90. let. I tehdy jsme však stále hledali vhodný okamžik, kdy korunu opět uvolnit. Nemyslím, že se nám to ideálně podařilo. Kdyby nás zcela nesmyslně – se svou tehdy nemilosrdně vymáhanou doktrínou – IMF netlačil, udělali bychom to sami, podle svého rozumu, určitě lépe.
5. Hlavním poučením ze všech těchto experimentů je to, že v dobrém počasí, čili v situaci bez jakýchkoli hlubších krizových či inflačních poruch, může systém fixních kurzů jistou dobu docela dobře fungovat (poválečná rekonstrukce válkou poničené Evropy a výjimečnost tehdejšího postavení amerického dolaru takovou situací byly). Dříve nebo později se však vždy ukáže, že je vzhledem k nevyhnutelně neidentickému, tedy divergentnímu ekonomickému vývoji zemí svázaných fixním kurzem třeba
- buď nastavit parametry systému (kurzy) jinak,
- nebo změnit systém.
Je také samozřejmě možné neudělat nic a odsoudit zemi nebo země, kterým tento systém a spolu s ním kdysi v minulosti zvolený měnový kurz nevyhovuje a přesto v něm zůstávají, k dlouhodobé ekonomické stagnaci, nerovnováze, problémům nejrůznějšího druhu. I těchto příkladů známe mnoho.
6. Všechny tyto argumenty – ještě silněji – platí i pro systém dnešní společné evropské měny. Ta byla vždy primárně projektem politickým (ze strany neekonomů, kterým šlo o něco zcela jiného než o racionální ekonomické uspořádání), ale přiznejme, že byla do jisté míry i projektem ekonomickým – pro ekonomy, kteří si pletou stabilitu měnových kurzů s jejich fixností, kteří nevěří v cenový systém a tedy ani ve význam pružných měnových kurzů, pohotově reagujících na probíhající ekonomický vývoj, a kteří považují finanční trhy za zbytečnou, nic pozitivního nepřinášející komplikaci fungování ekonomiky.
7. Pro nepamětníky bych chtěl připomenout to, že se projekt společné evropské měny objevil už v roce 1970 v tzv. Wernerově zprávě (to byl Lucemburčan, tehdejší předseda Evropské komise), čili ještě v éře EHS. Wernerova zpráva byla ve své podstatě textem, který koncepčně obhajoval přeměnu EHS v ES, což byl přerod evropského společenství „hospodářského“ v evropské společenství nejen hospodářské. (Trochu paradoxní byla v tom všem role R. Mundella[1], který už tehdy Wernerovi radil – ale podle mého názoru v rozporu s jeho 10 let starým, téměř kánonickým článkem.)
8. Faktický vznik eura je oprávněně spojován až s dalším kvalitativním prohloubením evropské integrace, ke kterému došlo v éře Jasquese Delorse, který se zasloužil o zatím poslední změnu zkratky – z ES na EU, tedy ze společenství států v unii. Tento posun byl zakotven v tzv. Maastrichtské smlouvě z února roku 1992. Na počátku 90. let došlo k rozpadu tehdejšího evropského mechanismu měnových kurzů (tzv. ERM I), který řadu politiků a jejich ekonomických rádců vylekal a dovedl je k přesvědčení, že Evropa měnovou unii nutně potřebuje. Byl to sice závěr zcela absurdní, protože právě tehdy provedený „realignment“ měnových kurzů byl naprosto nezbytný, ale měnový neklid tehdejší doby svůj nemalý vliv na následné vytvoření eura, ke kterému došlo v závěru 90. let, měl.
9. Zkušenost s deseti lety existence eura je velmi sporná. Euro sice na první pohled bez jakýchkoli zřetelných komplikací ve svých základních měnových funkcích uspělo, ale v rozporu s vytvořeným očekáváním nezabránilo v pokračování v zemích eurozóny již několik desetiletí trvajícímu zpomalování ekonomického růstu (zpomalení se naopak v době eura dále zesílilo). Ve stejné době se prohlubovaly nerovnováhy zahraničně-obchodních toků jednotlivých zemí a narůstaly – pro některé země zcela beztrestně – schodky veřejných rozpočtů. Docházelo i k téměř neskrývanému falšování statistik, aby byla plněna tzv. Maastrichtská kritéria. Pokud převládalo ekonomicky „dobré počasí“, vypadalo to, že je všechno v pořádku. Jakmile nastala první výraznější porucha – světová finanční a ekonomická krize, ukázalo se, že všechno v pořádku nebylo a není.
10. Co z této zkušenosti plyne, resp. co se dá očekávat v budoucnu? Možné scénáře jsou minimálně dva. Jedním z nich je, že nastane rozpad (či opuštění) tohoto systému superfixních kurzů – a to plně nebo částečně – druhým je, že naopak dojde k pokusu o záchranu tohoto systému jeho doplněním o unii fiskální a politickou. Je lákavé říci, že nastane to první (a mnozí to říkají), ale já myslím, že – bohužel – nastane to druhé.
Důvodem pro tento můj názor je politika, nikoli ekonomika a přesvědčení, že převáží důvody politické, nikoli ekonomické. Bude zvoleno řešení velmi nákladné, které bude mít spoustu negativních důsledků – a to v oblasti ekonomické i politické. Ekonomické náklady jsou evidentní, ale mezi méně často zmiňovaná negativa bude patřit i další oslabení demokracie v Evropě a toho se bojím nejvíce. Přispěje to k politické unifikaci Evropy. Nevěřím na optimistickou hypotézu, že národní parlamenty v Evropě žádnou další politickou unifikaci kontinentu nedovolí, jak zaznělo např. u Fergusona[2] v jeho nedávném, i mezi námi široce diskutovaném vystoupení. Tato představa je spojena s vírou v existenci demokracie v dnešní Evropě, ač je tu už dávno postdemokracie. Ale diskuse těchto věcí by byla už na úplně jiné vystoupení.
Václav Klaus, poznámky k vystoupení na večeru sdružení Appia, hotel Residence Appia, Praha, 24. června 2010
[1] Viz můj projev při udělení čestného doktorátu profesoru Robertu Mundellovi na pražské VŠE v roce 2001 (publikovaný na www.klaus.cz/clanky/361). Můj širší text o prof. Mundellovi ve vazbě na to, že dostal Nobelovu cenu za ekonomii, je ve sborníku CEPu č. 4/2000. (Sborník je ve formátu pdf ke stažení zde.)
[2] Niall Ferguson, Fiscal Crises and Imperial Collapses: Historical Perspective on Current Predicaments, Peterson Institute of International Economics, Washington D.C., 13. května 2010.
(Publikováno v MF Dnes 25. června 2010)