Myslím, že si zaslouží, aby Klausův článek „Zamyšlení nad problémy společné evropské měny“ neušel pozornosti. Jeho závěry jsou burcující.

Prezident správně pojmenoval příčiny dnešních problémů. Z jeho opodstatněného euroskepticismu totiž nutně vyplývá euro-optimismus doprovázený politickým realismem a oprávněným pesimismem při hodnocení vyhlídek demokracie v Evropě.

Začnu od závěrů jeho článku, s nimiž se ztotožňuji. Hlavní scénáře pro řešení problémů eura jsou dva: (1) Rozpad jednotné měny nebo rozvolnění tohoto systému. (2) Utužení tohoto systému doplněním o unii fiskální a politickou.

Sám by dal přednost alternativě (1), ale myslí si, že bohužel EU bude směřovat k alternativě (2). S lítostí s tím souhlasím a dodávám, že v tomto případě nám nepomůže ani to, že ČR není v eurozóně. Náklady – nejen ekonomické – této neblahé vyhlídky by byly – a pravděpodobně budou - strašlivé.

Eurozóna se chytila do vlastní pasti. Rozpad společné měny by zdiskreditoval celý integrační étos, který je akcelerován v posledních zhruba patnácti letech. Úvahy některých německých nebo francouzských úředníků a „ekonomů“, že může být jeden koš eura pro bohatší a jeden koš eura pro chudší členy, zcela zkompromitoval přístup EU k alternativě (1). Znamenalo by to solidaritu v poslušnosti a sobectví v ekonomice.

A odlište to prosím od dvourychlostní Evropy, kterou bych osobně uvítal: Ať se glajchšaltuje kdo chce. Kdo chce kam, pomozme mu tam. Ale bez nás! Jenže oni se nechtějí vzdát moci, jen se nechtějí podílet na zvýšených nákladech integrace ekonomik různé síly.

A v různé síle a parametrech ekonomik je zakopaný pes. Pokud EU nebude superstátem se stejnou životní úrovní a výkonností ekonomik, bylo zavedení eura nejen předčasné, ale i ekonomicky nesmyslné. Jak upozorňuje prezident Klaus ve svém článku, je to totéž, jako by byly mezi členy EU zavedeny fixní kurzy.

Jenže kurzy měn v otevřené ekonomice se musí odvíjet ze stejného tržního principu jako ceny. Odrážejí vlivy divergergentně se vyvíjejících ekonomik, musí reflektovat také odlišné inflační faktory a třeba obchodní a platební bilanci. Systém flexibilních kurzů to splňuje nejlépe. Pokud se používaly fixní kurzy, byla „povolena“ výjimečná devalvace v situaci hluboké nerovnováhy platební bilance.

Pokud je kurz zafixován, je jasné, že to nemůže vydržet navždy, protože krizové a inflační poruchy vyžadují pružný systém. Pokud to fixní kurz nedovoluje, nerovnováha se prohlubuje a země je pak odsouzena k dlouhodobé stagnaci. Proto musíme odlišovat snahu po stabilním kurzu od jeho fixace.

Nakonec to stejně zákonitě „vybouchne“ jako vždy, když přetlak z nerovnováhy postrádá ventil. Posledním takovým čítankovým ventilem byla devalvace britské libry v roce 1967. To nakonec britské ekonomice pomohlo zpět na nohy. Dnes Řecko takový ventil nemá.

Ekonomika Řecka, Španělska nebo Itálie jistě potřebuje jiné úrokové sazby než Německo. Kdyby existovaly národní měny s flexibilními kurzy, dávno by se nerovnováha projevila navenek. Za existence eura tento nástroj ke své škodě tyto ekonomiky ztratily. Euro pomáhalo kamuflovat jejich vnitřní problémy. A ukázalo se, že byrokratický přístup v podobě (ne)uplatňování maastrichstských kritérií je nedostatečný a hlavně neúčinný.

Za vším stojí neblahá přeměna Evropského společenství na Evropskou unii. Neklid v mechanismu měnových kurzů na počátku 90. let protismyslně a paradoxně vedl k vytvoření společné měny na konci tohoto desetiletí. Přesvědčení, že turbulence se vyléčí superfixací je stejně bláhový jako nebezpečný. Plody tohoto naivismu a zpupného dirigismu sklízí eurozóna právě nyní.

Těžko nesouhlasit s Václavem Klausem, když se ukázalo, že zase má pravdu. Nic na tom nemění ani zaslepenost evropských fanatiků integrace ponoukaných politiky s abicemi vůdců Evropy. Momentálně mají navrch, ačkoliv rozumní lidé už vidí, do jaké pasti jejich utopismus vede. Ví to i prezident Klaus, proto předvídá záchranu eura za každou cenu. Ano, tato volba přinese všem obrovské náklady.

Přesto bych dodal jednu věc za sebe. Žádné náklady totiž nakonec tu nerovnováhu a diverzitu nezprovodí jen tak ze světa, tedy z Evropy. Jestli politika znemožní, aby byla rovnováha nastolena ekonomicky, „vybouchne“ to nakonec v politické rovině ještě s daleko hrůznějšími důsledky, byť to může trvat déle. A čím déle, tím hůře. Ale tady hovořit už jen o nákladech by bylo cynické.

http://streit.blog.idnes.cz/