Skřípění zubů z Berlína a Paříže kvůli pražskému rusko-americkému summitu bylo slyšet až v Praze. Lisabonská smlouva nepřinesla větší moc Bruselu, nýbrž Francii a Německu, říká v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz tajemník prezidenta republiky Ladislav Jakl.

Již nějakou dobu funguje Lisabonská smlouva. Jak byste její dopady zatím zhodnotil? Jsou tam pro vás nějaká překvapení?

Pro lidi, kteří Lisabonskou smlouvu kritizovali, to zas tak velká překvapení nepřineslo. Zcela určitě musí být zklamáni ti, kteří Lisabonskou smlouvu tlačili z důvodu, že si od ní slibovali naplnění svých představ o dosažení jednotnějšího postupu Evropské unie. Dobře víme, že podle Lisabonské smlouvy máme něco jako evropského prezidenta a něco jako evropskou ministryni zahraničí, ale je červen roku 2010 a vize eurocentralistů a bruselocentralistů, že Evropská unie v důležitých věcech navenek bude vystupovat jednotněji, ty se vůbec nenaplnily. Je to dokonce naopak. Složitá hospodářská situace vyhrotila určité legitimní sobectví velkých hráčů na evropské politické scéně, takže spíše, než že by Lisabonská smlouva přinesla větší hlas a moc Bruselu, vidíme větší moc Paříže a Berlína. V tomto smyslu očekávání euronaivistů vůbec naplněno nebylo a my ostatní si říkáme: „ještě štěstí, že ne“. Jde o to, aby tento neúspěch Lisabonu nevedl euronaivisty a eurocentralisty k pokusu vymyslet něco, co to kýžené utažení šroubů přece jenom přinese. Lisabonská smlouva již přesto přinesla některé škody, před kterými jsme varovali. Přináší první majorizační hlasování a přehlasování menších států v některých věcech. Tyto věci nejsou zatím časté, ale asi jich bude přibývat.

Jaké jsou uzlové body zahraniční politiky, které by měla česká reprezentace hájit jako naše národní zájmy?

Kromě obsahu, což je téma na dlouhou debatu, by si měla hájit nástroje k prosazení zájmů suverénního státu. K tomu je možné používat mnoho různých metod a jednání a já mám pocit, že Fischerova vláda se docela snažila uchovat si vlastní názor a vlastní hlas. Mám-li vzpomenout něco konkrétního, tak když Barack Obama a Dmitrij Medveděv přemýšleli o tom, kde podepsat svou významnou odzbrojovací dohodu, tak k tomu žádnou Evropskou unii nepotřebovali. Nejeli do Bruselu, nejednali s van Rompuyem nebo s paní Ashtonovou, ale jednali s národní reprezentací jednoho státu. To skřípění zubů z Paříže a Berlína, že se s nimi nikdo o této věci nebavil, bylo slyšet až do Prahy.

Neobáváte se toho, že by podobně jako v případě Topolánkovy vlády mohl opět vzniknout konflikt ohledně zahraniční politiky s Hradem, když jsou ve vládě eurooptimistické Věci veřejné a TOP 09?

To opravdu nevím. Nevím přesně, co se skrývá za těmito uskupeními. Jaké přesné priority zahraniční politiky mají. Vůbec to není jasné a proto nechci zbytečně plašit a strašit. Třeba to bude zahraniční politika naprosto konformní se zájmy české zahraniční politiky a že to nebude znamenat obrat zahraniční politiky jiným směrem. Bude to také záležet na personálním obsazení míst důležitých pro zahraniční politiku.

Četl jste knížku exporadce prezidenta Klause a předsedy Svobodných Petra Macha Jak vystoupit z EU?

Ano, četl.

Jak se vám líbila?

Zásadní je, že Petr Mach tuto knihu vůbec napsal. Je vidět, že se někdo seriózně zabývá myšlenkou, na kterou by se někdo jiný vůbec bál pomyslet. Tato úvaha není sprosté slovo. Jestli s těmi vývody, které jsou v této knize napsány, někdo nesouhlasí, ať se zúčastní té debaty a posune ji někam dál. Zakazovat si podobné úvahy bychom si určitě neměli. To bychom si mohli zakázat myslet vůbec.

Nedávno proběhly události kolem výročí Trianonské smlouvy. Myslíte si, že by mohly aspirace Maďarů být precedentem a povzbudit i menšiny v jiných státech než sousedících s Maďarskem?

Tato věc nepochybně nebezpečná je. Je destabilizační. Jestli půjde vývoj směrem k nějakému revanšismu vztaženému ke konkrétnímu jednomu historickému období, které je pro někoho výhodné, jestli půjdeme cestou k Velké Albánii, Velkému Srbsku, Velkému Maďarsku, Velkému Rusku, Velkému Německu, tak když sečteme všechny tyto aspirace všech velkých zemí, tak by planeta musela mít třikrát větší povrch, než který má. Když si přečtete onen maďarský zákon a jeho důvodovou zprávu, tak tam je explicitně napsáno, že to je pokus vymanit se ze závazků Trianonské smlouvy. Trianon je součástí smluvního uspořádání po první světové válce, na jehož základě čerpá svou legitimitu i suverénní Česká republika. To se tedy České republiky setsakramentsky týká. Týká se to České republiky i jinak. Slovensko není pro nás zemí neutrální, co se týká českých zájmů. Prosperující nezávislé suverénní Slovensko je nepochybně českým zájmem a v tomto smyslu si projevy české solidarity zasluhuje. Ale nejsou to pouze projevy solidarity, ale máme v tom i svůj vlastní zájem. Velmi se divím, že z Bruselu žádné znepokojení nezaznívá. Nechápu to.

Souhlasíte s tezí Václava Klause v knize Kde začíná zítřek a Petra Hájka v knížce Smrt ve středu, že zde existuje tendence k vytvoření takzvaného Nového světového řádu a globální vlády, které popírají národní suverenitu jednotlivých států?

Já nejsem člověk paranoidní a nikdy jsem neměl sklony ke konspiračním teoriím. Že existují různé zájmové skupiny, které se snaží maximalizovat svůj profit, domlouvat se, používat různé nástroje k jejich prosazení napříč celým světem, to je pravda a berme to v úvahu. Učme se rozpoznávat tyto zájmové skupiny v aktivitách, které se tváří být obecně univerzálně prospěšnými a zájmově neutrálními. Tyto skupiny nepochybně existují a existovat budou. Neviděl bych každou historickou událost jako dílo jejich spiknutí. To opravdu ne. Neexistují ale pouze organizované zájmové skupiny získávající svůj profit prostřednictvím tahání za nitky po celém světě, ale existuje i ideově zažitá představa v intelektuálních kruzích, která se s principy svobody a demokracie příliš nekamarádí. Existuje zde tedy vliv ideologie, která nepotřebuje žádnou organizaci. K této ideologii tíhnou určité intelektuální, mediální i politické kruhy a hájí myšlenku, že je třeba odebrat lidem jejich svobodnou vůli a vnutit jim dobro podle nějakých univerzálních představ. Toto myšlení prosakuje všemi médii, politikou. Časté projevy tohoto myšlení nemusí být projevem nějakého spiknutí, ale existující ideologie, na které se její zastánci nijak zvlášť a navíc tajně domlouvat nemusí. Této ideologie je ale zapotřebí čelit ve společenské debatě, mluvit o ní, psát, vyvracet ji a potýkat se s ní.

O čem podle vás svědčí úspěch euroskeptika a antiislamisty Geerta Wilderse v nizozemských volbách a vlámských separatistů ve volbách belgických ?

Ten výsledek vůbec není překvapivý. Očekávali jsme ho mnoho měsíců dopředu. Je to určitý trend, který bude určitě pokračovat. Je způsoben tím, že vládnoucí elity ignorují to, co se v jejich společnostech mezi lidmi děje. Nastává zde určitý přetlak. Kdybychom všechny parlamenty a papaláše, politiky, premiéry, ministry a prezidenty z EU někam zavřeli a nechali je hlasovat o některým důležitých věcech a pak o stejných věcech udělali široký průzkum mezi občany, tak výsledek se bude dramaticky lišit. Ty nůžky odpoutávání se elit od názoru lidí se rozevírají. Lidé to vidí, lidé to cítí a budou chtít do těchto věcí promluvit. Politiků, kteří vidí, že se na ulici válí hlasy a že stačí se pro ně sehnout, protože zájmy a názory těchto lidí nikdo nehájí, bude přibývat a úspěchy takových politiků se budou opakovat. Tato tendence bude sílit. Co konkrétního přinese, to nevím. Buď bude ignorance elit pokračovat a tento trend sílit, nebo dojde k nějaké sebereflexi těch elit, ale té zatím nevěřím. Jednou z úloh politické třídy jako celku je reflektovat plastickou mapu potřeb a zájmů lidí. Určitě její úlohou není ty lidi vychovávat, učit, k něčemu nutit, podstrkávat jim vzorce chování a hodnot. Elity spíše dělají to druhé než to první a to může vést buď k diktatuře, nebo výměně elit. Hlas ze zdola ale sílí. Ten, kdo si zacpává uši a nenaslouchá, nezíská podporu lidí.