Válka karikatur
Aféra s karikaturami dánského listu Jyllands-Posten je zajímavá hned ze dvou důvodů. Předně proto, že byla vytvořena uměle, ušita na objednávku radikálních muslimských duchovních, kteří svoji špatně skrývanou (či spíše bezmezně odhalovanou) nenávist k Západu potřebovali zase po nějakém čase ventilovat a proměnit v celomuslimský odpor. Karikatury se jevily jako vhodná záminka, ale přece jenom to dalo práci – dánští muslimové coby pátá kolona zradili vlastní národ, když s několik měsíců starým výtiskem novin objížděli autority na Blízkém východě a aby je pro odpor nadchli, ještě museli přidat dvě karikatury vlastní. A mnohem urážlivější, aby jim jejich plán vyšel.
Druhá zajímavá věc je ta, že téměř ihned se aféra přetransformovala do naprosto nových poloh.
Hoří nejen dánské vlajky, ale i vlajky USA (od aféry se distancujících) a přirozeně i vlajky Izraele, třebaže ten nejenže nemá s karikaturami nic společného, ale naopak skrze některé výroky vyjádřil muslimské straně v této citlivé záležitosti porozumění. To však nebrání tomu, aby nenávist islámských fanatiků nebyla namířena i proti této zemi, vždyť je to přece výspa Západu uprostřed jinak zcela pravověrného (rozuměj proroku oddaného) světa.
A nebyl by to ostatně íránský prezident, kdyby se nechtěl ohřát na výsluní této mediální vlny, blýsknout se a samozvaně se postavit do čela protizápadního odporu. Ahmadínedžád se snaží vybudit vášně na ještě vyšší úroveň, když tvrdí, že pokud je nám tak cenná svoboda slova a projevu, pak nám jistě nebudou vadit karikatury zpochybňující holocaust. A vyhlásil soutěž o nejlepší kreslený vtip na toto téma.
Židé tak zase přišli ke všemu jako „slepí k houslím“. S kresbami měli zbla společného, zato se jim nyní dostane karikatur, zesměšňujících jedno z jejich nejsmutnějších dějinných období.
Na celé věci tedy není možné nalézt ani špetku logiky – proti sobě stojí karikatury (celkem nevinné) Mohameda, které ho zobrazují jako násilného muže (jímž bezesporu byl) a které reflektují určitou míru strachu, jenž civilizovaný svět před zfanatizovanými muslimy poslední dobou pociťuje (odtud hlava ve tvaru bomby). Na druhé straně karikatury, které zesměšňují utrpení milionů nevinných lidí. Na jedné straně vyobrazení pravdy (prorok byl násilník, lupič a vrah, pomstychtivý, psychicky nemocný jedinec; jeho následovníci dnes zabíjejí tisíce nevinných lidí), na druhé vyobrazení lži (šoa je pouhý výmysl Židů, nikdy se prý neuskutečnil).
A nebo ještě jinak. Násilná povaha Mohameda a holocaust nestojí proti sobě, ale spíše vedle sebe. Jako dvě smutná, neoddiskutovatelná dějinná fakta. Obojí je historická skutečnost, obojí je pravdivé. To druhé je jen praktickým a mechanickým ztělesněním nenávisti, která byla vlastní právě Mohamedovi (jenž nechal mnoho stovek Židů zmasakrovat, když odmítli přijmout jeho nové smyšlené náboženství). Holocaust, který se bohužel stal, a Mohamed, který bohužel nenávistný byl, jsou jen dvěma stranami téže mince – Hitlerovi se jen podařilo zabít Židů neskonale více, než stejnou představou vlastní výjimečnosti hnanému „prorokovi“. Oba by si tak mohli podat ruce – kdyby jeden žil v době toho druhého, určitě by si dobře rozuměli.
Proto není nechutné to, co otiskl dánský list (není to ostatně nic jiného než pravda - a pro pravdu se člověk zlobí), nechutné je spíše to, co chce otiskovat íránský tisk (protože to je popření pravdy, popření historické skutečnosti a popření osobní zkušenosti těch, kteří holocaust přežili).