Žádná žena ve vládě. No a...?
Jen co bylo ohlášeno obsazení ministerských křesel a vyšlo najevo, že si je mezi sebe rozdělí jen pánové, potrefení houseři z feministických organizací už kejhali.
Kromě bojovníků proti ženskému útlaku se pokrytecky pohoršuje i ČSSD, třebaže sama nebyla schopná za celý rok dovolit ženu do svého vedení, aby splnila vlastní vtipné kvóty, které si zavedla po vzoru progresivního západního angsocu.
Zticha nezůstal ani vládní zmocněnec pro lidská práva Michael Kocáb. Je prý znepokojen. I když - těžko mu to mít za zlé. U něj se kritika tak nějak očekává, protože podobné výroky jsou asi jediným (neříkám, že smysluplným) opodstatněním této prapodivné funkce.
Nejvíce ale protestují zmíněné feministické bojůvky, pofidérní organizace, obskurní spolky, všelijaké genderové skupiny, které sice tvoří vždy tři až čtyři úderníci, ale o to více křičící, aby vytvořili dojem, že mluví když už ne za celou republiku, tak alespoň za všechny ženy.
Politiku ovládli muži! Moc mají v rukou muži! láteří feministi, hrozí pěstmi, lomí rukama, skřípou zuby a píšou do novin uražené komentáře o tom, jak česká demokracie úpí, voliči byli podvedeni, politika bude nekvalitní a kdesi cosi. Jejich argumenty jsou podobně směšné jako dvě příjmení, které si ve své ješitnosti mnozí z nich ponechávají.
Jakoby ženské pohlaví bylo automatickou vstupenkou do vlády. Jakoby žena měla jakési právo na ministerskou sesli, protože je žena. Jakoby žena byla z principu lepší politik.
Ne že by nebyly takové příklady. Třeba taková Jana Bobošíková strčí jako politik do kapsy drtivou většinu mužského osazenstva dolní komory českého parlamentu. Z takového příkladu ale nelze vyvozovat obecné pravidlo, že by ženy byly v politice lepší.
Ženy se prostě do vládních funkcí nehnaly - z různých pragmatických příčin. Jedna musí dostudovat, další zase odřekla proto, že na vládní souboje nemá nervy. Jiná už má svou politickou funkci a o další už nejeví zájem. Nic nezvyklého.
A když si vzpomeneme na ženy-ministry předchozích kabinetů (ostatně vlády Václava Klause a Miloše Zemana také neměly žádné ženy-ministry a jak to šlo), nenapadne nás příliš mnoho úspěchů, které by se jim dalo přisoudit. Čím české politice na ministerské úrovni přispěla Zuzana Roithová, Marie Součková, Milada Emmerová, Dana Bérová, Milena Vicenová, Daniela Filipiová, Dana Kuchtová, Rut Bízková, Dana Jurásková či Helena Třeštíková?
V paměti se ponejvíce uchovají snad jen Vlasta Parkanová, Petra Buzková, Džamila Stehlíková a Daniela Kovářová. Ale čím? První svým zpěvem a nekompetentností, druhá svým vzhledem, třetí se zesměšnila nekončící řadou podivínských nápadů a třetí sexem před jídlem a po jídle. Snad jen Miroslava Kopicová si zachovala pověst kultivované dámy, které seriózně spravovala svěřený úřad. Aspoň že tak.
V nynější Sněmovně je navíc žen až až - nejvíce v její historii. Ovládly i vedení Sněmovny. Osobně si nemyslím, že by to automaticky znamenalo nějaký klad, snad jen to, že na některé poslance v sukních bude nyní příjemné se dívat (dokud se ale nepřihlásí o slovo - myslím, že už z dosavadních mediálních výstupů některých se provalilo, že jejich přednosti krásou začínají, ale bohužel v mnoha případech i končí).
Feministé si tak nemají na co stěžovat. Žen je v politice více než kdy jindy.
Problém je v tom, že feministům se nikdo nikdy nezavděčí. I kdyby naše země měla premiéra-lesbu po vzoru Islandu, feministé by byli stále nespokojení. Jsou totiž frustrovaní, nenávistní a zakomplexovaní. Normální žena se dokáže prosadit sama a nepotřebuje k tomu kvóty. Byly by pro ni urážkou. Feministé by si ale vše nejraději vynucovali zákonem, vyhláškami, funkce by si zajišťovali nařízeními a směrnicemi.
Jejich pokřikem by se proto neměl nikdo vážně zabývat. A ještě lépe - konečně by je nějaká vláda (a kéž by to ta Nečasova byla) měla odkázat do patřičných mezí. Nejsou totiž ničím jiným než úzkou zájmovou skupinou a proto není důvod, aby "čerpaly" peníze ze státního rozpočtu, jak je už léta jejich zvykem.
Feministické organizace se totiž umně napojily na všemožné evropské i tuzemské penězovody z kapes daňových poplatníků. Tyto lobbistické skupiny zneužívají ženská témata k tomu, aby odsávaly peníze z rozpočtu na neužitečné (mnohdy ale spíše společensky škodlivé) projekty, které většině Čechů jsou - naštěstí stále ještě - k smíchu. Neexistuje přitom žádný důvod, proč by stát měl finančně i jakkoli jinak podporovat fanatické a okrajové skupiny vycházející z marxistické ideologie a usilující o rozklad tradiční společnosti, jak to několik posledních vládních kabinetů dělalo.
Nečasově vládě bych proto radil v rámci prosazování tolik oblíbené ´rozpočtové opatrnosti´, aby bez lítosti od státních peněz "chlapsky", "mužně" a "nezbaběle" odřízla veškeré feministické a genderové organizace. Neumím si totiž představit zbytečnější plýtvání s penězi než jsou projekty typu Příručka genderově vyváženého jazyka či další choré výplody zamindrákovaných soudruhů.
Začít by vláda měla těmi spolky, které si stěžují na to, že v ní nejsou ženy. A pokračovat tak dlouho, dokud na rozpočtu nezůstane přisátá ani jedna jediná. To by pro začátek stačilo.
Pro Prvnizpravy.cz
Adam B. Bartoš
Poznámka: autor článku záměrně rezignoval na genderově vyvážené psaní, a tak píše o poslancích, ministrech, Češích, soudruzích, feministech, premiérech, politicích, bojovnících, voličích, údernících a houserech všude tam, kde má na mysli i ženy, respektive samice.
www.pravnizpravy.cz