Nový světový řád. Už nepokrytě
Tak dlouho nám politici vyprávěli o novém světovém řádu, až je skutečně tu. A nevypadá to, že by to někomu vadilo.
Zatímco píši tyto řádky, v krásném letovisku Sitges dvacet kilometrů od Barcelony právě probíhá každoroční konference elitního klubu Bilderberg. Zástupci starých evropských šlechtických rodů, politici, státníci, šedé eminence, průmyslníci a bankéři, ale i šéfové vlivných sdělovacích prostředků obou břehů Atlantiku se takto scházejí už od roku 1954. Schůzky, vždy obestřené tajemstvím, přísně střežené a médii loajálně opomíjené, už ale nejsou jako dříve. Letos poprvé o ně ve větší míře projevili zájem novináři. A ‚bilderbergovci‘ se tomu kupodivu nijak zvláště nebránili.
Lidé, kteří podivné společenství už hezkých pár let zkoumají, jako například investigativní žurnalista Daniel Estulin, mají vysvětlení: doba dozrála tak daleko, že plány na světovou vládu a na ‚nový světový řád‘, které se na podobných schůzkách probírají, už nejsou něčím, co by bylo třeba před světem skrývat. Bilderbergovci už hrají s otevřenými kartami.
Hitler, Bush i Obama
Nový světový řád už přestává být termínem z alternativních médií, výmyslem lidí, kteří si libují v konspiračních teoriích. Je nám téměř každý den pomalu podsouván jako něco nevyhnutelného, co bychom měli přijmout s povděkem. Jako výsledek společenské evoluce.
Nejde přitom vůbec o myšlenku novou. První vlaštovku vypustil už George Bush st., když příchod jakéhosi bájného „nového světového řádu“ ohlašoval 11. září (sic!) 1990 v americkém Kongresu, jak si svého času povšimla i britská premiérka Margaret Thatcherová. A půjdeme-li dále do historie, zjistíme, že o něčem podobném sníval i Adolf Hitler. Jen se tomu tehdy říkalo Neue Weltordnung.
V poslední době se ale s narážkami politiků a bankéřů na téma nového světového řádu doslova roztrhl pytel. Mluvil o něm britský premiér Gordon Browne, bývalý šéf Evropské banky pro rozvoj Jacques Attali i šéf Evropské centrální banky Jean-Claude Trichet, evropský „prezident“ Herman Van Rompuy, americký prezident Barack Obama, šéf Mezinárodního měnového fondu Dominique Strauss-Kahn a mnozí další.
Neubráníme se mu ani v Česku. Když loni v prosinci hostila Praha na pozvání Jiřího Paroubka sjezd evropských socialistů, schválili si zde tito pracovní dokument nazvaný New Global Order. A když se před pár dny prezident Václav Klaus vrátil ze summitu EU – Latinská Amerika, posteskl si, že skoro všichni přítomní politici na něm volali po globálním vládnutí a po novém světovém ekonomickém řádu.
Žijeme už v něm?
Měli bychom se tedy ‚nového světového řádu obávat? A co si vlastně pod tímto termínem představit?
Těžko říci, protože i sami politici, jakkoli o něm často mluví, jej nikdy konkrétně nepopisují. Prostě ho jen ohlašují. Nevíme, jak bude vypadat. Dost možná, že už dávno začal a už v něm žijeme. Globální vláda je dnes považována za samozřejmost. Svět, kdy staré instituce, které jsme znali, zaniknou a planeta bude spravována zcela jiným způsobem, je nám předkládán jako jediná alternativa. Státy, národy, jejich banky a parlamenty – to vše je podle globalistů odepsáno. Možná si ještě ponechají jakýsi odlesk své zašlé slávy, ale skutečné vládnutí se dnes odehrává jinde. Vznikají nové instituce (nebo ty stávající se v požadované proměňují), které už uvažují a jednají v celosvětovém měřítku.
Přirozená poptávka po světovládě sice mezi lidmi neexistuje, ale pro globalisty není problém ji vytvořit. Stačí pár smyšlených „globálních“ problémů a lidé se světovlády sami dožadují. Slýcháme to kolem sebe stále – svět čelí globálním výzvám; máme globalizaci, globální ekonomické krize, globální oteplování, globální nemoci a viry, globální chudobu a globální nebezpečí terorismu. V takovém světě národní vlády už nic nezmohou; potřebujeme prý nový světový pořádek.
A kupodivu to zabírá. Kdyby před pár desetiletími někdo veřejně vystoupil s tím, že si svět žádá světovlády, nejspíše by se se zlou potázal. Dnes nikdo neprotestuje. Svět je zřejmě připraven. Četnost výroků o tomto novém uspořádání světa spolu s absencí jakéhokoli společenského odporu proti němu dává tušit, že desetiletí tiché práce klubu Bilderberg, Římského klubu, Trilaterální komise, ale i OSN a dalších světových organizací přináší své plody.
Jistěže jde o svého druhu utopii. Jistěže takový pokus skončí v troskách, podobně jako každá babylonská věž, kterou lidé ve své pýše začali budovat. Lhostejní bychom ale být neměli. Pokusy o nový, lepší svět vždy dopadly katastrofou. Proč by tomu mělo být tentokrát jinak?
Xantypa 7-8/2010
www.freeglobe.cz