Představte si to. Jdete takhle jednou po ulici. Vlevo stojí pěkný dům. Kouknete na něj a jdete dál. Jdete stejnou ulicí o rok později. Vlevo stojí pěkný dům a v něm restaurace, kde není zakázáno kouřit. Kouknete na něj – a jdete dál.
Jestli jste agresivní nekuřák, nic se pro Vás neměnilo. Před rokem tam nikdo nenabízel službu, která by vám vyhovovala. A ani letos ji tam nikdo nenabízí. Ohrozilo zřízení podniku, který nenabízí služby podle vašeho gusta, vaše práva? Vaše zdraví? Neohrozilo. Je vám to fuk. Je to restaurace, kterou si někdo otevřel pro jiný typ zákazníka, než jste vy.
Debata o zákazu kouření v restauracích se léta nese v úplně špatném gardu. Jde prý o ochranu práv nekuřáků. Jak může právo nekuřáků ohrozit zřízení té restaurace v onom domě? Předtím tam nechodili, teď tam taky nebudou chodit. Nějaký problém?
Je to strašlivě banální tvrzení, ale přesto ho tolik lidí odmítá pochopit. Nejde totiž o kouření. Jde o pohled na podnikání. Hodně lidí si myslí, že živnostníci provozují své podniky na základě jakéhosi pověření od státu. Stát řekne: budeš za mne poskytovat lidem tyto služby, já ti to dovolím, ty budeš plnit mnou uložené podmínky a já ti nechám něco vydělat.
Pokud pohlížíme na restaurace a hospody jako na nějaká svého druhu státní zařízení, máme pocit plného práva diktovat jim podmínky. Vždyť jejich majitelé primárně nepodnikají, oni zajišťují služby, že. Pokud ale považujeme podnikání za suverénní svobodnou aktivitu svázanou pouze obecnými pravidly, nemůžeme živnostníkům ukládat nějaké úkoly. Třeba aby zajišťovali posezení v nekuřáckém prostředí. Třeba chtějí nabízet úplně jinou službu: zahulenou špeluňku. Proč máme majitele zahulené špeluňky nutit, aby zajišťoval občerstvení v nekuřáckém prostředí? Proč to neukládáme také trafikám, holičstvím či květinářstvím? Jen proto, že zahulená putyka má k posezení v nekuřáckém prostředí tak nějak blíž než květinářství? To je dostatečný důvod?
Že je kouření hnusné? Že to smrdí a škodí zdraví? Jistě. Ještě hnusnější je kopat někoho špičatou botou do žeber a čurat na něj. Přesto takové divné věci někteří lidé druhým lidem dělají a ti za to ještě platí. Ne že bych v takovém sado maso podniku někdy byl, ale viděl jsem to v televizi. Jde tam ten, kdo dobrovolně přijme určité nabízené podmínky. Nemůže tam přijít a pak volat polici, že mu někdo nadává a fackuje ho.
Existují hospody, kde na vás mluví sprostě a servírují jídlo a pití do otlučených nádob či ho plesknou rovnou na stůl. Je to taková atrakce. Jistý typ zákazníků to tak chce. Přijdou-li tam, přijímají nabízenou službu tak, jak bylo záměrem majitele. Přijdou-li do podniku nabízejícího službu s názvem zahulená putyka, tak si přece také nemohou stěžovat. Není povinné tam chodit.
Člověk s dětmi je prý omezen tím, že si nemůže sednout na jídlo v nekuřáckém prostředí, když jediná hospoda širokodaleko nemá zakázáno kouřit. A není ten člověk s dětmi stejně omezen, když tam žádná hospoda není? Neměl by tedy stát provozovat síť svých restaurací, aby zajistil údajné právo na občerstvení v nekuřáckém prostředí? Pokud takové právo je, proč jeho uplatnění stát přenáší na skupinu podnikatelů, shodou okolností nabízející vzdáleně podobnou službu? Pokud takové právo existuje, neměl by stát zajistit, aby jeho státní hospoda byla i ve vesnicí, kde dosud žádná hospoda není? Neměl by zřizovat takové státní hospody i v lese, kde širokodaleko není kde se občerstvit v nekuřáckém prostředí, protože není kde se občerstvit vůbec?
Může prudérní člověk přijít do striptýzového baru a požadovat, aby se ty holky oblékly, protože on je pohoršen? Může alergik přijít do skleníku a požadovat likvidaci všech květů, protože mu hrozí astma? Může člověk s nemocným sluchem přijít na hlučnou diskotéku a požadovat její vypnutí, protože mu to škodí? Může, ale vysmáli by se mu. Neměl tam lézt.
Tady vůbec nejde o kouření a o údajná práva nekuřáků. Taky jde o pocit, že vše je tak nějak státní. Zákazem kouření v restauraci dochází k jisté formě znárodnění soukromých firem. Zákaz kouření v úřadech? Jistě. Tam nechodíme dobrovolně a stát si na svém území může stanovit podmínky, jaké uzná za vhodné
O zákazu kouření v hospodě bývají různé ankety. A v nich myšlenka zákazu obvykle vítězí. Nejsou ale takové ankety zrůdné? Jeden nabízí službu, druhý ji přijme a je ochoten za ni naplatit, ale další tři je přehlasují, že se to nesmí. Co jim je do toho? Chtějí prosadit existenci nekuřáckých hospod? Tak ať je zaplatí a provozuje stát z jejich daní a ne svobodný živnostník!
A to říkám jako celoživotní nekuřák. Zatím nekuřák, protože jestli u nás uzákoní takovou pitomost, jako je zákaz kouření v restauracích, tak s kouřením začnu.