Jsem nekuřák. Nekouří nikdo z mé rodiny. Vadí nám kouření v restauracích a pečlivě si proto vybíráme místa, kde se najíme, aniž bychom byli obtěžováni cigaretovým dýmem. Popuzuje nás bohorovnost kuřáků, s jakou si okamžitě po svém jídle zapálí bez ohledu na to, že u vedlejšího stolu ještě obědvají jiní.

A přesto jsem odpůrcem protikuřáckého zákona. Proč? Jeho autoři jsou přesvědčeni o vlastní výjimečnosti, považují sami sebe za mesiáše, jejichž posláním je vymýtání zla na zemi. Zneužívají k tomu své postavení zákonodárce a v boji se zjevným pokleskem, jímž kouření jistojistě je, rádi vytahují peníze z kapes, které nejsou jejich.

Ať rozhoduje ten, kdo nese podnikatelské riziko

Komu z nás by se nelíbilo nezakouřené a vlídné prostředí v restauraci? Má se to ale dít cestou zákonného nařízení, či to má být výsledkem svobodné volby majitele podniku?

To se to dobře nařizuje, když zákonodárce nenese žádné podnikatelské riziko. Nemusel se zadlužit, aby vybudoval restauraci. Nemusel se trápit myšlenkami, jak přilákat své zákazníky. A k tomu ještě na krku všechny ty kontroly hygienou počínaje a bezpečností práce konče (i toto jsou produkty "blahodárné" činnosti zákonodárců).

Zákonodárce by se neměl povyšovat, neměl by sám sebe považovat za moudřejšího, který ví víc a lépe. Informace na trhu jsou rozptýlené, nikdo je nemá všechny pohromadě. Podnikatelé riskují, zákonodárci ne.

Podnikatel sám je pod stálým diktátem zákazníka. Podnikatel ví mnohem lépe, jak rozmarný zákazník je, a sám nejlépe ví, že je v jeho zájmu udržet si v podniku jak kuřáky, tak nekuřáky.

Zběsilí zákonodárci, dejte ruce pryč od podnikání a nepleťte se mu pod nohy. Má samo svých starostí až nad hlavu.

(Pseudo)ochrana spotřebitele

Pohodlně jsme přijali všeobecnou tezi, že se spotřebitel musí těšit neustálé ochraně. Části protikuřáckého zákona jsou plné slov o ochraně spotřebitele.

Ale v životě je to přece naopak. Zákazník je tím hlavním kormidelníkem na trhu, který surově a bezcitně rozhoduje o tom, zda bude mít podnikatel úspěch.

Majitelé restaurací se musí přizpůsobit svým zákazníkům mnohem víc, než zákazníci majitelům. Ani trochu se neobávám, že by majitel přehlédnul pokles návštěvnosti způsobený tím, že jeho zákazníkům vadí kouření.

Bude to zase pouze a jenom podnikatel, kdo investuje své vlastní peníze do toho, aby vhodně upravil prostředí pro kuřáky a nekuřáky. Je to nakonec v jeho bytostném zájmu. Nechce-li prodělávat.

Špatný příklad pro děti

I kdyby náhodou obhájci protikuřáckého zákona přijali zlomek mé argumentace, vždy jako poslední záchrannou brzdu vytáhnou argument: chceme ochránit děti. Jak před škodlivými účinky kouření, tak před špatným příkladem.

Stát ani zákonodárce nikdy nebudou lepšími ochránci dětí, než jsou jejich vlastní rodiče a bezpečí rodinného kruhu.

Tam, ne v restauracích a hospodách, zpravidla vidí děti nešvar kouření každý den. Od svých rodičů se učí brát tento zlozvyk jako samozřejmou součást svých životů. V obývacím pokoji vdechují dávky cigaretového dýmu tisíckrát větší, než kdekoliv v restauraci.

Na filmovém plátně, v televizi, u svých sportovních vzorů a showidolů vidí cigaretu jako symbol světáctví. Tam je zakleta část magické přitažlivosti cigarety a doutníku.

Ne, nechci ani moralizovat ani odsuzovat. A už vůbec bych si nedovolil nikomu kázat o škodlivosti kouření. I zdraví je soukromý statek, o který se musíme starat nejpečlivěji my sami.

Vím, že za tento text žádnou pochvalu od čtenářů nesklidím, ale politický boj proti kouření na veřejnosti považuji za laciný způsob žebrání o politickou popularitu a mediální atraktivitu.