Předně je potřeba si jasně říct, že občanství je právem, nikoli povinností člověka. Občanství můžete za určitých okolností získat, ale můžete se jej, jako jiných svobodných práv, také vzdát. V České republice, stejně jako v jiných státech, na to pamatuje dokonce základní státní dokument – Ústava, nebo doprovodné zákony, pokud na ně Ústava odkazuje. U českého občanství je věc poměrně jasná. Velmi přehledně to shrnuje Ministerstvo vnitra na svých stránkách, včetně uvedení příkladů, například zde: nabývání / pozbývání. Nabýt občanství můžete několika způsoby: narozením, osvojením, určením otcovství, nalezením na území České republiky, prohlášením, nebo jeho udělením. Naopak pozbýt občanství můžete nabytím cizího státního občanství na základě výslovného projevu vůle, nebo svým prohlášením. Každá možnost je popsána samostatně v Zákoně o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky.

Občanství Evropské unie je automaticky uděleno každému občanovi členské země EU. Občanství EU doplňuje, a nenahrazuje, občanství příslušné země. Takové občanství zajišťuje každému mimo jiné

1) svobodu pohybu a bydliště na území Unie;
2) právo volit a být volen v místních volbách a ve volbách do Evropského parlamentu v místě bydliště;
3) právo na diplomatickou ochranu ve třetích zemích;
4) právo podávat petice k Evropskému parlamentu;
5) právo předkládat své stížnosti evropskému ombudsmanovi; a
6) právo oslovit jakoukoliv instituci nebo orgán EU v jednom z oficiálních jazyků Unie (jazyky všech členských zemí EU) a obdržet odpověď ve stejném jazyce.

Pojem Občanství Evropské unie ovšem zmiňuje až Maastrichtská smlouva. Do té doby bylo možno vše výše popsané činit i bez toho. Například Dánové jsou hrdí na to, že jsou Dánové a jelikož netoužili po tom, aby byli vnímáni jako občané EU, vymohli si svého času výjimku. Dánové totiž „občanství“ chápou velmi správně v úzkém spojení s Dánskem a pouze Dánskem a zavedení jakéhokoli jiného občanství chápou jako hrozbu nejen pro dánský stát, ale i pro dánský národ.

Když se podíváme blíže na to, co nám občanství Evropské unie garantuje, snadno zjistíme, že jsme tato práva měli i před tím, než tento nový institut Maastrichtská smlouva zmínila jako jeden z unijních cílů. Garantována byla v Unii svoboda pohybu i bydliště, také právo volit a být volen, diplomatickou ochranu Vám garantoval Váš vlastní národní stát, petice k Evropskému parlamentu jsou zbytečné, neboť nejsou závazné (a to ani po podpisu Lisabonské smlouvy), a také v oblasti práva na využití národního jazyka nebylo žádné omezení.

A tak se ptám, k čemu to vlastně je a komu to slouží. Jelikož nevidím žádný přínos v tom, že jsem „automaticky“ občanem Evropské unie, cítím hrdost být občanem České republiky a bohatě mi práva i povinnosti s tím stanovené vyhovují, rád bych se občanství Evropské unie vzdal. Není mi k ničemu a nijak mi nerozšiřuje má práva ani povinnosti, garantované Evropským společenstvím a navazujícími dohodami. Je zbytečné. Je to jen gesto. Jenže ouha. Maastrichtská smlouva z roku 1992 (a po ní Amsterdamská smlouva z roku 1997) sice pamatuje na vznik unijního občanství, ale o zániku formou vzdání se, který by to demokraticky vyvažoval, nenajdete nikde ani slovo. V Evropské unii neexistuje žádný určený orgán, ke kterému byste takovou žádost mohli s úspěchem předložit. Evropská unie prostě i v tomto směru razí praxi ve stylu „s Unií na věčné časy a nikdy jinak“.

Jelikož mě tento stav ovšem neuspokojuje, zahajuji dnešním dnem jistě dlouhou anabázi s cílem vzdát se tohoto občanství. O průběžném stavu Vás budu rád informovat.