Jenže to je jen první krok, zastavit penězovody. Tím druhým, činěným ruku v ruce s tím prvním, musí být zcela jiný přístup k narkomanům. Tak jako v mnoha jiných případech, kdy stát (tedy my všichni) platí nemakačenky a novodobé příživníky na luxusním sociálním systému, i zde jdou peníze daňových poplatníků do černé díry. Osobně jsem ochoten přiznat statut nemoci u drogově závislých pouze u dítěte, které si navyklo na drogu díky své „matce“, která užívala drogy v těhotenství. Jsem ochoten jej přiznat také člověku, kterému například pod pohrůžkou násilí či smrti někdo začal aplikovat návykovou látku. To je vše. Cokoli jiného je o osobním rozhodnutí, osobní odpovědnosti za svůj život a nekompromisním strpění důsledků takového rozhodnutí.

Ano, drogově závislí, kterým neměníme za zdaněné peníze stříkačky a nedáváme jim za zdaněné peníze jiných chemické náhrady, nás ve finále stojí pravděpodobně víc. Na léčbě doprovodných infekčních nemocí, nebo na páchání trestné činnosti. A to je důvod, proč říkám, abychom k bodu a) dodali i b). Vytvořit podpoložku ve státním rozpočtu, ze které se bez vidiny konce této snahy platí stovky milionů korun ročně, umí každý trouba. Na poli drogové závislosti se živí neuvěřitelné množství lidí. Je tak trochu taková obdoba „romské problematiky“. Dotace, dotace a zase dotace.

Jestliže jako základní hodnoty razím nejvyšší možnou míru svobody jedince, jeho odpovědnost za své rozhodování a nutnost každodenního nesení důsledků, není výjimkou ani problematika drogově závislých. Vnímám rozhodnutí vzít drogu jako svrchované právo každého z nás. Je to svobodná volba každého z nás a v naprosto drtivé většině případů nikoho nikdo nenutil. Pak ale jasně říkám, že toto rozhodnutí musí být spravedlivě vyváženo důsledky. Máš na své drogy, nikoho neobtěžuješ, nepácháš trestnou činnost a na svou dávku si poctivě vyděláš? Zabij se drogou, je mi to jedno. Je to Tvé rozhodnutí a za Tvé peníze. Nemáš na své drogy? Obtěžuješ svým rozhodnutím svobody jiných? Pácháš trestnou činnost, nebo spoléháš na to, že dostaneš chemickou náhražku a injekční stříkačku zdarma? Ani omylem.

Jsem přesvědčen, že stejně jako společnosti škodí lidé, kteří páchají násilnou trestnou činnost z důvodu například své sexuální úchylky, a my je stále pouštíme na svobodu a mnohdy je jejich následná léčba jen dobrovolná, jsou drogově závislí podobnou skupinou. V obou případech je to špatně. Proto jsem zastáncem razantní, pro mnohé jistě nehumánní, změny financování a přístupu celé společnosti k této problematice. Říkejme tomu třeba i „zařízení pro narkomany" (moji kritici si jistě nějakou hůl najdou), je mi to jedno, politici jistě vymyslí nějaké politicky korektní názvosloví, ale umožněme těmto lidem konečně nést důsledky svého rozhodnutí. Nechť si svou každodenní prací pod dohledem vydělají na provoz takového zařízení, na své drogy a na své injekční stříkačky.

Nemáme peníze na zdravotně postižené. Nemáme na důchody. Nemáme na investice, opravy, údržbu, nemáme peníze na zdravotnictví, na školství, na policii ani na armádu. Přesto lidé v těchto oborech pracují, mají své rodiny, svůj život, kterým se snaží nikoho neobtěžovat. Nevidím jediný důvod, proč být k drogově závislým humánnější, než k těm, co neberou. Vždy a všude platí, že když něco dostáváte zdarma, nevážíte si toho. Jsem přesvědčen, že ve světlých chvílích při každodenní práci řada z nich pochopí, že dát všechny vydělané peníze za chemickou náhražku je blbost. A až každý jeden z nich přijde a řekne udělal jsem tenkrát chybu, chci z toho ven, pak mu pomozme. Ovšem přísně individuálně, neboť plošné řešení nezabírá nikde a na nic.

A pozor, prosím. Kdyby Němci svého času nezprofanovali ono heslo „práce osvobozuje", které dnes máme spojené s koncentračními tábory a smrtí milionů lidí, pak bychom museli férově uznat, že práce skutečně osvobozuje. Jsou za ní totiž peníze a i s těmi jde ruku v ruce také svoboda našeho bytí...