Až dostanou komunisté rozum
Existuje jedna vznešená, zavazující věta: „Těchto obětí nesmí být nikdy zapomenuto.“ Slýcháme ji celkem pravidelně při pietních aktech na paměť hrůz poslední války anebo na setkáních vězňů komunistických lágrů. Bělovlasí muži a ženy při nich s květinami v ruce vzpomínají na své blízké či přátele, kteří trpěli a zemřeli za snad nejstrašnějších režimů lidských dějin, připomínají si dlouhá léta vlastního života zmarněného cizí zvůlí.
Většina spoluobčanů však s takovým vzpomínáním nechce nic mít. Nacismus a komunismus jako by tu nikdy nebyly, a ti, kteří na vlastní kůži zakusili násilí obou diktatur, jsou za podivíny: Jako by uvízli v síti tragických osobních vzpomínek, zatímco ostatní lidé, ničím nezatížení, se o dávné zlo nemají co starat.
Tak se stalo i 25. února. Raději ani neodhaduji, kolik mladých – řekněme patnácti až třicetiletých – netuší, že toho dne roku 1948 komunisté provedli puč. V Praze se jako každoročně sešlo ve výroční den nemnoho pamětníků. „Svoboda se lehce ztratí, ale těžko získává,“ řekl při tom jeden z nich. „Proto je potřeba, aby i mladá generace o minulosti věděla a uměla si vážit svobody.“
Jenže, říkám si, jak to udělat, aby mladá generace, ke které se onen pamětník obracel, dokázala poměřit cenu dnešní svobody nesvobodou minulosti? Ve společnosti ovládané skepsí, relativizováním a s nedostatečnou výukou vlastních dějin má demagog vždycky navrch. Pro komunisty jsou čtyři desetiletí po únoru 1948 dodnes nejúspěšnějším údobím českých dějin, jež nekalí ani „určité chyby“ – například justiční vraždy. Ty přece zavinila studená válka. Že čeští komunisté slibovali zachování soukromého sektoru a náboženskou svobodu? Že kdeco zakázali, že existovala cenzura? V souhrnu přeci – jak praví jejich dnešní následovníci – socialismus nabízel mnohem víc svobod a jistot než současný kapitalismus.
Vědomí někdejší totalitní minulosti může napomoci, abychom si demokracie vážili. Je to však náhled, který si nejspíš osvojí především ti vzdělanější, objektivnější, s životní zkušeností. Jistější – a pro nás všechny lepší – by bylo, kdyby se přednosti demokracie vyjevovaly samy o sobě, i bez srovnání s násilím minulosti.
Je smutné konstatovat, že k diskreditaci nejlepšího ze všech nedokonalých politických systémů den co den přispívají ti, kteří ho pro mnoho lidí ztělesňují: poslanci. Jeden se v parlamentu opakovaně opíjí, ale rezignovat nehodlá. Druhý za nepřítomného opilce hlasuje, ale přiznat se nechce. Další se nechá jmenovat do významné funkce, na kterou nestačí, ale ostuda neostuda – následky nenese. Každý den je něco nového.
Četl jsem v diskusi na internetu: „Takže plačte si, vážení, na svém hrobě. Nebyl jsem nikdy komunistou, ale ze vzdoru je budu volit. Až dostanou rozum a označí se za moderní levicovou stranu, smetou současnou politickou chátru.“
(2004)
z knihy Od Chanuky do Chanuky
Leo Pavlát
autor je ředitelem Židovského muzea v Praze