Paumer a Mašínové byli větší hrdinové než celá řada disidentů
Společnost je v tomto tématu rozdělena na dvě skupiny. Pro jedny jsou to hrdinové, kteří bojovali celý život s komunismem, pro druhé pak sprostí vrazi. Dnes už si ale málokdo dokáže představit tu dobu.
Co mimo jiné také předcházelo
V roce 1945 vyznamenal prezident Beneš bratry Ctirada a Josefa Mašínovi československou medailí Za chrabrost, přesněji za „osobní statečnost v době války“. Po únoru 1948 pokračovali v boji. Jejich cílem se tehdy stali komunisté. Oba bratři byli mimo jiné vězněni za to, že žertovali u vraku letadla, před kterým stáli, o útěku na Západ. V rámci výkonu trestu byl Ctirad Mašín poslán také na nějaký čas do uranových dolů v Jáchymově.
Co se tehdy stalo při smrti osob za účasti této skupiny
13. září 1951 v Chlumci nad Cidlinou zabili příslušníka Sboru národní bezpečnosti (SNB) Oldřicha Kašíka. Stalo se to při získávání zbraní při přepadení stanice SNB. Následovalo dne 28. září 1951 podřezání příslušníka SNB Jaroslava Honzátka v Čelákovicích. Před tím jej svázali a omámili chloroformem. Opět chtěli získat zbraně. Dne 2. srpna 1952 mezi Čáslaví a Hedvikovem byl zastřelen svou zbraní pokladník, člen Lidových milicí, Josef Rošický. Stalo se to připadení vozu s výplatami. Podle tvrzení Milana Paumera se Josef Rošický zastřelil, když při potyčce stiskl spoušť ve chvíli, kdy mu Josef Mašín zkroutil ruku tak, že mu hlaveň mířila břicho. Josef Mašín v tu chvíli nebyl ozbrojen a Josef Rošický na předchozí dotaz nejprve zatajil, že má u sebe zbraň. Lidové milice byly „ozbrojenou pěstí dělnické třídy“, byly to dělnické bojové jednotky. Jejich vznik a existence nebyly nikdy upraveny žádným zákonem. No a 7. září 1953 na Olomoucku těžce zranili příslušníka Pomocné stráže Leciána, a to po zapálení 11 stohů. Snažil se Mašíny zadržet. V říjnu 1953 pak byli ve stanici Uckro v tehdejší NDR zastřeleni komisaři Grumini a Lehman. Následovalo zastřelení policistů NDR Hoffmanna a Sunckela.
Právě podřezání Jaroslava Honzátka nejvíce dělí veřejnost na dva tábory. Byli to sprostí vrazi? Nebo to byli jedni z mála, kteří se nesmířili se stavem po roce 1948, protože i ve válce bojovali za jiný svět, než jim komunisté nastolili, a místo řečí u piva přešli k činům? Podřezání Honzátka by nebylo za normálních okolností, podle mezinárodních konvencí, přípustné ani za válečného stavu. Jenže papír snese mnohé a samotná válka je krutější, než tisíce takových papírů. Paradoxně ovšem máte ve válce také větší jasno o nepříteli, na rozdíl od diktátu komunistického režimu a jeho metod po roce 1948. A také máte paradoxně férovější podmínky na obou stranách při užití zbraně.
Jsou to sprostí vrazi, nebo hrdinové?
Zastánci teorie „jsou to sprostí vrazi“ operují argumenty, že mohli, stejně jako tisíce jiných, odcestovat bez střílení. Domnívám se ovšem, že je nutné si uvědomit, že tehdy jim už hořela, jak se říká, koudel u zadku za dosavadní činnost. Zároveň měli zkušenost s komunistickým lágrem. Představa některých, že si přijdou normálně pro pas a režim je nechá odcestovat, byla podle mého přesvědčení nereálná. Zastánci teorie „jsou to sprostí vrazi“ dále říkají, že nemuseli střílet. A já říkám, zeptejte se armády, jaká pravidla platila, platí dnes a budou platit vždy při záškodnickém boji v týlu nepřítele, za který to celé já, měřeno tehdejším metrem a očima Paumera a Mašínů, považuji. Koneckonců jak jinak se dalo, kromě psaní a přepisování textů, skutečně bojovat proti komunistickému režimu, než partyzánským způsobem? O kolika podobných dodnes třeba ani nevíme? A kolik lidí zemřelo na hranicích proto, že neměli čím opětovat střelbu, neboť nezašli tak daleko, jako skupina kolem Mašínů? Dva členové skupiny, Václav Švéda a Zbyněk Janata, byli v sovětské zóně Německa dopadeni a vydáni do Československa, kde byli popraveni. Celkem bylo proti pěti odbojářům mobilizováno 20 000 příslušníků Volkspolizei a armády...
Mašínové a Paumer měli proti sobě v podstatě vojáky
Když nahlédnete do tehdejší platné legislativy, zjistíte zajímavé věci, které dávají situaci do jiného světla. Předně bylo hlavním úkolem příslušníků SNB chránit mimo jiné lidově demokratické zřízení, střežit státní hranice, zajistit bezpečnost osob a majetku a udržovat veřejný pořádek. Za příslušníka SNB nemohl být přijat nikdo, kdo by nebyl československým občanem, byl státně spolehlivý a byl oddaný lidově demokratickému zřízení. Příslušník SNB měl při výkonu služby zákonem stanovená práva stráže civilní i vojenské. Příslušníci SNB podléhali vojenské trestní pravomoci a vojenským trestním zákonům. Pro příslušníky SNB platil také vojenský služební řád. Ostatně SNB byl podle zákona jednotný a vojensky organizovaný. Pokud zakročovali příslušníci SNB „semknutě pod jednotným vedením a velením“, platily o užití zbraně dokonce vojenské předpisy. A při ostraze státní hranice? Příslušníci SNB mohli užít zbraň v pohraničním pásmu v případě, kdy se osoba po opětovné výzvě nezastavila, snažila se uniknout a nemohla být jinak zadržena… Skupina kolem Mašínů prostě měla proti sobě při své záškodnické činnosti ozbrojené složky komunistického režimu. A ty si, jak známo, servítky opravdu nebraly. Pro představu o tehdejší době nabízím seznam lidí, popravených v letech 1948 až 1962 za politické trestné činy - více zde)
Závěr
Nikdy nebude existovat jednotný názor na jejich útěk. Ostatně na co existuje. Já za sebe říkám, že pro mě jsou Ctirad Mašín, Josef Mašín, Milan Paumer, Václav Švéda a Zbyněk Janata, hrdiny. Stejnými hrdiny, jako tisíce lidí v komunistických lágrech, lidé komunistickým režimem zabití, mučení, pronásledovaní a dovedení na pokraj lidské důstojnosti. A dokonce si dovolím jednu kacířskou myšlenku, jak už u mě bývá zvykem. Kdyby bylo tehdy více Mašínů a Paumerů, možná by byla dnes naše republika o mnoho dál.
Milan Paumer zemřel. Čest jeho památce. Celá skupina si podle mě si zaslouží vyznamenání víc, než řada ze slavných disidentů, kteří se v roce 1989 dohodli s komunisty...