Selhání bratří Mašínů aneb vždy je třeba mířit do správného terče
Ne, nemám tím na mysli jejich ozbrojený odpor proti komunistickému režimu. Ten byl v principu oprávněný, jakkoli mám jednotlivé činy bratří Mašínů za mravně sporné. Tato krátká úvaha míří jinam, do současnosti. Josef i Ctirad Mašínové se rozhodli nezúčastnit se pohřbu svého parťáka z protikomunistického odboje Milana Paumera. Důvodem jejich absence není nemoc či nedostatek finančních prostředků na zpáteční let přes Atlantik. Rozloučení se s Milanem Paumerem proběhne bez jejich přítomnosti proto, že „právní situace v zemi se dosud nezměnila“. Prý bratři nepotřebují, aby tu někdo po nich plival. A protože jde o tak vážné věci, jako je právní kontinuita s komunistickým režimem, musí jít jakákoli „sentimentalita“ stranou.
Vzhledem k tomu, že bratři Mašínové byli dříve dosti nesentimentálně konfrontováni s realitou smrti, jeví se mi zmínka o sentimentalitě v souvislosti s pohřbem přítele jako nedůstojná. Bratři Mašínové tu mají nemalý počet sympatizantů, tak by se snad již mohli vnitřně vyrovnat s tím, že dosud neobdrželi žádné státní vyznamenání. Nepodceňuji význam metálu za statečnost, ale co je lidské uznání proti majestátu smrti, jejíž branou k věčnosti Milan Paumer před pár dny prošel?
Mám pochopení pro to, že nevšední životní zkušenosti bratří Mašínů přispívají k hodnocení dnešní doby optikou boje proti komunismu. Proto by se mnou nejspíš nesouhlasili, a spolu s nimi i mnozí jejich příznivci, mezi něž se sám s výhradami počítám, že komunismus v té podobě, s níž bojovali bratři Mašínové a mnozí jiní stateční vlastenci našich poválečných dějin, nepředstavuje pro naši současnost již žádné významnější nebezpečí. Komunismus 20. století je jen jednou, pravda dosti ohavnou, tváří širšího myšlenkového proudu, pramenícího v novověkém odklonu evropských národů od svých křesťanských kořenů.
Mimo jiné takto se o bezbožeckém komunismu vyjádřil v encyklice Divini Redemptoris papež Pius XI.: „Neuznává a popírá všechny nedotknutelné jistoty lidského života. V důsledku toho pokládá manželství a rodinné soužití za pouze občanské a libovolné zřízení, které vzniká z určitých hospodářských příčin. Proto má námitky proti manželským svazkům spojeným s právními a mravními závazky, které by nebyly závislé na vůli lidí nebo společnosti. Ani nesouhlasí s trvalou nerozlučitelností manželství. Podle názoru komunistů žena nemá žádné závazky vůči své rodině a domácnosti. Tvrdí, že žena skutečně není závislá na péči svého muže. Odvádějí ji od rodinného života a starostí o děti tím, že ji nutí, aby se zabývala stejně jako muž činností ve veřejném životě a společné výrobě. O její rodinu a děti má se starat společnost (okr. l. Casti connubii, 1930). A konečně rodičům vůbec odpírají právo vychovávat děti, jelikož to výlučně přísluší společnosti; proto vychovávat se může výlučně v jejím zájmu a z jejího pověření.“ Je to jako by psal o demoliberálních společnostech 21. století. Materialismus, mravní relativismus, evolucionismus – to všechno jsou ideové předpoklady pro úspěšné šíření nejen komunismu, ale i jeho neomarxistických variací, halících se do vznešených slov o lidských právech, rovnosti kultur či ochraně klimatu a biodiverzity.
Bratři Mašínové nechtějí navštívit svoji vlast, neboť se nedokázala vypořádat se svou komunistickou minulostí. A jak by také mohla, když je po odchodu myšlenkově nepodnětných stalinistů oblbována, snad o něco subtilněji, s komunismem spřízněnými ideologiemi, jejichž exportní velmocí je země volby bratrů Mašínových. Uvítal bych, kdyby tito se stejnou vehemencí, s níž kárají naše dnešní postkomunistické poměry, bojovali proti umělému multikulturalismu, ideologii genderu, homosexualismu, ekofašismu a jiným pověrám, napájených ze stejných vod, z nichž kdysi vytryskl námi společně nenáviděný komunismus.