Kam kráčí katolická Církev? Vystřízlivění z Druhého vatikánského koncilu
Uplynulo několik desetiletí od konce druhého Vatikánského koncilu. Po prvotním nadšení, jak se církev otevřela světu, přichází pomalu, ale jistě vystřízlivění i mezi lidmi, pro které je druhý Vatikánský koncil nedotknutelný.
Pastorační záměr celého koncilu někam vymizel, stejně jako se vyprázdnily mnohé kostely, kde jediné osazenstvo jsou staré babičky, kterým se občas podaří přivést i svá vnoučata. Mnoho katolíků se sice hlásí formálně ke katolictví, ale dle jejich slov oni ke svému životu církev nepotřebují. Nastal paradox, který by si v budoucnu zasloužil sociologický výzkum. Čím více se církev snaží být moderní, tím více je napadána i ze stran věřících, že je moc staromódní.
Přívrženci kolem hnutí „My jsme církev“ nabízejí způsob léčby v duchu – „Nepomáhá-li lék na kašel, na vině není lék, ale kašel. Proto je třeba více léku.“ Takže se zde objevují návrhy od zrušení celibátu, až po možnost odvolání papeže. Nemá smysl tyto návrhy rozebírat, nemá smysl s nimi polemizovat, protože oni nechtějí nic slyšet, nic co odporuje jejich přesvědčení, bez ohledu na to, že jejich přesvědčení likviduje celou církevní tradici, likviduje učení prvních církevních Otců, likviduje učení samotného Krista.
Pro mnoho katolických teologů jsou evangelia jen krásné pohádky, příběhy, které ani nemusí mít pravdivý základ. Teologie se ohýbá směrem, který je nebezpečný pro budoucnost, ve snaze najít v nekřesťanských naukách stejné principy na kterých stojí naše víra, bez ohledu na filozofický a teologický princip cizích nauk.
U mnohých už je dnes těžko říct, zda jsou ještě křesťany anebo už konvertovali k buddhismu. Vždyť podle nich křesťan může být buddhistou a buddhista křesťanem. Pro potvrzení vlastních pak citují lamaistického dalajlámu a slova papežova jsou skryta, stejně jako tito cudně mlčí o nauce církve. Jako by bylo jedno, v co člověk věří, důležité je přeci v něco věřit. Jeden slovutný katolický teolog ve své knize o světových náboženstvích bije do křesťanství, na kterém nenechá nit suchou, aby v kapitole o islámu, tento náboženský systém vychvaloval až do nebe a stavěl jej do protikladu ke křesťanství.
Dle mého osobního názoru v tomto všem je příčina, proč katolická církev má prázdné kostely, proč na povrch vyplouvají sexuální a pedofilní skandály těch, kteří mají nabízet duchovní vedení. Církev je prodchnuta relativismem, je prodchnuta samotnou nedůvěrou ke katolické nauce. A proč by nebyla, když důležitější než slovo Kristovo jsou různá mezináboženská setkání, kde se hledají spojující prvky a kámen uhelný je opět odhozen.
Otázka pak je, proč by měl katolík chodit do kostela, kde už se necítí být katolíkem, ale pouze pasivním věřícím, věřícím, jehož víra je přeci jen jedna z mnoha? Pak není divu, že takový katolík o sobě řekne, že církev ke svému životu nepotřebuje a nebude, než mu dát, s hořkostí v hlase, za pravdu.