Katolická církev a „špatní papežové“
Obvyklá námitka, předhazovaná Katolické církvi, zní: špatní papežové. Bezohlední diktátoři, mamonáři, smilníci nedodržující celibát... to byli zástupci Krista na zemi? Odpověď zní jednoznačně: z hlediska legitimity a právoplatnosti jistěže ano, ale čest svému úřadu a reputaci Církve vůbec nedělali. To je třeba přiznat a nutno poznamenat, že katolická historiografie a apologie s tím neměla nikdy problémy. I mezi apoštoly byl jeden zrádce a sv. Petr svým zapřením Krista se také nevyznamenal.
Jenže podívejme se objektivně, kolik papežů z dosavadních 265 bylo skutečně špatných, takových, kteří svým životem a jednáním dělali Církvi ostudu? Projdeme-li si dějiny papežství, tak nacházíme několik period. V první z nich, v období pronásledování, se špatní papežové nevyskytují. Jedná se o časový úsek od Ježíše Krista až do r. 313, tj. do vydání milánského ediktu, jímž císař Konstantin udělil křesťanům svobodu vyznání. Téměř všichni římští biskupové této éry počínaje sv. Petrem skončili svůj život jako mučedníci pro Krista a jsou uctíváni jako světci.
Zde se setkáváme se jmény sv. Lina, Xysta, Klementa, Zefirina, Kalixta, Pontiána, Kornelia, Sixta I., Sixta II. aj. Rovněž tak v epoše po r. 313, v éře křesťanského starověku trvajícího až do korunovace franského krále Karla Velikého římským císařem r. 800, bychom těžko hledali papeže vysloveně špatné. Byly sice mezi nimi i některé osobnosti průměrné a slabé, jako např. Liberius I., jenž ve 4. stol. podlehl nátlaku světské moci a protiprávně exkomunikoval velkého obránce katolické pravověrnosti proti Ariovu bludu sv. Athanasia nebo papež Virgilius I., který v 6. stol. ve sporu s byzantským císařem Justiniánem si počínal spíše jako politik než jako zástupce Krista na zemi, nicméně světci i zde převažují. Jako příklady poslouží zajisté ve 4. stol. sv. Damas, v 5. stol. sv. Lev Veliký, na konci 6. stol. sv. Řehoř Veliký, v 7. stol. se zapsal do dějin Církve papež mučedník sv. Martin I., jehož panovačný byzantský císař Konstans II. nechal zatknout a poslat do vyhnanství.
Ani 9. století, doba ranného středověku, nepřináší s sebou špatné papeže. Vyskytují se zde vynikající osobnosti jako Mikuláš I., který hájil manželskou nerozlučitelnost proti králi Lotharovi II. a Jan VIII., který zasáhl do našich dějin tím, že vysvobodil sv. Metoděje z německého zajetí a povolil staroslovanskou liturgii.
Teprve 10. století je možno označit jako epochu špatných papežů. Do jejich volby, kterou vykonával veškerý římský lid aklamací, zasahovala hamižná římská šlechta, která často prosadila některou ze svých loutek. Tak zde máme špatné a nemravné papeže Formosa I., Sergia III., Jana XIX. a Benedikta IX. nebo pouhé nástroje v rukou světských vladařů jako byli Jan XI. a Jan XII.
Právě tady je třeba hledat původ pověsti o papežce Johance, která prý nepozorovaně v mužském pře-strojení se vloudila mezi kandidáty a dosáhla korunovace, odhalena byla až při procesí, kdy náhle porodila dítě. To je nesmysl už proto, poněvadž mezi jednotlivými na sebe navazujícími pontifiky neexistuje žádná mezera, kam by se tato „papežka Johanka“ vešla.
Zdrojem této legendy je totiž podle seriózních historiků docela obyčejná anekdota. Mladičký papež Jan XI. byl synem vlivné šlechtičny Marozie, nadto člověkem bez vlastní vůle a rozhodování, plnil pouze vůli své matky, kterou římský lid posměšně nazýval „papežka Johanka“, aby tím lapidárně vyjádřil, že papež Jan ve skutečnosti Církev neřídí, činí tak jeho matka. Toto zaznamenal biskup a kronikář Luitprand z Cremony. Pozdější kronikáři, aby učinili své vyprávění zajímavým, pak udělali z „papežky Johanky“ údajnou skutečnost, podbarvenou mnoha pikantnostmi. Nicméně i v tomto smutném období, nazývaném v církevních dějinách „temné století“, se vyskytli vynikající papežové jako Jan IX. nebo Silvestr II. .
V 11. stol. proběhla velká reforma papežství a vůbec celé Církve díky reformnímu hnutí, jež vzešlo z benediktinského kláštera ve francouzském Cluny. Setkáváme se s papeži světci, jako byli sv. Lev IX. a zejména sv. Řehoř VII., neúnavný bojovník za svobodu Církve proti německému císaři Jindřichu IV., jenž si ji chtěl podrobit. 12. a 13. století je dobou, kdy se se špatnými papeži vůbec nesetkáváme, jsou mezi nimi vynikající učenci jako Alexander III. nebo askétové jako Jan XXI. a sv. Celestin V. nebo bojovníci za práva Církve jako Innocenc III. a Bonifác VIII. .
K úpadku papežství a vůbec Církve dochází ve 14. stol., kdy papež Klement V., Francouz, přemísťuje své sídlo do francouzského Avignonu, kde se dostává do područí francouzského krále. Ve snaze vyrovnat se nádheře jeho dvora si počínají papežové sídlící v Avignonu spíše jako velcí bankéři než pastýři Kristova stáda.
Vybírají od svých podřízených biskupů, ale i od panovníků stále více peněz, což bylo velkým pohoršením, které právem kárali reformátoři, mezi nimi i Mistr Jan Hus. Po návratu papeže Řehoře XI. r. 1378 do Říma dochází nadto ještě ke schizmatu, kdy jeden papež sídlil v Římě, druhý v Avignonu, r. 1409 přibyl dokonce ještě třetí papež, sídlící v Bologni, což odstranil teprve v letech 1414-17 kostnický koncil, který mimo jiné sesadil a uvěznil nepravého papeže Jana XXIII., jenž žil nemravně a dopouštěl se nekalých finančních machinací.
Další vlna špatných papežů nastupuje na konci 15. stol. v souvislosti s myšlenkovým proudem renezance, která znamená nejen obdiv k antice a jejímu umění, nýbrž i přijetí rozkošnického chápání života. To ovlivnilo i mnohé církevní hodnostáře včetně papežů.
Sixtus IV., ač sám mravně bezúhonný, smutně proslul tzv. nepotismem, upřednostňováním příbuzných při jmenování do vyšších církevních hodností. Innocenc VIII. byl nemravný, měl nemanželské děti. Ještě horší postavou, snad vůbec nejhorší na papežském stolci, byl Alexander VI., jenž i jako papež nedodržoval celibát a vydržoval si harém, krom toho byl znám svými finančními podvody a korupcí. Jeho nástupce Julius II. byl sice mravně bezúhonný, ale počínal si spíše jako voják než jako duchovní, sám jezdil v brnění na koni do boje a ke svým podřízeným se choval hrubě a krutě.
Nápravu v tomto ohledu přinesl až teprve tridentský koncil, jenž skutečně provedl důkladnou reformu „v hlavě i údech“. Díky němu se stal papežem vynikající dominikánský učenec a asketa Michael Ghislieri, známý jako papež sv. Pius V. . Od té doby, tj. od 60. let 16. stol, se již v dějinách Církve s vysloveně špatnými papeži vůbec nesetkáváme, naopak zde potkáváme hrdiny boje za nezávislost Církve na světské moci, jakými byli Pius VI. a Pius VII. nebo světce jako bl. Pia IX. a sv. Pia X., ve 20. stol. si potom ani ten největší nepřítel Církve netroufl ohledně osobního života nic vytknout žádnému z papežů. Proces blahořečení byl zdárně ukončen u Jana XXIII. a probíhá u Pia XII., nejnověji započal u Jana Pavla II.
Budeme-li tedy bilancovat, tak zjistíme, že vysloveně špatných papežů je v dějinách Církve malá menšina, dá se hovořit asi o osmnácti, což není ani deset procent. Spočítáme-li však papeže svaté a blahoslavené, tak jich bylo více než padesát.
Ve zbývajícím počtu těch, kterým se nedostalo pocty oltáře, převažovali učenci a diplomaté, mnozí vynikající, mnozí jen průměrní, nicméně nikdo vysloveně špatný. Srovnáme-li s tím bilanci korunovaných hlav ve středověku nebo premiérů a prezidentů v novověku, tak papežové stojí v mravním ohledu rozhodně výš.
Dnešní taktika nepřátel Církve je ale jiná než dříve. Již vyšlo z módy poukazovat na Alexandra VI. a další špatné papeže, neboť celková bilance dějin Církve ukazuje, že šlo opravdu o výjimky. Dnes se naopak útočí na dobré papeže, v případě sv. Pia V. se například poukazuje na jeho „netoleranci“, protože byl předtím inkvizitorem. Terčem nevybíravých útoků je i bl. Pius IX. proto, poněvadž odsoudil liberalismus jako blud, což mu dnešní liberálové nemohou odpustit, napadán je taktéž sv. Pius X. pro svoji údajnou „bigótnost“ a úzkoprsost, neboť odsoudil teologický blud modernismu, který dnes vyznávají v rozporu s naukou Církve mnozí teologové a intelektuálové.
Známé jsou kritiky Pia XII. za to, že údajně „mlčel“ ke zločinům nacistů. Ke všem těmto otázkám jsme se již několikrát vyjádřili.
Radomír Malý
Immaculata 6/2005