Paumer a Szendzielarz - tentýž boj, odlišné uznání
Čtvrtého srpna se stovky lidí v Poděbradech rozloučily s Milanem Paumerem, někdejším členem protikomunistické skupiny bratří Mašínů. Paumerova pohřbu se účastnily také osobnosti českého politického života, přičemž premiér Nečas pronesl při této příležitosti pozoruhodně působivý projev.
Upřímně řečeno, od „suchara“ Nečase jsem tak rozhodné slovo neočekával a každopádně považuji za přínosné, že zaznělo takto „natvrdo“.
Milan Paumer je pohřben a o jeho vině či nevině bude rozhodovat jiná spravedlnost, než ta pozemská. Ač mi to nepřísluší, stejně jako pan premiér se domnívám, že Milan Paumer před tímto posledním soudem obstojí.
Jak už to bývá, v souvislosti s Paumerovým pohřbem se opět vyrojilo množství protichůdných úvah o smyslu a metodách „mašínovského“ odboje. A ruku v ruce s tím přichází na přetřes otázka třetího odboje jako celku.
Původně jsem o této problematice psát nechtěl. Kdysi jsem aktivitám Mašínů (stejně jako jejich otce) několik článků již věnoval a navíc nepovažuji za smysluplné dále živit mediální přestřelku ve stylu „hrdinové x vrazi.“
Takových polemik jsem četl během několika let tucty, aniž by přinášely něco nového. Snad bych jen upozornil, že zastánci Mašínů mají obvykle (což neznamená vždy) lépe nastudovanou materii, zatímco odpůrci mnohdy lpí na „mytologii“ („Rošického zbraň mu byla přidělena podnikem“, „Mašínové mají jako vrazi dodnes zakázán vstup do SRN“ a tak podobně…).
Nakonec jsem se však přece jen rozhodl celou věc ještě jednou (a doufám, že naposled) veřejně komentovat, avšak poněkud „jinak“, než jak je laskavý čtenář z médií zvyklý. K tomuto zamyšlení mne zásadním způsobem inspirovala slova historika Pavla Žáčka, slova, která měla být při posuzování historického kontextu třetího odboje vyřčena již dávno.
Pan Žáček zcela věcně konstatoval, že v Polsku či baltských státech by o Paumerově hrdinství většinová společnost rozhodně nepochybovala, zatímco u nás jeho aktivity vzbuzují vzrušenou debatu.
Rád bych proto svou úvahu začal životním příběhem člověka, který vlastně s Milanem Paumerem neměl nic společného. Zdánlivě…
Osmého února 1951 byl v Polsku na základě soudního rozsudku popraven major Zygmunt Szendzielarz, známý jako „Lupaszko“ , jak znělo jeho krycí jméno z dob, kdy v řadách vlivné odbojové organizace „Zemská armáda“ (Armija krajowa) bojoval proti německým okupantum Polska.
Szendzielarz představoval – s trochou nadsázky – ideální typ a vzor polského vojenského důstojníka. Jako mladý poručík zažil německý a sovětský vpád z roku 1939. Byl zatčen sovětskou tajnou službou NKVD (předchůdcem pozdější KGB), avšak podařilo se mu utéci. Po mnoha dobrodružných peripetiích posílil řady Zemské armády, rozsáhlého podzemního vojska, vedeného převážně důstojníky a vojáky někdejší polské armády. Zemská armáda udržovala kontakt s polskou exilovou vládou v Londýně a v zásadě měla podporu západních Spojenců.
„Lupaszkova“ hvězda začala zářit v létě 1943, kdy talentovaný velitel řídí guerillu Zemské armády v oblasti Vilna. Szendzielarzova Pátá (vilenská) brigáda Zemské armády úspěšně napadá oddíly SS i Wehrmachtu a zároveň je nucena vypořádat se s přítomností sovětských výsadků ve vilenském vojvodství. Poláci jsou Západem tlačeni k respektování sovětských „spojenců“, avšak poté co sovětští desanti činnost Zemské armády otevřeně sabotují, dostává se Lupaszko do ozbrojených střetů i s nimi.
Roku 1944 je Szendzielarz znovu zajat – tentokrát Němci. Opět uniká a dostane se zpět ke své brigádě. Ta se koncem války podílí na osvobození Vilna ve spolupráci s Rudou armádou. Krátce po skončení bojů začínají sovětští „spojenci“ bojovníky vilenské brigády odzbrojovat, přičemž velká část těchto polských vlastenců končí v internaci (Stejného „vděku“ se od Sovětů dočkali kupříkladu srbští četnici po společném vyhnání Němců z Kruševace a Čačaku).
Major Szendzielarz naštěstí zavčas zmizí.
Koncem roku 1944 muselo být Polákům jasné, že vyhráli válku, ale prohráli mír. Země, jejíž exilová armáda se nesporně vyznamenala v mnoha bojích na západní frontě (za všechny jmenujme bitvy o Británii a Monte Cassino) a jejíž podzemní hnutí patřilo k nejefektivnějším, teď měla přijmout připojení svých východních území (tzv. kresy wschodnie) Sovětskému svazu.
A nejen to. „Nové Polsko“ mělo být „přátelské vůči SSSR“, přičemž legitimní exilovou vládu hodlal Stalin nahradit směšnými figurkami z takřečeného Lublinského výboru.
Někdo ztratil ve prospěch rudého medvěda „kresy“, někdo jiný zase Podkarpatskou Rus a „přátelští“ museli být oba.
Není proto divu, že Zemská armáda (postižená navíc sovětskou represivní operací Bouře) plynule přešla z boje proti Němcům do boje proti Sovětům. „Podzemní vojáky“ v tomto boji aktivně podporovalo nemálo řadových polských občanů, později i navrátilců z polské exilové armády ve Velké Británii.
Poskytnout komplexní obraz této války proti Sovětům a jimi tvořené polské komunistické moci není v možnostech tohoto článku. Jen podotknu, že až do roku 1947 probíhaly v některých místech „Řeči pospolité“ regulérní válečné operace a poslední oddíly svobodného Polska působily až do první poloviny padesátých let.
„Prokletí vojáci“ , jak jsou dnes tito bojovníci nazýváni, si vedli dobře, avšak sovětské mašinérii nemohli dlouhodobě odolávat.
Jedním z těch, kdo aktivně pozvedl zbraň proti nové okupaci byl i major Zygmunt Szendzielarz - Lupaszko. Jeho vilenská brigáda operovala s takovou rozhodností, jakož i brutalitou, že si vysloužila obecné pojmenování „brigáda smrti“.
Ve špinavé guerillové válce Lupaszkovi muži zkrátka útočili na vše, co souviselo s komunistickou mocí – na sovětské vojáky i příslušníky polské komunistické branné moci. Na funkcionáře i agitátory Polské dělnické strany (de facto komunistická strana Polska), jakož i pracovníky stranického aparátu PDS.
Teprve po několika letech bojů se novým vládcům podařilo Szendzielarze dopadnout poblíž Noweho Targu. Velitel „brigády smrti“ byl ze strany věznitelů krutě mučen, posléze odsouzen k smrti a popraven.
Tolik v krátkosti k „Lupaszkově“ příběhu.
Viděno optikou české společnosti, major Szendzielarz se zdá být vysoce kontroverzní osobností, Bohuslav Sobotka by s jeho metodami jistě „nemohl souhlasit“ a pan prezident Klaus by mu vzhledem k jeho „kontroverzním činům“ vyznamenání asi nedal.
V Polsku je to jinak…
Major Zygmunt Szendzielarz byl roku 1993 plně rehabilitován, načež v roce 2007 mu tehdejší prezident Lech Kaczyński udělil vysoké státní vyznamenání Polonia Restituta.
Škoda, že prezident Kaczyński nevěnoval tomuto tématu pozornost při setkáních se svým dobrým přítelem Václavem Klausem, třeba by ho přesvědčil. Přesvědčil o tom, že kauza skupiny bratří Mašínů není primárně jakýmsi nepříjemným „rozdělujícím“ tématem, nýbrž příběhem účastníků třetího odboje.
Osud Zygmunta Szendzielarze nebyl až tolik ojedinělý. Kromě něj existovali i další „prokletí vojáci“. Polská veřejnost tyto válečníky, jejichž metody vedení boje občas zahrnovaly skutečně velmi sporné momenty (např. kvůli plynulosti zásobování sklouzávali až k banditismu či vydírání) většinově považuje za hrdiny.
Pouze relativně malý segment Poláků, většinou vyhraněně levicově orientovaných, chápe jejich roli negativně.
I proto jsem se docela zapotil, když jsem před časem vysvětloval polské kamarádce současnou podstatu sporu o skupinu bratří Mašínů. Dodnes si nejsem zcela jist, zda to přesně pochopila…
Pravdou zůstává, že některé tuzemské komentátory nejsem schopen pochopit ani já. Oni zase nerozumí tomu, že k životu patří i důstojnost. Možnost žít jej bez útlaku a beze strachu, možnost žít svobodně. To se týka jak jednotlivce, tak celku.
Pouhé biologické fungování není životem, to je pouze zachovávání životních funkcí. Lidé i národy mají právo postavit se jakékoliv totalitě se zbraní v ruce. I když by to třeba z dlouhodobého hlediska „nic nepřineslo“.
Běh dějin se mnohdy řídí vlastní logikou, která nám někdy může připadat nepochopitelná. A tak heroismus tváří tvář v přesile – byť nakonec není korunován úspěchem – se často stává momentem a symbolem, který nám dává naději.
Varšavské povstání, maďarská revolta z roku 1956 anebo třeba ztracený boj českých a slovenských parašutistů v kostele sv. Cyrila a Metoděje. Máte snad dojem, že tohle všechno „nic nepřineslo“ ?
Marný boj skupiny bratří Mašínů vnímám podobně. Navíc – oni nakonec alespoň prošli, přestože je naháněly tisícovky východoněmeckých „lidových policistů“ i sovětských vojáků. Už to něco znamená.
Pane Paumere, až si budete připíjet s majorem Szendzielarzem, nezapomeňte ho, prosím, pozdravovat.