Sobota 10. dubna 2010 měla být pro Poláky vítaným odpočinkem od práce. Nikdo nečekal, že se ten den zapíše černým písmem do moderních polských dějin. Tento článek přibližuje některé méně známé fakta o průběhu vyšetřování havárie, která si do českých většinových médií nenašla cestu.
Ranní zpravodajství dne 10.4.2010 přineslo Polákům informaci, které se mnozí zdráhali uvěřit: Prezident se svou ženou zahynul po tragickém pádu letadla ve Smolensku. Spolu s nimi mimo jiné ředitel Institutu národní paměti, šéf Polské národní banky, velitel pozemních vojsk, velitel vzdušných sil a další důležití činitelé. Celkem 96 osob tak našlo smrt v místech, kde leží polské oběti Stalinovy hrůzovlády – „v lese, kde nezpívají ptáci“(jak poznamenal jeden z účastníků vzpomínkové akce v katyňském lese). V následujících hodinách média zveřejnila zprávu o zastaralém letadle TU-154, mlze nad letištěm a čtyřech pokusech o přistání. O týden později byli slavnostně pohřbeni prezident Lech Kaczynski se svou ženou na krakovském hradu Wawel, místě odpočinku králů a jiných významných osobností. Výkonu prezidentské funkce se ujal maršálek Sejmu Bronislaw Komorowski a zájem českých médií začal opadat.
Po tragédii prezidentského letu vyšly na povrch některé informace, které vzbuzují pochybnosti o vůli Ruska spolupracovat. Namítne-li čtenář tohoto článku, že ruské vyšetřovací orgány přece zveřejnily záznam černých skříněk letadla, bude pravděpodobně překvapen informací z úterý 29.6. Tehdy všechna polská média (od liberálních po konzervativní) zveřejnila výpověď poručíka Artura Wosztyla, polského pilota letadla Jak-40, se kterým přistál ve Smolensku přibližně hodinu před příletem prezidentského speciálu. Během přibližovacího manévru letadla TU-154 Wosztyl poslouchal v kabině letadla pokyny řídící věže, kde zazněla věta „sestupte na padesát metrů“. Tehdy se ale letadlo nacházelo nad šedesát metrů hlubokou roklí, o čemž posádka v husté mlze nevěděla. Když letadlo začalo stoupat, bylo již pozdě. Proč tedy v záznamech černé skříňky tato věta chybí a místo ní tam je pokyn řídící věže klesnout na maximálně sto metrů? Je možné věřit tomu, kdo tyto záznamy sestavil a vypustil?
Poměrně nedávno vyšla najevo další znepokojující skutečnost: Letištní radar ve Smolensku udává výšku s odchylkou 300 metrů. Řídící věž tedy nemohla znát přesnou polohu letadla.[1] Pozoruhodné je to, že se zprávou přišel liberální deník Gazeta Wyborcza, který dosud dával prostor výhradně oponentům polské konzervativní pravice.
Vzdalme se na chvíli od smolenského letiště. Po tragédii ve Smolensku zemřelo několik lidí, kteří hráli důležitou roli po tragédii. Všichni shodně zahynuli po autohavárii (Krzysztof Knyż, reportér pořada Fakta – znal dobře ruské poměry, pracoval v Gruzii a Čečensku. Spolupracoval s novinářem W. Baterem, který jako první informoval o přesném času katastrofy; prof. Marek Dulinicz, šéf skupiny archeologů, která měla odjet do Smolenska zkoumat místo katastrofy), Mieczysław Cieślar – biskup polské protestantské církve, nástupce duchovního Adama Pilcha, který zahynul ve Smolensku) a jeden přežil (Wojciech Sumliński – investigativní novinář, v pneumatice jeho auta byl nalezen vodorovně vbitý hřeb). K seznamu mrtvých lze připojit Grzegorze Michniewicze, generálního ředitele premiérské kanceláře, který spáchal 23.12.2009 sebevraždu. Jednalo se o člověka, který měl přístup ke všem dokumentům a korespondenci pro premiéra Donalda Tuska. Jeho smrt vláda prakticky nekomentovala, nikdo z vládních činitelů nebyl na jeho pohřbu ani nesložil kondolenci pozůstalým.
Přestože nelze dokázat cizí zavinění, skutečností zůstává, že v krátké době zemřelo několik významných lidí zabývajících se tragédií prezidentského letu. Vyšetřování nehody probíhá nadále velmi pomalu a ruská prokuratura dodala pouze deset procent materiálů požadovaných polskou prokuraturou (ignorovala čtyři z pěti žádostí a pátou zodpověděla jen polovičatě). S tím kontrastují výpovědi čelních politiků PO, kteří jsou s vyšetřováním spokojeni. A to i tehdy, kdy Rusové odmítají převezení vraku letadla a místo toho ho chtějí sešrotovat. To jsou však již jen následky rozhodnutí premiéra Tuska o ponechání vyšetřování tragédie ruské straně (bezpostředně po katastrofě Tusk mimo jiné ignoroval žádost o svolání mezinárodní vyšetřovací komise, podepsanou 50 000 lidmi).
Cílem tohoto článku není shromáždit veškeré nesrovnalosti, které se objevily v průběhu vyšetřování, natožpak přesvědčit českého čtenáře o určité pravděpodobnosti atentátu na protirusky naladěné polské představitele politického i veřejného života. Je však nutné podtrhnout to, co napsal do deníku MF Dnes dne 7.7.2010 politolog Michal Kubát, tedy skutečnost, že česká média přejímají informace o Polsku z levicově liberálního deníku Gazeta Wyborcza, který nepokrytě straní Tuskově Občanské Platformě. U většiny českých novinářů totiž absentuje hlubší znalost polských reálií, a tak se do našich médií snadno dostanou levicové názory zde prezentované jako objektivní skutečnost: Máme zde přece Polsko venkovské, které je trochu omezené a proto volí Právo a spravedlnost, a potom tu jsou osvícení mladší a bohatší voliči z velkých měst, kteří volí pokrokovou Občanskou platformu. Kdo má pochybnosti o vyšetřování leteckého neštěstí, musí být ztroskotanec a pravděpodobně hloupý katolík, který nemůže přenést přes srdce nedávnou volební porážku Jaroslawa Kaczynského.[2]
Tento schématický pohled na Polsko bude ještě dlouho ovlivňovat názory české veřejnosti, což je zajisté veliká škoda. Za normálních okolností by se informace o podivném vyšetřování dostaly na čelní stránky novin. Namísto toho jsou souhrně označovány jako „spiklenecké teorie“ lidí, jejichž intelektuální profil není příliš záviděníhodný. Vždyť je to přece všechno tak jednoduché, že?