Izrael: Konec jedné dlouhé cesty
Izrael: Konec jedné dlouhé cesty
Cesta nastoupená před více než sto lety končí. Na malém území velikosti Moravy se tísní dva národy, které spolu po tři generace bojují na život a na smrt. Izrael zajímá otázka kam a jak dál?
Radikálové obou stran mají jasno - pro ty "druhé" není mezi řekou (Jordánem) a (Středozemním) mořem místo. Liší se svými způsoby, liší se svými názory, jejich cesta je plná utrpení a s jednoznačným výsledkem - my nebo oni.
Co si myslí "realisté", kteří se smířili s představou, že prostor mezi řekou a mořem budou i v budoucnu obývat Arabové i Židé? Na židovské straně lze vystopovat tři hlavní proudy:
• osadnický, který vnímá celé území za historické židovské území, které patří Izraeli, bude Izraelci ovládané a Arabové na něm mohou žít, budou-li se "chovat slušně"
• separační, který se snaží nalézt takové hranice, aby na jedné jejich straně žila přesvědčivá většina Židů a na druhé straně Palestinci ve vlastním státě.
• integrační, který se domnívá, že by mezi řekou a mořem mohl existovat jeden stát dvou národů, stát ve kterém by i Židé i Arabové mohli žít, kde chtějí.
Každá z variant má svá slabá místa. Integrační proud, který je velmi slabý, naráží na demografický problém, jehož výsledkem by byla "ztráta židovského charakteru" státu Izrael. Jinými slovy, Židé by se v dohledné době dostali pod arabskou nadvládu, což je pro ně přirozeně nepřijatelné, volbou této cesty by skončil sen o židovském národním státě, základní postulát sionismu. Navíc je evidentní, že soužití dvou tak znepřátelených etnik na tak malém a výbušném prostoru je pro nejbližší století nemyslitelné. Lze vydržet do doby, než se Arabové zcivilizují? Izraelci nemají čas čekat...
Separační varianta, pro kterou dnes horují centristické a levicové strany izraelské politické scény, zajišťuje Židům pohodlnou většinu ve vlastním státě, byť například pro velkou oblast severního Izraele to zdaleka neplatí. Židovskou majoritou by se zachoval základní demokratický ráz židovského státu. Druhou výhodou je, že by proti státu Izrael nestál mezinárodně nečitelný dav, ale legitimní stát zodpovědný za své chování, pro případ ozbrojeného konfliktu vybavený vlastní armádou, proti které se bude izraelským vojákům bojovat lépe než proti davu mediálně ubohých civilistů. Základní nevýhodou separační varianty (kromě praktického stanovení konkrétní lokalizace hranic) je opuštění teorie o historickém nároku na židovské území Erec Jisrael, která se opírá o biblické sliby praotcům. Pro pobožnou část izraelské společnosti je to krok směrem do pekel, zradou, která se neodpouští. Navíc, pokud sami Židé odhodí svůj hlavní argument, proč osidlují právě tuto část světa, jak o svých nárocích přesvědčí ostatní? Výsledkem bude hluboký celospolečenský konflikt, jehož předzvěst je v Izraeli cítit již dlouhá léta, konflikt, mezi "moderním" a "zbožným" Izraelem, konflikt, který vedl ke zkáze osad v Guš Katif a naposledy k násilí v Amoně.
Osadnický přístup není demokratický, protože určité skupině obyvatel odpírá práva, na kterých stojí moderní forma státu. Vnímá arabskou část obyvatel za nepoučitelnou a tedy méněcennou. Desítky konkrétních případů sice tento přístup ospravedlňují, ale v Americe a Evropě nenachází porozumění a většina Izraelců ví, že si konflikt se svými přirozenými spojenci nemohou dlouhodobě dovolit.
Kořeny tohoto obrovského dilematu lze vystopovat v době po Šestidenní válce (1967), kdy se překvapený Izrael nedokázal rozhodnout pro jednu z nabízených variant. Místo toho udržoval stav praktické politiky ze dne na den, ve kterém se každá strana snažila urvat svá malá vítězství. Zakládaly se osady, často jako strategické pilíře budoucího židovské osídlení, aby se pak bouraly (Sinaj). Po rezignaci na dlouhodobou přítomnost na "Západním břehu a v pásmu Gazy" (dohody z Oslo) se tamní osady ocitly ve smrtelném nebezpečí a ani nadšení jejich obyvatel jim zatím nebylo co platné.
Na té palestinské je situace ještě tristnější. Vítězství teroristů z Chamásu je prohrou politiky postupných ušmudlaných kompromisů. Palestinská většina si stále přeje úplné zničení sionistického satana a matky sebevražedných atentátníků vnímá jako své hrdiny. Izraeli chybí partner k jednání. V dané chvíli, před volbami do Knesetu, se hraje o dvě základní varianty. Buď si Izraelci připustí, že nemají s kým jednat a nezbývá jim než vyhrát nejtěžší z bitev, nebo propadnou iluzi, že je možné všechny problémy nechat ležet za betonovou zdí. V prvním případě se po tichu přikloní k osadnickému pohledu na svět, v druhém připraví Chamásu dobrou nástupní pozici před další regulérní válkou.
Jedna dlouhá cesta končí. Ukazuje se, že Erec Jisrael, moderní demokracie založená na rovnosti svobodných občanů a židovský ráz státu Izrael nelze skloubit dohromady. Na minimálně jednu z hodnot je třeba rezignovat. Nebo se lze přidat k radikálům, kteří mají jasno a má-li se volit "my nebo oni", tak proč dláždit Chamásu cestu k vítězství?
Mnoho izraelských "realistů" se rozhodlo zkusit štěstí jinde (například v Praze), a tak se pozice "radikálů" ještě posilují. Otce zakladatele moderního Izraele by asi velmi překvapilo, kolik potomků oholených budovatelů dnes mizí za mořem a kolik pobožných vousáčů hřímá o silném Izraele s nabitou zbraní.
Jan Divecký
Autor vyučuje na gymnáziu při Lauderových školách při Židovské obci v Praze