Petr Hájek: Opět jsme v podpručí socialitické centralistické říše. Jako v srpnu ´68 a po únoru ´48
Ptáte se mě, zda je výročí bratrské pomoci z 21. srpna 1968 mrtvou záležitostí? Odpovídám - rozhodně ne. Je daleko živějším odkazem, než si většina pamětníků i nepamětníků uvědomuje. Jen se o něm propagandistům podařilo zafixovat obludnou mystifikaci, která má mnoho znaků s analogickou propagandistickou mystifikací, které jsme právě předmětem.
Lidová pravda, které se již dvacet let snažím oponovat, zní: V srpnu nás okupovali Rusové, aby zastavili demokratizační proces v naší zemi.
1) Nikdo nás neokupoval. Okupovat lze jen suverénní stát. Brežněvovská doktrína o "omezené suverenitě socialistických států" pouze formálně stvrdila, co bylo jasné od února 1948. Totiž že jsme byli pouhým regionem impéria Sovětský svaz.
2) Nebyli to Rusové, kdo k nám poslal tanky, ale sovětská moc, bolševici. Koneckonců sám Stalin nebyl Rus, ale Gruzínec. Šlo o mezinárodní spiknutí proti svobodě a demokracii, na které doplatili daleko nejdrastičtěji právě Rusové - ale nakonec i my. Pomocí propagandistické mašinérie "páté kolony", která nás do panství bolševiků v roce 1946 a 48 "sametově" zavedla.
3) Když jsme si to konečně po dvaceti letech uvědomili, bylo pozdě. Pražské jaro nebylo vystoupením proti komunismu. "Demokratizační proces" v rámci totalitního státu je protimluv, nesmysl. Pouhá mystifikace jednoho křídla komunistů, kteří chtěli porazit jiné křídlo, a zneužili pro své mocenské cíle narůstající nespokojenost ve společnosti, která pochopila, že socialismus byl podved. Tak mu ho nabídli v balení s "lidskou tváří" v podobě komunisty Dubčeka.
Srpen nebyla okupace ani válka, ale pouhá pořádková policejní akce v reptajícím regionu impéria.
Jaké analogie z toho plynou pro dnešek a pro budoucnost? S vědomím, že každá analogie je nepřesná, tvrdím, že neradostné.
1) Opět již nejsme suverénní stát, ale - Lisabonskou smlouvou - pouhý region rodící se centralistické říše, v níž elity za zády veřejnosti budují socialismus se "sametovou" tváří. Kde "vedoucí silou" je Socialistická, nikoli komunistická internacionála. Jejím centrem je Berlín, nikoli Moskva, a sídlem "ústředního výboru" Brusel.
2) Jeho oběťmi se stanou stejně tak Němci jako Francouzi, Španělé, Řekové či Češi. Propagandistická mašinérie - i když se stále většími problémy - tento záměr zakrývá. Překotně dotvářený centralistický systém se ale nezbytně, jako u nás před rokem 68, začíná dostávat do nutných systémových ekonomických problémů. A mnozí překvapení lidé se začínají probírat z bezvědomí. Byli do něho uvrženi drogou nemravné sociální korupce "státu blahobytu".
3) A poučení? Z dlouholeté zkušenosti se "sociálně spravedlivou" totalitou víme, že ve "shora" uměle vytvořeném centralistickém impériu demokracie není možná. Jsou proto jen dvě možnosti: Buď dále spát a říkat si, že nás se to netýká. Potom se ale nesmíme divit, že až začneme hlasitěji "reptat", přijde policejní akce v neklidném regionu. Technologicky pravděpodobně modernější. Bez divadelního představení s tanky v ulicích. A určitě pod praporem "lidských práv".
Anebo se rychle probudit. Nečekat, až se opět ocitneme v totalitě - pravděpodobně horší, než byla ta, kterou jsme v roce 89 opustili. Tehdy existence bipolárního světa dávala naději, že "na druhé straně" je svoboda. To dnes už není. Nemáme nic, než svou paměť a zkušenosti. Proto je dobré nezapomenout, že výročí 21. srpna 1968 není mrtvou historií, ale mementem.