Sociální inženýři roubují dohromady v Evropě takové věci, že zůstává rozum stát. Důsledky tohoto umělého propojování, slučování a promíchávání dopadají na státy v Unii každý den a Evropská unie neví, co dříve hasit. Jednou jsou to rozpočty, jindy etnické násilí a jejich zbrklá a nekoncepční řešení. Produkuje další a další závazné mantinely chování pro státy, firmy i občany. Nařizuje věci, které odporují přirozenému právu (selskému rozumu) a stojí, jako právo pozitivní (psané zákony), mnohdy na zcela opačném konci. Jedni to kritizují a pokazují na ztráty občanských svobod, které považují za nejvyšší hodnotu, druzí jsou šťastní a tvrdí, že Unie konečně udělá pořádek v chování států, firem a občanů – to vše v bláhovém a naprosto chybném přesvědčení, že mohou uzákonit morálku. Nicméně oba postoje jsou legitimní a jen čas ukáže, kdo z nás měl pravdu.

Oba dva tábory se ale snad shodnou na tom, že vynakládat naše peníze na blbosti, je chybou v obou případech. O státních dluzích, luxusním životě evropských byrokratů, nákladnosti Unie jako administrativního celku, převážení celé agendy z místa na místo v desítkách kamionů kvůli egu těch, u nichž stojí budovy nejvyšších unijních úřadů, o zneužívání našich peněz, které má Unie jen ve správě, na projekty, jejichž výsledky nejdou měřit, a které mají jen politicky motivovaný základ, už bylo napsáno mnoho. Chtějí po nás „solidaritu“ na placení dluhů těch členských států, které svou budoucnost prožraly už před desítkami let a vesele v tom pokračovaly až do doby, kdy vše prasklo. Člověk by řekl, že by v takovém případě mělo jít vedení Evropské unie příkladem, neboť je to právě ono, které špatnou a laxní kontrolou a nepřijímáním nepopulárních opatření ihned a v reálném čase, může z velké části za současný stav. Jenže ouha, lidé jsou si v Unii rovni, ale někteří jsou si stále více rovnější. Rozdílné vnímání reality mezi občany členských států „tam dole“ a mezi unijními politiky „tam daleko a nahoře“, se zvětšuje každým dalším dnem.

Když už realita kulhá na obě nohy a míjí se s plány sociálních inženýrů, je nutné zřejmě vymyslet Unii virtuální, kde bude vše fungovat tak, jak si bláhově vysnili. Vězte tedy, že Evropský parlament v době hospodářské krize utratil dalších 7 milionů (a kolik takových akcí se ani nedostane na veřejnost?!) za jeden takový virtuální svět. Když už nemohou ukázat pozitivní výsledky své práce v reálném životě, budu se jimi pyšnit na sociální síti.

Nový projekt (virtuální hra Evropského parlamentu) se jmenuje Citzalia. Podle poslanců má přiblížit fungování Evropské unie mladým lidem. Lidé si budou moci vybrat, zda chtějí hrát za poslance, studenta či novináře. Lobbyisté v nabídce nejsou, řadoví občané Unie, tedy ti, co to všechno platí, také ne. Měli by mít k dispozici věrnou kopii parlamentních unijních prostor ve Štrasburku, Bruselu a v Lucemburku. „Citzalia je demokracie v akci. Je to hra a zároveň sociální síť zabalená v hávu 3D, který zachycuje podstatu Evropského parlamentu," uvádí oficiální internetové stránky projektu. Jak bude tato propagandistická hra za našich 7 milionů vypadat, nabízím zde: