Multikulturalismus, ekologismus, pozitivní diskriminace, žití nad poměry, přílišné spoléhaní se na zastupitelskou demokracii, integrace národů a ustupování islámu. To všechno nás jednou může stát cenu nejvyšší – staneme se jen encyklopedickou položkou v části „historie světa“.
Multikulturalismus
Předpokládejme, že tvůrci myšlenky multikulturalismu to mysleli dobře. Promíchejme se a předejme si vzájemné zkušenosti a názory na řešení problémů. Spolupracujme, těšme se jeden z druhého a vytěžme maximum. Ano, jsou vzácné případy, kdy to v určitých komunitách funguje - takové výjimky, potvrzující odvěké pravidlo, že lidé z různých končin světa nikdy nebudou mít stejný názor na potřebné řešení, protože mají historicky jiná východiska a životní postoje. Ve finále, aby se něco hnulo, bude v každé promíchané skupině nakonec třenice mezi lidmi a někdo bude zákonitě s přijatým řešením nespokojen. A dlouhodobá nespokojenost znamená frustraci a z ní plynoucí zkratové jednání. Multikulturalismus je chybou. Vyměňujme si zkušenosti, ale nezapomínejme, že každý prostě stojíme na jiných historických základech a tradicích, které si zcela logicky a oprávněně předáváme z generace na generaci.
Ekologismus
Předpokládejme, že ekologové mají skutečně obavy o přírodu. Bez jakýchkoli pochyb má člověk nějaký vliv na přírodu. Někdy pozitivní, někdy negativní. Ekologů si vážím. Problém je, že jistě žádoucí a prospěšné ekologie se ujali ideologičtí mágové a zmršili ji na ideologii ekologismu. Ta už se orientuje zcela výhradně na poukazování jen na negativní vliv člověka na přírodu, katastroficky přikresluje dopady a vystavuje účty celým státům a národům. Součástí takových účtů je legislativní omezení osobních svobod lidí a neuvěřitelné náklady po celém světě na „řešení“ takových „důsledků“, které nejsou ničím jiným, než ideologií podloženými tvrzeními, jejichž „výpočty“ byly opakovaně vyvráceny. Ekologismus je chybou. Každý nechť si chrání životní prostředí kolem sebe, ale ať nás nenutí platit chiméry a utopistické katastrofální scénáře na druhé straně Země.
Pozitivní diskriminace
Základem lidských práv je stav, kdy jsou si „všichni rovni“. Ovšem nejen v právech, ale i v povinnostech, které z práv vyplývají. Jakmile začnete vyjmenovávat jakékoli skupiny lidí a přijmete první zákon, nařízení, vyhlášku nebo předpis, které stanoví, jaká má mít taková skupina práva, jste v tom až po kolena. To je pozitivní diskriminace. Zdaleka přitom nejde jen o taková témata, jako jsou například Romové. Pozitivní diskriminace je velmi široký pojem a zahrnuje, mimo jiné, například vyzdvihování žen nad muži a opačně, při stanovování umělých kvót obsazenosti, upřednostňování firem v zakázkách stanovováním zbytečných kritérií (aby to vyšlo na předem vybrané), ale například také jiný přístup ke stávkujícím, když odboráři mohou cokoli, zatímco občané, vyslovující názor proti vládám a jejich postupům, jsou usměrňováni státním aparátem a omezováni ve svém projevu nespokojenosti (například zakazováním politických stran). Pozitivní diskriminace je chybou. Popírá principy demokracie a ochrany skutečných lidských práv.
Žití nad poměry
Státy celého světa si zvykly nestřídmě zadlužovat své občany a pak se diví, že globalizovaný trh a soukromé finance, u kterých se zadlužily, mají snahu ovládat státní politiky. Místo toho, aby řešily tyto problémy od podlahy, přijímají legislativní regulační opatření, mající za cíl ořezat práva soukromých subjektů, přičemž právě soukromý kapitál označují za viníka všech hospodářských krizí. Ne soukromý kapitál, ale zadlužování států, jejich pseudosolidární politika podpory každého lempla a žití nad poměry jsou další chybou.
Přílišné spoléhaní se na zastupitelskou demokracii
Zastupitelská demokracie nám začíná postupně přetékat přes hlavy. V dobách, kdy nebyl internet a moderní informační technologie, měla zastupitelská demokracie tak, jak ji známe dnes, své jednoznačné opodstatnění. Základem tohoto systému byla skutečnost, že občané, kteří svěřili svá práva svým zastupitelům, resp. politikům, nemohli mít a neměli informace pro rozhodování v reálném čase. Jenže dnes je mají. Dnes řada z nás zná některé podklady a podmínky pro rozhodování „tam nahoře“ mnohdy ještě dřív, než politici samotní. Domnívám se tedy, že je dobrý čas na to, abychom začali uvažovat nad dalším stupněm způsobu vládnutí. Tak, aby zdrojem moci byl skutečně občan, jak se o tom píše v demokratických Ústavách. Rovnou ale říkám, že Eurovláda, nebo Světovláda, to podle mě nejsou. Právo rozhodovat o životech lidí má být totiž co nejblíže k lidem samotným. Vše ostatní má blíže k diktátu, než k demokracii a svobodě.
Integrace národů
Jedna z největších chyb. V mnoha případech je to, jako byste chtěli sloučit oheň s vodou, nebo hasit požár benzínem. Jistě zajímavá myšlenka sociálních inženýrů, kteří se domnívají, že integrace národů pomůže k zamezení další světové války. Předpokládají, že když je promíchají, nebude mít kdo proti komu by bojoval a proč. Jsem přesvědčen, že se mýlí. Jediný rozdíl bude v tom, že místo jasně vymezeného území a zapojení standardních vojsk bude všude nový druh války - terorismus. A aby s ním mohly vlády bojovat, budou postupně stále víc monitorovat každého z nás. Ovšem marně. Odskáče to další ztrátou osobní svobody naprostá většina lidí, zatímco teroristé budou vždy technologicky napřed.
Ustupování islámu
Celosvětová rozpínavost islámu, který já osobně řadím (přes veškeré výjimky, které v úrovni jedinců existují, a které se nám snaží vnutit opak) na úroveň téměř k fašismu, je způsobena jediným důvodem. Naprostou liknavostí a měkkým přístupem křesťanských politiků, kteří to celosvětově dopouštějí v domnění, že tím předejdou světovým náboženským nepokojům a válkám. Je to stejné, jako byste si někoho, kdo Vás už z principu nenávidí, pustili do svého domu jen proto, že říká, jak Vás má rád a nic Vám neudělá. Jakoby jste to prostě v dobré víře zkusili. Jenže já osobně jsem například ještě nikde na světě nezaznamenal tvrdý přístup samotných islámských států proti projevům militantního islámu. A přitom není nic snazšího, než nás ostatní přesvědčit tím, že se s vlastními problémy vypořádají sami. Mají na to lidi, sílu i prostředky. Místo toho se ovšem taková křídla dokonce podílejí na vládnutí v některých státech. Ustupování islámu je další chybou, která nám podle mě přinese fatální důsledky.
Řada čtenářů mě jistě označí opět za rasistu a nesnášenlivého xenofoba. Dovolil jsem si jen dnes předložit sedm chyb, jak je vidím já. Čím dříve se probereme a přestaneme je dělat, tím větší šanci máme na to, že se jednou nestaneme pouhou encyklopedickou položkou v části „historie světa“...