Matka Tereza – odpůrkyně potratů, které Clinton nepodal ruku
V novověkých dějinách Církve není zvykem prohlašovat někoho blahoslaveným pouhých šest let po smrti. Matka Tereza, nazývaná „andělem z Kalkaty“, blahořečená 18. října 2006, je vzácnou výjimkou. Kdo sledoval její život, musel konstatovat, že všechna slova i skutky této skromné a nenápadné řeholnice byly obrovskou a mohutnou symfonií autentické svatosti, která snad ani nevyžadovala zázrak jako předpoklad beatifikace.
Vždyť už samotná existence Matky Terezy byla zázrakem! Cožpak je přirozené, aby někdo vyměnil čistou školní třídu za nejšpinavější kouty jednoho z nejšpinavějších měst světa a pěkně upravené dívky ze středních vrstev za nahé bezdomovce, z jejichž páchnoucích těl lezou červi – a vydržel v tom až k poslednímu vydechnutí a dokonce nalezl svoji radost?
To se přece nedá dělat bez nadpřirozené síly a milosti. Matka Tereza viděla v těchto ubožácích trpícího Krista, v tom spočívala její síla. Věděla, že on, Spasitel, se tajemně identifikuje s oněmi ztrápenými bytostmi.
Sama říkala, že svou práci chápe jako adoraci Božského Vykupitele, jenž se jí zjevuje právě v nemocných, opuštěných, na ulici pohozených a umírajících vyděděncích Kalkaty. Její angažovanost nebyla pouhým soucitem, jenž dnes vzplane a zítra vyprchá, znamenala mnohonásobně víc.
Není snadné správně pojmenovat práci Matky Terezy. Šlo o charitativní nebo misijní činnost? Říci, že o obojí současně, by bylo poněkud povrchní. První životopisec nové blahoslavené, britský novinář Malcolm Muggeridge, jenž r. 1969 o ní natočil dokumentární film, si sám s tím neví rady.
Musel konstatovat, že Matka Tereza svojí aktivitou a přístupem k člověku se nedá zařadit ani mezi hrdiny blíženecké lásky ani mezi misionáře. Obojí u ní tak harmonicky splývalo, že jedno bez druhého v jejím životě nebylo schopno vlastní existence.
Když Matka Tereza obdržela r. 1979 Nobelovu cenu míru, rozhořčoval se tenkrát oficiální sovětský deník Pravda, že norský parlament dal přednost „jakési neznámé jeptišce“ před údajně největším „bojovníkem za mír“ soudruhem Brežněvem. Tak ještě i dnes by mnozí chtěli vidět Matku Terezu jako „nějakou jeptišku“, jednu z mnohých, které se věnují charitě a ošetřování nemocných (cožpak to není jejich povinnost?). Je dobře, když se jí věnují, ale my, politikové, vědci, finančníci a průmyslníci máme mnohem důležitější starosti. Odpovídáme přece za celý svět, kdežto ony jenom za ty své klienty.
Kdyby Matka Tereza byla pouhou charitativní pracovnicí, nevzbudila by příliš pozornosti ve světě. Ona však spojila své samaritánství s misionářstvím, o němž se dnes v rámci falešného všenáboženského synkretismu nehovoří, ale právě tento aspekt jí vzbudil i četné nepřátele a mimo jiné též díky tomu učinil její postavu světoznámou.
Je velikou propagandistickou manipulací prezentovat Matku Terezu jako pouhou ošetřovatelku umírajících v kalkatských ulicích a neříci ani slovo o jejích misijních aktivitách, které nebyly po chuti mocným tohoto světa a hlasatelům pohanského či novopohanského barbarství.
Jak líčí Muggeridge, byla to právě Matka Tereza, kdo odvážně vystoupil r. 1948 proti lidským obětem, přinášeným v kalkatském hinduistickém chrámu bohyni Kálí, čímž si znepřátelila tamní duchovenstvo natolik, že ji chtělo dokonce zavraždit. V padesátých a šedesátých letech narážela na potíže s indickými úřady, protože se nebála svědčit svým klientům o Ježíši Kristu a Jeho lásce, aniž by přitom kohokoliv nutila ke konverzi.
Nicméně už jen samotný fakt vyznání víry v Ježíše Krista byl hinduisty chápán jako „proselytismus“ a vyskytlo se mnoho vlivných osobností tehdejší Indie, usilujících o vypovězení Matky Terezy a jejich misionářek lásky ze země.
Nesmlouvavá zásadovost při obraně nenarozeného života ji přivedla i ke konfliktu v Bílém domě za vlády prezidenta Clintona, velkého příznivce potratů. Při slavnostní recepci řekla, že interrupce představují největší hrozbu světovému míru, na což prezidentský pár reagoval demonstrativním odchodem ze sálu, aniž uznal Matku Terezu za hodnou stisku ruky na rozloučenou.
Důsledná harmonie charitativní práce s postoji navenek byla tím, co Matku Terezu uvedlo do povědomí celého světa. Taková kompatibilita osobnosti se tak honem nevidí. Žena opouštějící svoji učitelskou profesi, aby založila řeholní řád, který sbírá na ulici ty „nejubožejší z nejubožejších“, k čemuž získává energii obětavé blíženecké lásky ve mši svaté a v modlitbě před svatostánkem, je zároveň bojovnicí proti lidským obětem ve jménu krvežíznivé pohanské bohyně Kálí a proti týmž lidským obětem pod srdcem matek ve jménu stejně krvavé novopohanské bohyně „Volnosti“. Netají se tím, že pramenem, z něhož čerpá, je Ježíš Kristus, kterého chce hlásat celému světu jako jediného Pána a Spasitele.
Matka Tereza nebyla ojedinělým jevem mezi katolickými řeholnicemi 20. století. Takových obětavých služebnic lásky se vyskytovaly a vyskytují tisíce, i když asi ne v tak extrémní formě. Žádná z nich ale na rozdíl od Matky Terezy nepronikla v takové míře do povědomí světové veřejnosti.
Matce Tereze se to podařilo díky tomu, že péči o kalkatské vyděděnce dokázala mistrovsky předložit jako produkt svého katolicismu, svého nekompromisního postoje pod zorným úhlem Písma a Tradice. To vyvolává úžas, sympatie, ale také zděšení a nenávist.
Matka Tereza demonstruje skutečnou sílu katolicismu více než tisíce náboženských průvodů a manifestací. Proto se jí nepřátelé víry tolik bojí a – když už nemohou o ní nemluvit – prezentují ji jen jako „nějakou“ charitativní pracovnici. Jenže její jméno už nesmazatelně proniklo do veřejného mínění a nepůjde tak snadno odstranit.
Blahoslavená Matko Terezo, oroduj za nás a vypros vítězství Kristova evangelia nad tímto liberálně-hedonistickým světem!
Amen.
Radomír Malý
Immaculata 6/2003
Jsme stvořeni k větším věcem než
jen k tomu, abychom byli pouhým
číslem na světě. Nejsme tu pro
diplomy a tituly, pro tu či onu práci.
Byli jsme stvořeni, abychom
milovali a byli milováni.
* * *
Dnes, více než kdy jindy,
se musíme modlit
za světlo,
abychom poznali Boží vůli,
za lásku,
abychom přijali Boží vůli,
a za cestu,
po níž máme podle Boží vůle jít.
* * *
Není nám vždy dáno dosáhnout
úspěchu, ale vždy můžeme
dosáhnout víry.
* * *
Aby víra byla opravdová, musí se
stát štědrou láskou.
* * *
Raději bych dala život než svou
víru.
Matka Tereza