Konzervativní hodnoty a free trade. Jak najít modus vivendi ?
Po celá období novodobých a moderních dějin představovaly konzervatismus a kapitalistický model volného trhu vzájemné opory a velmi těsně provázané spojence. Obchodnický ruch a kapitalistická podnikavost zvelebovala úroveň příslušníků střední třídy, která je zase nezbytná pro chod svobodné a zdravé společnosti. Kapitalismus obecně nikdy nemířil proti konzervativním hodnotám a konzervativci zase naprosto respektovali a uznávali veškeré ekonomické principy kapitalismu. Je tomu tak dodnes ?
Ve své úvaze bych se rád pozastavil nad proměnami kapitalismu a na formu jeho soužití s tradičními konzervativními hodnotami jako rodina, tradice, vlastenectví nebo přirozená hierarchie. Nejsem ekonom a tak budu rád, když někdo z přítomných čtenářů mé názory potvrdí, vyvrátí či poopraví. Cílem mého článku tedy není jen prezentovat můj pohled na věc, nýbrž také rozpoutat diskusi na dané téma.
Jakési „protokořeny“ ideje volného trhu můžeme spatřovat v myšlenkách tzv. skotských osvícenců jakými byli myslitelé Smith a Fergusson. Každý zkrátka prostřednictvím neomezované směny naplňuje své potřeby, což vede k obecné spokojenosti všech, kdo se na tomto mechanismu podílejí – jednoduché. Finálně však západní koncept volného trhu formuloval filozof Max Weber v knize „Protestantská etika a duch kapitalismu“ Už zde Weber připomíná, že západní volný trh není západní ani volný sám od sebe. Jeho dobré fungování předpokládá existenci jistých podnikatelských ctností, ležících do značné míry mimo ekonomickou sféru. Jistě není od věci podotknout, že průkopníky dynamického a úspěšného systému free trade se stali právě angloameričtí protestanti se silným konzervativním a křesťanským cítěním
Volný trh se tedy ukázal jako úspěšný a jeho obhájci se stali mnozí konzervativní politici typu Thatcherové a Reagana.
Výše popsaný „ideální stav“ panoval po mnoho a mnoho let. Kapitalismem prosazovaný model volného trhu zajišťoval rychlou industrializaci a ekonomickou prosperitu, která ve svém důsledku vedla až do poloviny dvacátého století k silné identifikaci se zemí a tradičními hodnotami, jak konstatuje ve svých pracích například britský historik Eric Hobsbawm.
V polovině devadesátých let se situace začíná radikálně měnit s příchodem nových hráčů ztělesňovaných nadnárodními korporacemi. Ty samozřejmě existovaly již dříve, nicméně právě v této době extrémně posílil jejich vliv a moc. Tyto koncerny ( někdy paradoxně vzešlé z tradičních firem ) postrádaly a postrádají k místu podnikání a jeho tradičním vazbám jakýkoliv vztah a podnikatelské ctnosti pro ně představují sentimentální archaismus. Konzervativci byli náhle postaveni před nepříjemnou avšak nutnou změnu. Všiml si jí i konzervativní politolog Roger Scruton, když ve svém Slovníku politického myšlení poznamenal : „…zdá se zřejmé, že konzervativní praxe nevyžaduje chránit moderní kapitalismus“ Pat Buchanan pak nadnárodní korporaci přímo považuje za nepřítele tradice a prohlašuje : „ Globální kapitalista a konzervativec jsou jako Kain a Ábel“
Odcizení nadnárodních korporací tradičním vazbám se projevilo v mnoha ohledech. Střední třída západních zemí už přestala na volnotržním modelu vydělávat tolik jako dříve. Neustálé bezohledné drancování jednotlivých oblastí a převádění pracovních odvětví do zemí třetího světa se na ní velmi negativně podepsalo snižováním reálných mezd v některých odvětvích, jakož i zvýšením nezaměstnanosti.
Dále bych rád upozornil, že nadnárodní koncerny, jakési „světy ve světě“ si začínají pěstovat ze svých vysoce postavených zaměstnanců velmi specifickou skupinu. Americký politolog Samuel Huntington ji v knize „Kam kráčíš, Ameriko ?“ věnuje značnou pozornost a charakterizuje ji termínem „vyprahlé duše“ Jedná se o lidi naprosto odtržené od jakýchkoliv tradičních hodnot a vazeb, o světoobčany jimž jde pouze o firmu a zisk, kteří mezi sebou komunikují jakousi „podnikatelskou angličtinou“ Raději než ze sousedem z ulice budou hodiny komunikovat přes internet s kolegou z opačné polokoule. Korporace si tak přímo vychovávají osoby odpovídající jejich vnímání světa.
Zajímavý pokus – u levicového liberála nevídaný a překvapivý – učinil šéf amerických Zelených, Ralph Nader. Plné stovce korporací se sídlem v USA odeslal dopis, v němž je upozorňuje, že Amerika jim poskytuje úlevy, subvencuje je a brání. Proto žádá, aby tyto společnosti zahajovaly každou valnou hromadu akcionářů slibem věrnosti americké vlajce. Kladně odpověděla pouze jediná ( Federated department stores ), přičemž firma Ford ( ! ) se ve své arogantní a povýšenecké reakci přímo přihlásila k transnacionální identitě.
Jen připomínám, že právě Ford dříve ztělesňoval bytostně americkou firmu a to i v době kdy již jeho pobočky expandovaly všude ve světě. Odpovědní zástupci z Fordových závodů v minulosti až do roku 1965 podporovali amerikanizaci přistěhovalců, platili jim kursy angličtiny a požadovali jejich přizpůsobení, o podpoře válečného úsilí USA nemluvě
A dnes … ?
Z výše popsaných důvodů se proto domnívám, že konzervativec by s volným trhem ovládaným nadnárodními koncerny souhlasit neměl. V žádném případě zde nehodlám hájit nesmyslnou regulaci trhu v socialistickém smyslu, jak ji předvádí Evropská unie, to nikoliv. Nicméně konzervativní smýšlení se zkrátka s „moderním globálním kapitalismem“ dle mého soudu neslučuje. Konzervativec musí mít k soukromému majetku úctu a respekt, nesmí však souhlasit s tím, že úplně vše je na prodej a že trh je všeomlouvající hodnotou, před níž se tradiční kulturně morální a vlastenecké hodnoty musí sklonit. To si v minulosti uvědomil rovněž někdejší čelný britský konzervativec Harold MacMillan, když se už v sedmdesátých letech pokoušel najít alternativu k socialisticky řízené ekonomice na jedné a liberálním laissez faire na druhé straně. MacMillan volal po potřebě „soukromého podnikání bez sobeckosti“ opřeného o tradiční podnikatelské ctnosti ve weberovském pojetí. O tomtéž dnes uvažuje i novopečený předseda britských konzervativců Cameron, což považuji za jeho jediné pozitivum pro dnešní Conservative party.
Podíváme – li se do sousedního Polska, zjistíme, že tamní konzervativní vláda se také rozhodla pro podobný systém, jenž nazývá jako sociální konzervatismus. I ten se dá chápat coby návrat k původní weberovské myšlence.
Měli bychom si v neposlední řadě uvědomit, že volný trh v područí nadnárodních korporací de facto není až tak volný. Dochází k jeho „zabetonování“ ke kartelizaci či znemožnění soutěže a tak se vytrácí idea svobodného výběru a spokojenosti všech aktérů. Konzervativně smýšlející člověk by tedy měl podporovat občasné zásahy státu ve prospěch skutečně volného trhu. Zní to velmi nekonzistentně, ovšem v historii jsem pro tento způsob nalezl jeden příklad.
Počátkem dvacátého století platil v USA ekonomický model laissez faire, přičemž stát se o trh vůbec nestaral. To ovšem vedlo k výše zmíněným potížím a ekonomickým ztrátám. Republikánský prezident, konzervativec Theodore Roosevelt ( neplést s F.D. Rooseveltem ! ) tedy zahájil boj proti velkým trustům, aby došlo ke větší ekonomické soutěži a pružnosti trhu. Ačkoliv Roosevelt nedotáhl svůj boj do úplného konce, americké ekonomice jeho kroky poměrně pomohly. Budiž to příkladem pro všechny konzervativce.
I dnes proto vidím potřebu Macmillanovského „soukromého podnikání bez sobeckosti“ Buchananova „tradičního kapitalismu“ nebo „sociálního konzervatismu“ v podání PiS.
Jak k němu dojít je otázkou, na níž by měli odpovědět ekonomové.