Evropské státy postupně přešly na formu „sociálního státu“. Je to taková snaha o křížení kapitalismu se socialismem dohromady. Neakceptuje přirozenou soutěž idejí čistě tržního kapitalismu a liberálního pojetí státu, versus socialismu s centrálně plánovaným hospodářstvím. Cílem je stát, který si osvojil povinnost zajištění podmínek jakéhosi slušného života pro všechny své občany, což postupně uzákoňuje, mimo jiné, v podobě „lidských práv“. Tato práva, místo toho, aby je v zájmu motivace každého člověka „umět se postarat o sebe“ udržel v nejzákladnějších mezích – tedy práva na svobodu, systematicky rozšiřuje. Díky tomu je v unijních závazných dokumentech lidským právem už i právo na práci, právo na bydlení, právo na vzdělání, nebo dokonce právo na čistou vodu. V podstatě se dá říct, že v rámci zajištění blahobytu pro všechny se státy snaží o to, aby za použití přerozdělování peněz jiných zajistily jakési právo na život bez chudoby. Již dávno neplatí, že kdo nemaká, nejí. Platí, že kdo maká, musí se rozdělit o své s ostatními, přičemž řada z těch, co nemaká, ještě navíc mlaská.

K tomu všemu nás dohání v Evropě taková radostná zpráva. Naše těla i mysl jsou stále zdravější do pozdějšího věku. Průměrný život se prodlužuje. To je jistě skvělé, jenže komu by se chtělo také zcela logicky i déle pracovat. Díky tomu se v Evropě systematicky zvětšuje počet těch, kteří ze sociálního systému čerpají, na úkor těch, kteří do něj přispívají.

Kombinace výše popsaných faktorů má za následek jediné. Potřebu hledat cestu, jak z toho ven. Sociální stát je dle mého soudu bezkonkurenčně nejdražším špásem, jaký může v systému řízení států existovat. Řeči o tom, že peníze nejsou všechno, se nám rozplývají vždy, když máme jednat o rozpočtech a dalším zadlužování. Většina lidí si ráda zvykne na dosažený standard a příliš se nepídí po tom, kdo to platí a kde se ty peníze berou. Považuje to za takovou imaginární záležitost. V okamžiku, kdy peníze nejsou, pak nechce ze svého standardu slevit. A politici? Ti chtějí své hlasy a svou moc. Proto nikdy ke skutečně potřebným úsporám nesáhnou. Všechno jsou to jen náplasti a masti na místa, která by byla potřeba vyříznout. A díky tomu jednoho dne začali přijímat imigranty ve velkém.

Imigranti měli Evropě pomoci „vyřešit“ její problémy. Měli pracovat tam, kde se nám nechtělo, neboť práce byla podle našeho soudu špatně hodnocená, nebo snad dokonce podřadná. Měli svými odvody pomoci naplnit přerozdělovací kasu a zmírnit ten rostoucí rozdíl mezi těmi, co do sociálního systému přispívají, a těmi, kteří z něj čerpají. S tímto cílem byli politici dokonce ochotni přistoupit na nový model integrace neintegrovatelného (viz včerejší článek) a nás přesvědčovali o tom, jak je hezké se rozdělit o naše dosavadní svobody také s jinými. Zapomněli nám ovšem říct, že těch našich svobod bude díky tomu stále méně. Jaké jsou výsledky těchto snah? Imigranti se stávají stále více příjemci ze systému, každý den se v jednotlivých státech projevují důsledky nemožnosti soužití kvůli jinému pohledu na svět a vyznávání jiných hodnot, mnohdy zcela protichůdných s těmi, které jsme v Evropě měli my.

Imigrace a integrace v Evropě naše evropské problémy nevyřeší. Naopak je v čase prohloubí. Naše problémy s novodobými sociálními státy si musíme vyřešit sami. Musíme slevit z falešně získaných standardů, které jsme si nechali zaplatit z dluhů. Musíme znovu přijmout tezi, že uživit vlastní rodinu bez potřeby podpory od jiných je ctí a hrdostí, že jakákoli práce, která je nám nabízena v momentální nouzi, je prostě lepší, než se nechat živit, a že žijeme-li déle, budeme i déle pracovat.