Za tragédii v Bratislavě může také stát. Roky nechránil své občany před Romy
Zamyšlení nad tím, kam až to všechno může dojít a proč. Jedni považují střelce za šíleného, jiní říkají, že si za to mohou Romové sami. Já tvrdím, že obrovskou vinu nese stát a jeho aparát. Dost možná bude tento článek jedním z nejkontroverznějších, které jsem z těch 573 na blogu napsal. Nemohu ale jinak, neboť to, co se v Bratislavě stalo, je bohužel jen dalším dějstvím tragédie.
Z pohledu současného trestního práva bude pravděpodobně vše jasné. Střelec se samopalem zabil několik lidí a další zranil. Přeskočme pár týdnů vyšetřování a vyjděme z toho, že se dopustil vraždy. Odborníci se budou přít o to, zda jednal chladnokrevně a vědomě si akci připravil, nebo zda jednal v pominutí smyslů. S ohledem na skutečnost, že nakonec obrátil zbraň proti sobě, skončí vyšetřování velmi brzy. A já dodávám, že je to obrovská chyba, neboť to, co se stalo, má daleko hlubší kořeny a odložení tohoto případu je ani omylem nevyřeší. Současný extrémně humanistický svět, přeplněný údajně lidskými právy, multikulturalismem a integrací všeho se vším, nám prostě dává stále více zabrat. Případ z Bratislavy je jako z ukázkové čítanky. Každý, kdo zná film Volný pád, ví, o čem mluvím. Extrémně složitý systém, který předřadil umělá práva nad selským rozumem. Tisíce drobných kapek, plnících nádobu námi vnímané spravedlnosti světa, která jednou přeteče.
Zapomeňme nyní na to, že mrtví jsou Romové. Žádný rasismus, žádná xenofobie, žádná nesnášenlivost, jak se nám budou snažit vnutit. V Bratislavě šlo podle mě o něco zcela jiného, čemu jen budou chtít punc rasismu přiřknout. Šlo o mezilidské vztahy. Dlouhodobě špatné sousedské vztahy, o kterých ale stát a jeho aparát věděl a NIC pro jejich vyřešení neudělal. Vyjděme z doposud uveřejněných informací. V jednom bytě žije matka, její syn, její dcery a jejich druhové. Sousedé si opakovaně dlouhou dobu stěžují na jejich vnímání soužití s ostatními lidmi. Úřady opakovaně přijímají stížnosti a obyvatelé bytu si z toho nic nedělají. Konflikty s nimi v minulosti musely řešit výjezdy policie. V jednom případě dokonce zásahová jednotka. Obyvatelé bytu si z toho nic nedělají.
Lidé v okolí, včetně střelce, tedy využili svá práva a opakovaně požádali svůj stát, způsobem předepsaným psaným právem, o pomoc. Výsledek nula. Stát se nedokázal postarat o vyřešení jejich problémů. Jedni účastníci letitého sporu si z toho nic nedělají, zatímco druzí jsou v ještě větší depresi, ponížení a trpí odůvodněným pocitem, že jejich stát se jich nedokázal zastat.
U každého člověka existuje bod zlomu. Dodatečně si najednou všichni vzpomínají a říkají „nojo, s nima byly vždycky problémy“, „tady si s nima nikdo nevěděl rady“, „my jsme na to upozorňovali už dávno“, nebo „jejich soused byl bývalý voják a zbraně měl legálně“. Když si dáte tyto informace dohromady, a stát je, díky konfliktům z minulosti, které nevyřešil, měl k dispozici, vyjde Vám z toho jediné. Je jen otázkou času, kdy přijde nějaký ten bod zlomu.
Nic si nenalhávejme. To, co se stalo v Bratislavě, není nijak výjimečné. Děje se to po celé Evropě každý den (přestože konce nejsou třeba tak tragické) a důvodem není primárně nesnášenlivost k nějakému etniku, nebo čistý rasismus. V naprosté většině se jedná o prosté sousedské vztahy. Skutečnost, že na jedné jejich straně jsou účastníky příslušníci některých etnik, nemá s rasismem nic společného. Je to jen a výhradně otázka predispozice kultur. A to je přesně to, co mám na mysli, když tvrdím, že za tragédii v Bratislavě může z velké míry stát a jeho současná pseudohumanistická a multikulturalistická politika, kvůli které stát přestává mít přirozené páky na ochranu svých občanů před těmi, kteří se přistěhovali, nesdílí jejich hodnoty a dokonce po nich dlouhodobě šlapou.
Nejen Slovensko, ale všechny státy Evropy by se měly chytit za nos. Můžete si vymyslet zákony jaké chcete. Soužití s těmi, kteří nerespektují pravidla společnosti, nefungovalo, nefunguje a nikdy fungovat nebude. Sláva a čest výjimkám, před kterými vždy smekám. Na nich ovšem společnost další kroky postavit nemůže. Nechci být zlým prorokem, ale pokud na takovém soužití budou pseudohumanisté a politici dál stavět, bude takových bodů zlomu jen přibývat.
Každý příběh má někde začátek a někde konec. Konec tohoto příběhu známe. Sedm mrtvých a třináct zraněných. Začátek je ale daleko před okamžikem, kdy vrah vzal zbraně do rukou a vyrazil. U toho začátku stál stát, který nedokázal, přes veškeré opakované volání lidí v minulosti, pomoci svým občanům před šikanou. Svým laxním pseudohumanistickým přístupem, plným slov o lidských právech na adresu šikanujících, proto podle mě z velké části může za tuto tragedii.
DOPLNĚNÍ S poděkováním čtenářům, kteří mě upozornili na slovenský pořad z roku 2005, dle mého soudu dokazující oprávěnost mého názoru v článku, dodatečně vkládám video: